Martin Petiška
–
Měl jsem příležitost vyslechnout mnoho příběhů od různých rodičů, od prarodičů i od dětí, malých i dospívajících, od psychologů, dětských psychiatrů, sociálních pracovnic, učitelů i vychovatelů, – příběhů, které svědčily o tom, že se cosi ve vztahu rodičů a dětí rychle mění, o to zlověstněji, oč nenápadněji…
Věta, kterou vyslovil jeden malý chlapec, opuštěný matkou, a kterou jsem použil jako název knihy, mi rozsvítila jednu dosud nepojmenovávanou podobu této proměny.
Žijeme v době, ve které dochází nejenom k posunům hodnot, mění se i archetypy…
Chystám další knihu o vztazích dětí a dospělých, – ten, komu se bude zdát, že je tato kniha nevyvážená v tom, že zdůrazňuje více „zmatky z matky“, zraňování dětských duší matkami a nedostatečně zdůrazňuje zmatky působené otci, má pravdu – a tomu bych rád řekl, že tyto příběhy o zmatcích vyvolávaných v dětských duších otci mám v úmyslu uložit do druhého svazku diptychu, – ostatně o těchto zmatcích psal už kdekdo a stalo se z nich klišé, které zakrývalo onen podivuhodný posun, který by se dal označit podle kdysi slavného filmu „komplex Kramerová“.
Nyní žijeme v době, kdy dcery „Kramerových“ vyrostly.
Mají své děti.
A ty už mohou mít své děti…
Žijeme v pokolení vnuček těch, které opustily své děti a jejich děti už považovaly za přirozené, aby i ony opustily své děti…
Ona žena, „ona Kramerová“, která zradila své dítě, je dnes už babičkou, jenomže zrada, jakou uložila jako archetypickou štafetu do svého rodu, – jako novodobá Eva, – pokračuje dál, pokračuje stále rychleji.
Kdo ztratil domov, ztratil ráj.
A Evy jsou specialistkami na ztrácení ráje.
Podobně, jako mohou být těmi nejlepšími záchranářkami těch, kdo by bez nich mohly ráj ztratit.
Autor nechce napadat v této knize nikoho, i když mu to zavilé feministky zřejmě podsunou…
Chce naopak v této knize přinést oslavu matek, které dokáží nést dětem dětství.
Nebrat jim je.
To, že o těchto ženách zde příliš nevypráví, neznamená, že by nebyly přítomny, prosvítají pod svými protiklady, jsou přítomny právě svou nepřítomností – a o to víc jí jsou přítomny, – konečně, kdo nezná ty skvělé matky, o kterých by naopak onen nešťastný chlapec, – (který kdysi vyslovil větu, jakou jsem použil do názvu knihy), – mohl vyslovit větu naprosto opačnou: „Tatínku, má anděl oči jako maminka? Moje maminka?“
Pokud se nějaká žena bude těmito příběhy cítit dotčená, i pak kniha splnila svůj účel: pojmenovala ty, které se zatím necítily pojmenovány…
Převzato z autorovy knihy povídek “Tatínku, má ďábel oči jako maminka?”
Okomentovat