Martin Petiška

–

Dnes se mi narodí dcera, napadlo ho, když čekal pod loubím filozofické fakulty a díval se na dveře, kterými vcházeli a vycházeli studenti a studentky.
Dneska se mi narodí.
Narodí se dvacetiletá.
Obvykle se rodí dcery malé… Otcové si je odvážejí z porodnice, spolu s jejich matkami, nesou malý bílý uzlíček.
Dívají se na tvářičku, ze které se nedá ještě nic vyčíst, na tvář, ze které nemohou odečíst její budoucí podobu.
Mně se narodí velká dcera.
Kolik měří?
Kolik váží?
Bude měřit takových stoosmdesát, – jsem velký a její matka byla také vysoká, – děti jsou dnes obvykle ještě o tolik větší, než bývali jejich rodiče, kolik bude asi vážit, dejme tomu, nějakých šedesát, sedmdesát kilo.
To už je pěkný novorozenec.
Pěkný klacek.
Usmíval se do jarního slunce a uvědomoval si, že tohle je chvíle, na kterou bude dlouho vzpomínat, po celý zbytek života. CHVÍLE CHVIL…
Je to chvíle, kterou si bude často přehrávat.
A jeho dcera také.
Podíval se na hodinky, každou minutu by měla ze dveří vyjít, každou vteřinu se už možná jeho dcera narodí.
Na tuhle chvíli čekal tak dlouho, ani nemohl uvěřit, že opravdu nastala, vůbec by se nedivil, kdyby se náhle probudil a do jeho ložnice svítilo středomořské slunce, kdyby tohle místo, na kterém nyní je, bylo vydechnuté snem a on se rozhlížel po svém obvyklém prostředí, kde se probouzíval, ve své vile na středomořském pobřeží, – nebo kdyby se probudil a svět kolem něj se mírně pohupoval, jako když se probouzíval na své jachtě.
Držel v ruce fotografii a díval se střídavě na ni a střídavě na dveře filozofické fakulty.
Dívka na fotografii byla krásná, dvacetiletá, člověk, který ji fotografoval, byl zkušený, vybíral dobře úhel, odkud dceru zachytil.
Otec mohl dobře rozeznávat jak postavu vysoké dívky, tak tvář oné dívky, mírně ironický pohled, přitom radostně vítězný pohled, jaký měl i on na svých fotografiích z mládí, mladá žena měla v sobě něco velice odhodlaného a rázného, jako míval v sobě on v jejím věku, měla ten pohled sebevědomých vítězů – lidí, kteří ani na okamžik nepochybují o tom, že svět je zde jenom proto, aby jim dal příležitost projevit schopnosti, byl to sebejistý pohled lidí, pro které je jejich okolí jenom velkým bojištěm připraveným pro jejich vítězství. Dívka s někým hovořila v tom okamžiku, kdy ji fotograf zachytil, ještě jí na rtech ulpívalo nějaké nedořeknuté slovo a otec se snažil, aby se zabavil při čekání, uhodnout, jaké to je asi slovo, jaké si jeho dcera nese na snímku na rtech.
Možná dnes nepřijde –
Třeba jí přednáška skončila dřív a ona už dávno vynesla svůj radostně ironický úsměv vítězů ze dveří fakulty.
Nebo se naopak přednáška protáhla, dívka se zpozdila, třeba si ještě zašla na nějakou konzultaci. Nebo je na chodbě a s někým se líbá.
Nebo –
Nebo ji možná přehlédl, přešla kolem něho a ani si neuvědomila, že právě míjí svého otce…
Naposledy ji viděl, když jí byl necelý rok.
Tehdy mu její matka řekla, že od něj odchází, a že si má vzít kufr, s kterým do manželství přišel a odejít.
Zeptala se, jestli půjde z bytu dobrovolně. Nebo jestli má zavolat svou matku, aby ho vyhodila.
„A co dcera,“ vyškytl tehdy zmateně.
Kdyby byl věděl, že se ho manželka chystá opustit, mohl se připravit, mohl si přichystat nejenom další život, mohl si připravit i výraz, jaký by měl mít, když manželka oznamuje muži, že od něj odchází i s jeho dítětem…
Že ho vyhazuje.
Takhle byl bezradný, dokonale bezradný.
Jako by k němu nehovořila manželka, kterou si před dvěma roky vzal a kterou měl rád, stále rád, – jako by k němu nehovořila manželka, – jako by ho oslovil blesk, který náhle vedle něj sjel a oslepil ho.
„O tu si nedělej starosti, stejně by ses o ni nedovedl postarat.“
Mlčel.
Měla pravdu.
Otevřel dveře do pokoje, ve kterém spala dcera, aby se na ni podíval, jako každý den, kdy přicházel ze zaměstnání.
Manželka rázně zabouchla dveře do dětského pokoje.
Ani dceru nezahlédl.
„Vypadni.“
Měla stejný hlas, jako měla, když hovořila se svým bývalým mužem, s tím, od kterého k němu odešla, stejně tvrdý pohrdavý přízvuk, jako by nehovořila s člověkem, jako by hovořila se psem, který se jí připletl do cesty, s malým psem, kterého je třeba, protože je příliš dotěrný, odkopnout.
„Ale já – “
„Pokud mi chceš říkat, že mne miluješ a podobné blbosti, můžeš mi je říkat, až u toho nebudu. Vypadni.“
Mohlo mne napadnout, že tak, jako opustila svého prvního muže kvůli mně, opustí jednou i mne, uvažoval, když scházel ze schodiště a vlekl s sebou kufr, se  kterým před dvěma lety do jejího bytu na sídlišti přišel. Konečně, mohl jsem to čekat. Vzpomněl si na nějakou starou baladu, kterou zpívávala jeho babička při mytí nádobí, baladu o ženě, která otráví svého manžela, aby si mohla vzít jiného a ten jí pak řekne, že si ji nevezme, protože ví, že tak, jako otrávila svého manžela, by jednou mohla otrávit i jeho.
Tehdy, před dvaceti lety, stál před věžákem na sídlišti.
Pršelo, stružky deště se řinuly v přívalech po silnici a on se naschvál vydal v dešti od domu, ten déšť, který ho studil do obličeje, mu byl v tu chvíli docela příjemný, pomáhal mu, aby se vzpamatoval, podobně jako mu byly příjemné proudy špinavé vody, které na něj odhazovaly vozy, které ho míjely, potřeboval tělesný nelad, aby jím mírnil zmatek a zoufalou úzkost, jaké na cestě do tmy cítil.
Za dva měsíce na to emigroval, využil nabídky, kterou mu dal jeho profesor z fakulty. Ten utekl dva roky před ním a nabízel mu spolupráci v cizině, nebude muset do tábora pro utečence, nebude muset prodělávat martyrium, jaké na exulanty čeká, je přece odborník a on se mu hned postará o budoucnost.
Odešel do ciziny s jediným kufrem, s tím, se kterým odešel od své první manželky ke své druhé manželce. K matce dospělé dcery, na kterou nyní čekal před fakultou.
S tím kufrem utíkal od první ženy k druhé, s tím kufrem ho druhá žena vyhodila, s tím kufrem odešel do ciziny.
Ženám jsem nebyl věrný.
Ženy mi nebyly věrné.
Kufr ano.
A peníze.
Peníze byly věrné.
A jsou…
Pohlédl na siluetu Hradčan.
V podzimním slunci vyhlížely přesně tak, jako na pohlednici, kterou měl za svým psacím stolem v cizině.
Jako pohlednice, na kterou se každý den díval.
Po dvacet let netušil, že tuhle siluetu někdy uvidí ve skutečnosti.
Nosil si tu fotografii s sebou, vždy si ji dával na psací stůl, ať už se jeho psací stoly jakkoliv měnily.
Ať už byly jakkoliv honosnější.
Měl s sebou, když odcházel do ciziny, jenom dvě fotografie, tenhle snímek Hradčan a jednu fotografii své dcery, nejasný, špatně zaostřený obrázek, bílý chumáček v peřince.
Vlastně to mohlo být jakékoliv dítě a s jistou dávkou fantazie mohl ten flíček být i fotografie kočky.
Popošel ke dveřím, málem vrazil do rozesmáté skupinky studentů, kteří vybíhali z fakulty.
Díval se do jejich tváří, možná je zde, možná je zde a dívá se na něj, možná se právě teď na něj dívá jeho dcera.
Ne, nebyla tu.
Celá ta léta uvažoval o tom bílém chumáčku, představoval si, jak roste, jak běhá s kamarádkami po louce, jak tančí v tanečních, jak se upravuje před zrcadlem, jak se zamilovává.
Tohle byl jeho obvyklý filmový program, jaký si dopřával, když po léta usínal v dálce. Představovat si svou dceru, co asi dělá, jak se má, jestli ji někdy napadne na něj vzpomínat a jak asi na něj vzpomíná.
Když o tom uvažoval, chápal, že asi nevzpomíná v dobrém, matka a tchyně ho asi pěkně očernily.
Měl se svými dvěma českými manželkami dost zkušeností, které ho chránily před tím, aby se ženil znovu. Dokud byl chudý, ostatně by o něj ty ženy, které se mu líbily, nestály – a když byl bohatý, mohl je mít, aniž by se s nimi musel ženit. Několikrát se už už jen tak tak neoženil, jenomže vždy se mu podařilo unikat a tak žil spokojeným životem, mohl být sám, když chtěl a mohl mít společnost, když nechtěl být sám. Práce ho bavila, jako práce bavívá ty, kteří si prací vytěsňují život. A dařilo se mu. Měl dobré nápady, dobré patenty, dobré přátele, pomáhal bohatnout jim, oni pomáhali bohatnout jemu. V sedmačtyřiceti letech byl velmi bohatý. Bohatý nejenom podle měřítek staré vlasti, velmi bohatý i podle měřítek nové vlasti.
A tehdy přišla revoluce a on se mohl vrátit.
Mohl stát pod loubím filozofické fakulty a čekat na svou dceru, mohl se netrpělivě dívat na hodinky a „trapně dojatě“, jak mu připadalo, na siluetu Hradčan.
A mohl nechat svého šoféra s Rolls-Roycem čekat před Rudolfinem a dívat se ze schodiště fakulty na zástup lidí, který se kolem jeho vozu tísnil a plaše prohlížel jeho vůz. Když jsem odcházel, ani mne nenapadlo, že bych se zmohl na ojetou škodovku a teď mám takovýhle vůz. Uvažoval, kolik podobných vozů asi je dnes v Praze.
Pět?
Deset?
Možná hodně, všichni ti, co udělali štěstí v cizině, se vrací a možná je tu takových vozů dost. Možná je zde dnes jeho vůz jediný . . . Konečně, přiznával si, koupil si ho až teď, když se vracel do staré vlasti, dřív věděl, že být bohatý znamená šetřit víc a líp než ostatní, nikdy by si takovýhle vůz dříve nekoupil, litoval by drahého, zbytečně drahého provozu a protože nebyl snob, neměl by z tohohle vozu radost, – jenom starosti – až pro návrat si ho koupil, bylo zde tolik lidí, kteří mu ublížili a kterým se chtěl předvést, – a pak, byla zde jeho dcera, kterou v něm chtěl svézt, – kdybych já byl, – říkal si, mladá dívka a zčista jasna přede mne spadl otec, o kterém jsem neměla tušení, byl bych jistě rád, velice rád, kdyby přijel v tomhle voze.
Je to ješitnost? Chvíli uvažoval. Nemohl to označit za ješitnost, pouze chtěl, aby na něho byla dcera pyšná.
Její matce neublížil.
První manželce ano, té ano… Stejně ublížil jí méně než sobě, – pokud věděl, jeho první manželka se zakrátko po jeho odchodu provdala za jeho nejlepšího přítele, měla s ním dítě a byla podle všeho šťastná, šťastnější, než by byla bývala s ním. Vlastně jsem jí tím, že jsem odešel, pomohl. Jsem já šťastný? Často se nad tím zamýšlel. Byl párkrát v životě šťastný, jenomže ono velké štěstí, nepřetržité, jaké zažíval po několik měsíců, co žil se svou druhou ženou a co ještě nevěděl, že ho podvádí, takové štěstí už nenašel. Měl pak jenom střípky štěstí. Jeden, když šel po newyorské ulici a nesl si šek na první milion dolarů, tehdy plakal radostí a říkal si: podařil se mi americký sen, podařilo se mi to, o čem sní asi každý, kdo odchází do Ameriky a kdo věří, že jednou bude milionář. O peníze mu nešlo nikdy, vždycky žil skromně, pracoval pravidelně svých čtrnáct, šestnáct hodin denně a ještě než usnul, přemýšlel o tom, co bude dělat zítra – a přitom se vůbec nepovažoval za pilného – jsem líný, říkával přátelům, jsem líný, nepracuji, protože práce je jenom to, co nás nebaví. A mě baví práce. Každé ráno se těšil na práci. Pískal si v autě šlágry, které byly módní, když před léty odcházel z Čech a šofér jeho limuzíny se na něj udiveně díval, neznal ty neznámé melodie z daleké země. A přece, když uvažoval o tom, jestli byl jeho život šťastný, musel si přiznat, že i když byl velmi úspěšný, měl jenom střípky štěstí… Jeden, když mu jeho starý profesor v exilu předal svou firmu a řekl mu, že je přesvědčený, že firma bude v dobrých rukou. Pamatoval si, jak se tehdy opil z radosti nad důvěrou, kterou mu profesor projevil, opil se poprvé a naposledy v životě. Nešlo mu o majetek, který mu profesor předával, vůbec ne, šlo mu o dar, veliký dar důvěry, který za těmi penězi, za tím majetkem
prosvítal.
Pohlédl ke dveřím fakulty…
A spatřil ji.
Dcera šla ze dveří a roztáčela v ruce velikou kabelu, ve které měla zřejmě učebnice a sešity, takovou starou babičkovskou kabelu, kterou někde vyštrachala. Měla cvočky nad horním rtem, stříbrné cvočky s bodci a měla cvoček pod dolním rtem, pane, říkal si, co je tohle za módu, jakou teď tyhle mladé holky mají, zdobí si tváře jako nějaké divošky v Africe tím, že si je probíjejí kousky kovu, jak je to asi nepohodlné, když se líbají, neuměl by si představit, jak by líbal ženu, která má kolem rtu ostré stříbrné, výhružné hroty.
Šel pomalu za dcerou.
Dcera zrychlila, zahlédla tramvaj, která přijížděla ke stanici a utíkala, nebyla to chůze gazely, byl to neohrabaný úprk tlustého děvčete. Je tlustá, divil se, jak to, že se mi na fotografii nezdála tlustá, asi jsem se na fotografii díval víc svou touhou než očima…
Je také možné, že to bylo její výškou –
Viděl na fotografii vysoké děvče a nenapadlo ho, že by mohla být zároveň vysoká i tlustá.
On sám tlustý nebyl a její matka také ne. Tedy, nebyla tlustá tehdy, když jsem ji znal, opravil se.
Měl připraveno oslovení, jakým dceru zastaví, jenže když za ní utíkal, zdálo se mu hloupé ji oslovovat, křičet na ni.
A přece zavolal.
Vykřikl do křišťálového vzduchu, aby počkala.
Ohlédla se.
Nezpomalila.
Utíkala dál k tramvaji, která se blížila zastávce.
Zavolal znovu.
Tohle nebyla ona chvíle, jakou si dlouho vysníval, chvíle, kdy osloví dceru a pozve ji do své limuzíny.
Vezme ji na oběd –
A budou si povídat, až do večera povídat.
A pak jí nabídne, že ji vezme s sebou. Domů.
Do svého domova.
Nepředpokládal, že by se s ním rozejela do dálky natrvalo. Ale nějakou krásnou cestu po světě jistě neodmítne.
Doběhl k tramvaji, celý zadýchaný a nastoupil za dcerou.
Popoběhla, aby byla od něj co nejdále, postavila se u zadního okénka tramvaje a vyzývavě se dívala tak, jako by vedle ní nestál.
„Kdybys dovolila,“ řekl a opravil se, přece nemůže dceři začít hned tykat, je pro ni přece neznámý pán, „kdybyste dovolila pár slov – “
Obrátila se k němu.
Kratičce.
„Odprejskni,“ řekla.
A zase odklonila pohled a vyhlížela okénkem na Hradčany, které strměly na obzoru.
„Já – “
Začal plaše.
Už se k němu ani neobrátila.
„Odprejskni, dědku,“ řekla.
Mlčel.
Pobaveně mlčel.
Ani se necítil uražený.
Proč taky.
Jeho dcera se přece nebude bavit s každým.
S každým obejdou.
A já přece musím být z jejího pohledu starý obejda, který běhá za mladými dívkami a oslovuje je. Možná si myslí, že lovím. Že ji lovím.
Usmíval se. Jak bude asi překvapená, až se dozví pravdu. Jak se tomu budou celá léta smát…
„Že nevíte, kdo jsem?“ řekl.
„Jestli mi nedáte pokoj, zavolám na vás policii,“ řekla dívka a ani to neřekla jemu, řekla to pohrdavě domům, které uplývaly za okénkem.
Natočil se, aby viděl její profil, měla rovný nos, řecký nos, jako měl on a pod nosem se stříbrně leskly v podzimním slunci hroty, které jí propíchly obličej . . .
Měla krátké tričko.
Vykukovalo jí tlusté břicho, jako tolika mladým dívkám v onen podzim, byla vyzývavá a přitom netýkavka.
Měla úzké džíny, bokovky, sjížděly jí z boku dolů a otec, který ji studoval zezadu, zahlédl začátek žlábku, který dělil na dvě poloviny onu část jejího těla, na které se sedá.
Když byl on mladý, chodily jeho spolužačky také všelijak postrojené, nepřekračovaly při tom jistou míru.
Vypadá jako kurva a chová se ke mně jako netýkavka.
Jsem starý.
Nepatřím k těm, se kterými se chichotá a líbá.
Vzdal to.
Druhý den zašel na matriku, aby si opatřil doklady o svém otcovství, chtěl jí je příště ukázat.
Já bych také nevěřil tomu, kdyby ke mně přišel nějaký člověk a říkal mi, že je můj otec.
Otec si nepřipadal starý, vůbec. Každému se čas zastaví v nějakém bodě a zůstává stát, ten vnitřní čas, který je rozhodující pro život.
Otci se zastavil v sedmnácti. I když kalendář ukazoval jiný čas, on se cítil jako sedmnáctiletý a kolikrát se přistihl, že když se dívá na třicetiletou ženu, připadá mu stará. O tolik starší než on. Měl dost lásek, měl dost vztahů a hlásal po léta, že jak je dívce pětadvacet, je dobré se s ní rozejít. Protože pak by se začalo stárnout, v pětadvaceti se dívky začínají měnit, do té doby se z nich přelévá do jejich starších milenců jejich mládí. Člověk je tak starý, jak je stará jeho láska. Člověk je tak starý, jak je staré to, co miluje.
Možná jsem měl nejdřív promluvit s její matkou, uvažoval. Ale po tom, co ho před dvaceti lety vyhodila, se s ní jaksi nechtěl sejít, i když chápal, že bývalá manželka by jistě hned zavětřila, kdyby se dozvěděla, že její dcera je dcerou milionáře. Zjistil si už, kde dcera s matkou bydlí, byl to výškový dům, bydlely v šestém patře s nějakým pánem, kterého si jeho bývalá manželka vzala, když se rozešla s pánem, kvůli kterému otce opustila. Svět jsou samá opouštění, samé naděje, že toto opuštění bude poslední, jenomže život je jenom proudem opouštění, uvažoval, když stál před domem, ve kterém mu najatá detektivní kancelář zjistila, že jeho dcera a jeho bývalá manželka žijí.
Už tehdy uvažoval, že by zazvonil a představil se… chápal trapnost té chvíle.
„Já jsem tvůj otec, milionář.“
Lze tohle říct dceři? Není to trapné…? Trapně ješitné…?
„Já jsem ten, kterého jsi vyhodila z bytu s jediným kufrem a tím jsi jej udělala milionářem.“
Lze tohle říct manželce? Není to hloupé? Vyzývavě hloupé?
Tehdy od domu odešel a rozhodl se, že si na dceru počká jednou po přednášce před fakultou.
Úředník, se kterým na matričním úřadě jednal, byl rozpačitý.
Otec mu dal svazek bankovek, aby jeho práci urychlil a on si ji s rozpaky vzal a za chvíli mu přinesl výpis.
„Ale ona to není vaše dcera,“ řekl.
„Jak to?“
Prohlížel listinu.
Na místě otce byl zapsán jiný člověk.
„ALE JÁ JSEM JEJÍ OTEC.“
„Já vám to věřím, jenomže úředně nejste.“
Otec vytáhl své doklady a předložil je úředníkovi.
„Milionář jsem, ale blbej nejsem,“ řekl.
Tuhle větu říkal často, co přijel.
Říkal ji taxikářům, kteří mu dávali až desateronásobně přemrštěné účty, říkal ji všem, kdo se ho snažili šidit.
Jako by si v téhle zemi lidé mysleli, že kdo je milionář, je idiot a jednali tak s ním . . . já nejsem idiot.
Úředník porovnal otcovy dokumenty a svoje.
„Záhada,“ řekl.
Chvíli studoval papíry.
„Nebyla vaše bývalá žena na ministerstvu vnitra?“
„Ne.“
„Opravdu?“
„Moje žena byla překladatelka z bulharštiny,“ řekl.
„Tyhle listiny, co máte, jsou podle mě rozhodně pravé, jenomže ty, co máme my, jsou podle mě také pravé,“ řekl úředník.
„Co to znamená?“
„Nevím.“
„Přece jedna ženská nemůže mít dva otce, ne?“
„Ne.“
Úředník mlčel.
„Víte, tyhle listiny, co máme my, jsou asi zfalšované,“ řekl, „jenomže velmi dobře, musel to dělat někdo velmi vlivný.“
Tchyně –
Teprve teď si na ni otec vzpomněl.
Tchyně byla na ministerstvu vnitra a byla asi pěkně vysoko, dokud ještě s manželkou žil, říkával jí tchyně bolševička nebo rudá tchyně.
„Udělám si kopie vašich dokumentů a zítra se vám ohlásím,“ řekl konečně po dlouhém tichu úředník.
Otec mu podal cizí bankovku, vysokou bankovku a rozpačitě odešel.
Vymazali mne.
Vygumovali.
Dokonale mě odstranili z jejího života, i kdybych se dceři představil jako její otec, nemohl bych jí to dokázat.
Zavolala by na mne policii.
Zavolala by policii na svého otce.
Na starého obejdu.
Na dědka, který za ní zadýchaně běží a obtěžuje ji…
Večer zatelefonoval manželce.
„Ahoj, Heboulínku,“ řekl měkce.
Jen žádné výstupy, opakoval si, jen žádné výčitky, scény, chci aby mi odpověděla, ne práskla telefonem.
A řekl jí tedy tak, jako jí říkával tehdy, když se s ní ještě scházel v době, kdy byla provdaná za jiného muže a kdy ho s ním podváděla, v těch vzrušených a dobrodružných chvílích, kdy si oba mysleli, že našli velkou lásku, poslední lásku svých životů.
Jak vyslovil to pojmenování, vybavila se mu manželka v paměti těla, v té podivné paměti, která je pamětí smyslů, ucítil zase pod dlaněmi její hebounkou pokožku, když jí přejížděl dlouhými pohlazeními po zádech, jak to měla ráda, na okamžik jako by zde nebylo oněch dvacet let, jako by na druhém konci dálky byla zase ta jemná a zdánlivě věčná láska.
„Cože?“
„Vrátil jsem se.“
„Cože?“
„Chci vidět dceru.“
„Cože?“
„Jsem doma.“
„Cože?“
Pak začala manželka do sluchátka volat, že neslyší, že nerozumí, volala haló, haló a předstírala, že spojení mezi ním a ní se přerušilo, její sluchátko hlasitě klaplo, zřejmě jím divoce uhodila do telefonu, třískla sluchátkem jako tehdy, když jí před dvaceti lety volal a chtěl, aby se mohl vrátit aspoň pro snubní prsten a kartáček na zuby, zapomněl si je v koupelně, když si rychle balil kufr, tehdy mu také pokaždé rychle zavěsila, zběsile, třískla sluchátkem s hlasitým klepnutím . . .
Druhý den mu úředník předal dokumenty.
„Byla to falsa,“ řekl.
„Takže je to moje dcera?“
„Podle dokladů jistě,“ řekl úředník.
„Víte, tchyně byla velká vnitračka,“ vysvětloval otec.
„Chcete podat žalobu na neznámého pachatele?“ zeptal se úředník.
„Ne.“
Tchyně byla už léta mrtvá, umírala zlou smrtí, jak mu zjistila detektivní kancelář, ta, která mu hlasitě přála na celý dům pekelnou smrt, ji nakonec musela prožívat sama.
Člověk má to –
To, co přeje jiným.
Jako by to byl metafyzický zákon, jeden z těch podivných zákonů, jaké ovládají naše životy, uvažoval otec, jako by tyhle zákony, co ještě vědci nedokázali pojmenovat – které pojmenovává lidské srdce – byly stejně pevné a nezměnitelné, jako jsou přírodní zákony, a nešly by uplatit, nešly by uplatit všemi miliony, jaké může člověk na tomto světě nashromáždit, jaké by mohl nabídnout…
Druhý den stál opět v loubí pod filozofickou fakultou a čekal, až mladá tlustá žena, dcera, vyjde ze dveří.
Opět z oblohy sjížděla křišťálová kopí paprsků a zabodávala se do země, opět byl krásný, bronzově zlatý podzimní den a on si zkoušel v duchu jedno oslovení po druhém, jedno oslovení zavrhoval a hledal nové, žádné se mu nezdálo natolik dobré, aby se mohl spolehnout, že ta tlustá a veliká mladá žena mu uvěří, že se od něj neodvrátí a nebude se dívat radši na oči oken starých domů, kolem kterých bude projíždět její tramvaj – jak to mají jednoduché ti otcové, kteří čekají na malé dcery, na ty malé rozdychtěné holčičky, které viděli vyrůstat, batolit se, jak si neuvědomují otcové malých dcer, jak jednoduchý, přirozeně jednoduchý život mají. Takovou malou holčičku mohou oslovit, zavolat na ni a ona k nim přiběhne, směje se na ně, skočí jim na klín a obejme je malýma ručkama kolem krku, skloní k nim svou hlavu a políbí je, oni se usmívají na dceru, dcera se usmívá na ně, všechno je neuvěřitelně prosté a –
A nedebilní.
Čekám tu jako debil, uvažoval, jeden starý obejda čeká na jednu tlustou ženu, myslel si ironicky a ta tlustá žena o něj nestojí.
Chce na něj zavolat policii.
Na otce.
Na otce, který přijel, protože neví, jak dlouho ještě bude na světě a nemá nikoho, komu by mohl předat svou lásku. Palčivě cítil, jak je plný lásky a jak ho bolí, že ji nemá komu předat, všechny ty pomíjivé dívky, které mohl dnes mít, tak snadno mít, mu náhle připadaly nesmyslné a trapné. Stál celou hodinu pod loubím fakulty a díval se na dívky a mladíky, kteří vcházeli do budovy a vycházeli z ní do toho nádherného dne. Je tolik lidí, kteří touží, aby je měl někdo rád. Já po tom toužím také, přitom daleko víc toužím, abych někomu mohl dát lásku. Dítěti. Svému dítěti. Lásku.
A peníze. Mám tolik lásky a tolik peněz a nemám je komu dát.
Po hodině pochopil, že se nedočká.
Dcera vynechala přednášku.
Věděl, že večer má další, a tak se rozhodl doufat, že na večerní přednášku přijde a vyšel od fakulty, aby se prošel po městě.
Město bylo jiné.
To staré město, které miloval a které tak dobře znal, prosvítalo pod tím cizím městem, novým městem, které teď žilo kolem něho.
Musel si přiznat, že cítí náhlé ulehčení, podivuhodné ulehčení, že nepotkal dceru . . .
Uvědomil si, že tak, jako dlouho po setkání s ní toužil, nyní se ho náhle začal bát . . .
Neví o mně.
Myslí si, že její otec je někdo jiný, někdo jiný ji uspával, někdo jiný jí četl pohádky, někdo jiný si s ní povídal po celá léta.
Jsem cizí.
Obejda.
Obejda, který nechce odprejsknout.
Procházel se kolem fakulty a vzpomínal na své studentské lásky, vzpomínal na restaurace, do kterých chodíval.
Bud už nebyly, nebo byly jiné, kam asi zmizely ty staré stoly, u kterých se spolužáky sedávali, stoly i židle se rozplynuly.
Tady byla hospoda U parlamentu, co se tam naseděl nad smaženým sýrem a pivem, vybavovaly se mu tváře přátel, kteří už nebyli.
Procházel novými vinárnami a kavárnami, vcházel do nich a díval se na obličeje těch, kteří za pár desítek let budou možná procházet tímto městem, na sentimentální cestě a budou vzpomínat na tyhle chvíle, na své staré město, to už bude ale kdesi pryč a jenom bude prosvítat pod městem, jaké se narodí.
Zdi byly stejné, zdi ano. Ale o zdi nestál.
A pak vešel do jedné vinárny a uviděl –
Uviděl ji.
Seděla u stolku až vzadu a před ní stála sklenice vína, v první chvíli měl chuť rychle vyjít zase ven.
Měl připraveno několik oslovení, až ji potká před fakultou, a pro tuhle chvíli se mu žádné nehodilo.
Jenomže dcera –
Zahlédla ho.
Zamávala mu.
Na první pohled poznal, že mu mává trochu vratce, jako mávají lidé, kteří toho vypili víc, než měli.
Už nešlo dát se na ústup.
Dcera na něj zamávala znovu, mávala vysoko vztyčenou rukou.
Prošel sálkem vinárny a přistoupil k jejímu stolu.
„Ahoj, obejdo,“ řekla dcera.
Usmál se.
„Ahoj.“
„Byla jsem na vás sprostá, že jo,“ řekla zamyšleně, upřímně, „já byla na dně.“
„Každý je občas na dně,“ řekl a stál u jejího stolku, rozhlížel se, kdy přijde ten, se kterým je ve vinárně, ani ho nenapadlo, že by zde seděla a pila sama.
„Nesednete si ke mně?“ zeptala se. „To bylo nejdřív nějakýho běhání za mnou a teď si ani nesednete.“
Posadil se.
Číšnice, mladá a lhostejná jako stroj k nim přistoupila a hodila na stůl s plesknutím jídelníček. „Co to bude, starej pane?“
Objednal červené víno.
Tlustá mladá žena seděla vedle něj a mlčela, jako by k jejímu stolu nepřisedl člověk, jako by k ní přisedla samota.
Jako by k její samotě přisedla jiná samota.
„Jste ňákej vyfešákovanej,“ řekla dcera.
Mlčel.
„No tak, co jste mi chtěl?“ zeptala se.
Promluvil. Divil se svému hlasu.
Jako by někdo jiný, nějaký imitátor si nasadil jeho hlas a nyní v té šeré místnosti jím mluvil.
„S někým jsem si vás spletl,“ řekl.
Jaksi nešlo říct „jsem váš otec“, proto jsem za vámi běžel, abych si s vámi mohl promluvit.
Abych tě mohl obejmout.
„S kým?“
„S jednou známou.“
„S příjemnou známou?“
„Velmi příjemnou.“
Díval se na dceru a napadlo ho, že kdyby to nebyla jeho dcera, vůbec by si k ní nepřisedl.
Nebyla jeho typ.
Byla –
Tlustá.
U žen, se kterými sedával v minulých desetiletích v různých zemích po vinárnách, to bylo prosté, vybral si nějakou, kterou pozval na víno, vybral si tu, která se mu líbila.
S dcerami je to jiné.
Člověk musí brát to, co je.
Ta holka si asi myslí, že jsem lhal, že jsem ji chtěl, – chvíli vzpomínal, jak se to řekne jazykem, který byl jeho mateřštinou, který tak dlouho nepoužíval, i když byl ve staré vlasti už pár dní, každou chvíli se přistihl, že myslí v jiné řeči – jak se to jenom řekne, uvažoval a upil víno, které mu donesla číšnice, jak se to jenom řekne, aha, myslí si asi, že jsem ji chtěl sbalit.
Díval se na dívku, která si přiťukla svou skleničkou s jeho, která ležela na stole.
Tebe bych teda nesbalil, uvědomil si.
„Proč vám bylo smutno?“ zeptal se.
„Kdo říkal, že mi bylo smutno?“
„Vy.“
Znovu pozvedla skleničku.
„Neříkala jsem, že mi bylo smutno, říkala jsem, že jsem byla na dně.“
Zamávala skleničkou ve vzduchu, vybízela ho němě, aby si s ní přiťukl, pozvedl svou sklenici.
„Na tykání,“ řekla. „Jo?“
„Jo.“
Snažil se to říct stejně nezávazně, jako to řekla ona.
Konečně, proč bych si s ní neměl tykat. Je přirozené, že si otcové tykají s dcerami.
„Proč jsi byla na dně?“
V tu chvíli, kdy jí začal tykat, ho náhle zaplavila nečekaná vlna něhy, poprvé mluvím se svou dcerou, poprvé si s ní –
Tykám.
Mlčela.
„Proč jsi byla na dně?“
Vychutnával to tykání.
Uvažoval, jak se asi změní ten její tupý, poloopilý výraz, až jí řekne, že je její otec.
„Potrat není žádná sranda,“ řekla tiše.
Mlčel.
„Aspoň pro mě ne,“ řekla a ucucla ze své sklenice.
Když ji pokládala na stůl, nějak se jí zachvěla ruka, málem sklenici překotila. Ale podařilo se jí sklenici zachytit a postavit rovně na stůl.
„Už ani neumím postavit skleničku, to jsem to dopracovala,“ řekla truchlivě, „jsem holt k ničemu.“
„Potrat?“
„Včera,“ řekla a cvrnkala do popelníku, postrkovala jej po stole, jako by si malá holčička hrála s kostkou ze stavebnice.
„To je mi líto,“ řekl a uvědomil si, že říká něco velmi hloupého.
Něco, co je příliš slabé a nic neříkající, něco, co by řekl na jeho místě asi každý, kdo by to od ní zaslechl a kdo by k té tlusté dívce neměl žádný vztah.
Jenomže on –
On ještě včera byl –
Dědečkem –
Dnes není.
Rychlým douškem dopil víno a mávl na obsluhu, objednal celou láhev a jeho mlčení se slévalo s mlčením jeho dcery.
„Já bych byla příšerná máma,“ vedla dcera samomluvu, „já jsem pro svý dítě vlastně udělala moc dobrej skutek.“
Dál cvrnkala do popelníku, docvrnkala ho na kraj stolu a cvrnkala do něj dál, zachytil popelník na hraně stolu a postavil ho na jeho místo.
„Opustil tě,“ zaváhal a pak pomalu pokračoval, „otec toho dítěte?“
„Jakej otec dítěte?“
Mlčel.
„To přece nebylo dítě, to bylo jenom něco takovýho, jenom něco,“ chvíli uvažovala, „jenom něco.“
„Bolelo to?“
„Jako když to se mnou dělali?“
„Hm.“
Mávla rukou.
„Ted to bolí víc,“ řekla, „hele, obejdo, ty máš nějaký děti?“
Chvíli uvažoval.
„Jak se to vezme,“ řekl nakonec.
„Máš?“
Nevěděl, jak by se z té otázky vypletl.
„Vypadáš na to, že máš plno dětí a seš dobrej fotr, že máš vnoučata a vozíš je v kočárku, no ne?“
Mlčel.
„Naleješ mi?“ zeptala se.
Nalil jí plnou sklenici.
„Asi nemáš peníze, vid,“ řekl měkce.
„Ale jo,“ řekla, „táta restituoval činžák a naši mi dávají slušný kapesný, nemysli si, že si mě koupíš za nějakou láhev nebo za pětistovku.“
„Nechci tě kupovat.“
„Taky bych se nedala,“ řekla a vypila deci vína jediným dlouhým douškem, chápal, že nepije proto, aby vychutnala drahé víno.
Také někdy tak píval.
Když byl o trochu starší, než je ona dnes.
Pil jenom proto, aby byl, jak tomu tehdy říkával, MIMO.
Tahle dívka přišla sama do vinárny právě proto, aby byla co nejrychleji mimo a dařilo se jí to.
Její oči už byly mimo.
Ale artikulovala stále velice zřetelně.
„Kde je?“
„Kdo?“
„Kde je teď?“
„Kdo?“
„To něco.“
Chtěl se zeptat jaké něco, ještě včas mu došlo, že tlustá dívka myslí jeho vnuka.
Nebo vnučku.
Mlčel.
„Někde musí bejt.“
„Někde musí,“ řekl.
Uvažoval, jak by si měl otřít slzy, aby ta tlustá dívka nezpozorovala, že pláče. Napil se.
„Ty nechceš mít manžela? Děti?“ zeptal se.
Usmála se.
„Blbý otázky.“
„Tvoji,“ řekl a chvíli zaváhal, než vyslovil další dvě slova, „tvoji rodiče vědí, kde jsi včera byla nebo ne?“
„Táta by mě přerazil,“ řekla.
„A,“ znovu zaváhal, „máma?“
„Ta měla dva potraty.“
Mlčel.
Dívka mávla ke stropu.
„Někde je můj bráška, nebo ségra. Kde? Víš, vobejdo, že mám neviditelnou sestru?“
Začala zase cvrnkat do popelníku.
„Když mi to máma řekla, že měla dva potraty, tak jsem si začala s tou neviditelnou ségrou povídat, já si s ní toho nakecala.“
Uchopil popelník, který už opět přepadával z hrany stolu.
„Když jsem byla sama doma. Povídala jsem s ní…“
Škytla.
„Jako kdyby se narodila a byla se mnou v pokoji. Já s ní povídala jako s kamarádkou. Já moc lidí na mluvení nemám.“
„A otec dítěte…“ řekl.
A hned se zastyděl, cítil, že nemá právo ptát se na svého zetě, a ještě takovým policejním tónem.
„Kdybych aspoň věděla, kterej kámoš to byl,“ zauvažovala, „to je teď už jedno.“
Natáhla se pro láhev vína a dolila si, ani se ho už nedovolovala.
„Máma taky nevěděla, s kým jedno z těch dvou dětí čekala,“ její oči dostaly náhle těžký pohled, „tak to na světě chodí.“
Mlčel.
„Hele, vodpusť, že se ti tady vykecávam,“ řekla dcera, „jsou věci, který můžeš říct jenom někomu cizímu…“
Napila se.
„Někomu, koho potkáš a koho už nikdy neuvidíš, tak mi vodpusť, že se ti vykecávam.“
Dcera si podepřela hlavu, kulatou hlavu, jako měl on, oběma rukama…
Díval se na ni a chtěl něco říct. Něco udělat. Pohladit ji.
Nebo udeřit.
„Vobejdo…,“ řekla dcera, „já chci bejt teď sama.“
Kývl.
Také chtěl být sám.
Snad nic si v tu chvíli na světě nepřál tak, jako být v tu chvíli sám . . .
„Můžu tu láhev dopít?“
Kývl.
Přece sem přijel, aby dceři předal svůj majetek. Všechno, co má. A dobře věděl, že ona v tu chvíli nechce nic víc jenom dopít jeho láhev.
Vstal.
Podívala se na něj, jenomže on měl pocit, že ho už nevidí.
Proto ho překvapilo, že na něj promluvila.
„Pa.“
Řekla to hebce, řekla to hlasem své matky, hlasem, na který se tak dobře pamatoval, hlasem, na který celá desetiletí vzpomínal. Hlasem, kterým na něj mohl jednou promluvit jeho vnuk.
Chtěl natáhnout ruku a pohladit dceru, aspoň jednou v životě ji pohladit.
Ale místo toho došel k baru, zaplatil za ni i za sebe a pomalu vycházel z vinárny . . .
Jeho šofér na něj čekal stále ve voze u Rudolfina, a tak nemusel jít dlouho.
A přece se mu ta cesta zdála dlouhá –
Tak dlouhá.
Nekonečná…
Jako by ta cesta ve tmě, v podivné vnitřní tmě, byla delší než celý dosavadní život.
Nastoupil do svého vozu a chvíli se mlčky díval z okénka na nábřeží, smáčené dlouhými paprsky deště, pršelo a přesto svítilo slunce, déšť jiskřil, jako by se z oblohy spouštěla dlouhá křišťálová kopí a zabodávala do země, otec seděl dlouho mlčky a díval se na siluetu Hradčan, rozostřená deštěm vyvstávala ve výšce nad městem.
Šofér mlčel, byl dobře placený a věděl, že je placený i za umění mlčet.
„Už bychom měli jet,“ řekl nakonec otec a chvíli rozvažoval.
„Už bychom měli jet… “
Ještě jednou pohlédl na siluetu starého hradu svého starého domova.
„Jeďte k hranicím,“ řekl pak tiše.
Velice, velice tiše . . .

Převzato z autorovy knihy povídek „Tatínku, má ďábel oči jako maminka?“