Martin Petiška

–

„Myslíš, nedostaneme?“
„Si piš, že si to vodskáčem,“ větší bratr se zadíval na menšího udiveně, jako by nemohl uvěřit, že je tak hloupý. „Samozřejmě, že si to odskáčeme. Ale táta za to stojí, ne?“
Menší bratr kývl.
Byli sice dvojčata, jenomže nikdo by jim nehádal stejný věk, jeden byl malý a drobný a druhý byl velký a tlustý, ten velký a tlustý vypadal, když si spolu vyšli vedle sebe, jako by byl starším bratrem svého bratra a ne jeho dvojčetem.
„Táta za to nestojí?“ řekl větší bratr.
„Stojí,“ řekl menší a jako by chtěl přesvědčit sám sebe, dodal: „Stojí.“
Když si na druhou stranu představil, jaký to bude malér, ztratit se paní učitelce cestou do zoologické zahrady…
Ta bude omdlévat.
Paní učitelka nebude křičet, je taková jemná, bude rovnou omdlévat, už jim jednou ve třídě omdlela.
„Paní učitelka – “ začal.
„Je důležitější paní učitelka nebo táta?“ řekl větší bratr, i on postřehl, že to zní nejistě.
Tohle bude –
Cambus.
Cambus bylo slovo, které užívala ráda jejich matka, stále jim vyhrožovala, že když neudělají to nebo ono, bude cambus.
Cambus –
Stalo se z toho tajuplné slovo, které v sobě neslo jasný, netajuplný obsah, křik a nadávky a rány a zákazy. Zákazy, zákazy.
Někdy si bratři říkali, že jim už matka brzy nebude mít co zakázat, budou mít všechno zakázané a pak pro ně začne ráj, protože si budou moct dělat, co budou chtít.
A až utečou ze školní výpravy, možná už ten okamžik nastane.
Zakáže jim všechno.
Jednou se menší bratr zeptal matky, jestli smí dýchat a ona mu dala pohlavek, zkoušel pak nedýchat, jako by mu zakázala i dýchat, dlouho to nevydržel, jenom se začal dusit.
„Řekneme, že jsme se ztratili,“ řekl menší bratr.
„Řeknou, že jsme blbí.“
„Řekneme, že jsme nastupovali do tramvaje nebo do metra, do čeho budeme nastupovat, a že šel před námi nějaký pán se psem a my se toho psa báli, a tak jsme se mu vyhýbali a ten autobus nebo to metro se rozejelo a ujelo nám to… “
Menší bratr si uměl vymýšlet.
Větší bratr ho za to obdivoval. Ale skrytě.
„No, to nám nezbaští,“ řekl pak.
„Budou muset,“ řekl menší bratr, „přece by paní učitelka nechtěla, aby nás sežral nějaký pes.“
Větší bratr mlčel.
„Přece, kdyby nás sežral pes, měla by z toho vetší oplítačky, než když se ztratíme a zase se pak najdeme.“
Větší bratr kývl.
„Jsme z maličký vesnice, a tak se nám nikdo nebude divit, že jsme se ztratili, každý bude myslet, že je normální, že jsme se ztratili. Děti z vesnice se ztrácejí ve velkým městě.“
Větší bratr zakýval.
A pak ještě jednou, jako by chtěl přesvědčovat sám sebe.
„Můžeme,“ řekl menší bratr, „jestli nás táta nebude chtít nechat rovnou u sebe, najít nějakýho policajta a říct mu, že jsme se ztratili.“
Větší bratr na něj pohlédl obdivně.
Jestli to řeknou policistovi, mají… alibi.
Ano, alibi je to slovo.
Jak má někdo alibi, tak na něj nikdo nemůže.
Tuhle byli policisté pro jejich nevlastního otce a chtěli mu, jak říkal, něco přišít, jenomže on jim dokázal, že má alibi, tak se zase vrátil domů.
Škoda.
Kdyby alibi neměl, nechali by si ho ve vězení.
Už jednou byl ve vězení a oba bratři na to vzpomínali jako na nejhezčí dobu svého života.
Měli matku jenom pro sebe.
Nikdo doma nekřičel.
Nikdo se neopíjel a nepotácel se kolem kapličky jako jejich nevlastní otec a druhý den se jim pak ve škole spolužáci nesmáli.
Celou tu dobu, co byl ve vězení, nebyl žádný cambus.
Cambus…
Bylo tolik tajných slov, kterým nerozuměli, jako už devítiletí chlapci tolika slovům nerozumějí.
Děti žijí v krajině tajemných slov.
Žijí v krajině zakázaných slov…
Slov, kterým nerozumějí, a která na ně čekají.
Jedno z tajných slov bylo slovo otec.
Dobře věděli, že nějakého mají, jenže ani jeden se na něj nepamatoval.
Rozešel se s jejich matkou už tak dávno, byli ještě oba moc malí.
Sice se jeden druhému snažil namluvit, že se na tatínka pamatují, přitom ony představy byly vysněné, byly totožné s obrazy mužů ve filmech, kteří se jim líbili, ty podoby měly pohádkové obrysy…
Teď jeli do Prahy, do zoologické zahrady.
Celá třída.
A tatínek žil v Praze.
Dokonce věděli kde. Menší nalezl jednou svůj rodný list a na něm byla tatínkova adresa.
Opsal si ji velkými písmeny do tajného sešitku, do kterého si s bratrem malovali mapy vymyšlených zemí, a který měli schovaný za trámem na půdě.
Věděl, že je někde země, ve které žije otec.
Zdávalo se jim o něm.
Zažívali v těch snech s otcem nejpodivuhodnější příběhy a vyprávěli si je, někdy si nebyli jistí, jestli to, co povídají, se jim opravdu zdálo, bývalo to tak hezké, že jim na tom nezáleželo, jeden z nich začal vyprávět svůj sen a druhý se pak k němu přidal, jako by to nebyl sen jeho bratra, jako by to byl sen jeho vlastní, skákali si do řeči a vydrželi si tak na půdě, ve svém království, vyprávět o tatínkovi celé hodiny, byla to jejich zamilovaná zábava, když byli ještě menší a začalo pršet, vykradli se na půdu a tam si povídali, co se jim o tatínkovi zdálo, někdy už dokonce věděli, že to sen nebyl, že si vymýšlejí, nevadilo jim to, jejich představy je těšily, jako by je netěšil film v televizi nebo jako by je netěšil napínavý příběh v knize, tady byli sami účastníky dějů, tady sami procházeli po dalekých prériích pod purpurovými nebesy a tatínek, Velký náčelník, Velký lovec, je vedl v šatech z jelenicové kůže a museli dávat pozor, aby je nepřepadl nepřátelský kmen, nebo si vyprávěli sny o tom, jak se, jenom co usnuli, ocitli ve vesmírné lodi a přišel jim naproti tatínek ve stříbrné kombinéze, byl pilotem kosmického korábu a vítal je, ukázal jim, kde budou mít své kabinky a potom už jejich koráb svištěl vesmírem a prolétal kolem planet s duhovými barvami a s duhovými jmény, na každé z nich stačilo jenom přistát a už se sbíhala ta nejpodivuhodnější dobrodružství.
Někdy uvažovali, který z těch snů, který z těch příběhů byl nejlepší a shodli se, že to byl asi ten, kdy je přepadla příšerná chobotnice s chapadly dlouhými jako topoly před jejich domem a kdy tatínek je připlul zachránit ponorkou, připlul jako kapitán Nemo a na poslední chvíli je vysvobozoval z těch chapadel a zachránil je a vzal na svou ponorku a tam jim dávali potom kybernetičtí sluhové mísy s tou nejlepší ovocnou a čokoládovou zmrzlinou.
Navštíví ho.
Nezajímali je lvi, tygři, opice.
Všechna ta zvířata, o kterých si vyprávěly děti.
Je zajímalo tajemství – Tajemství skryté ve slově otec.
V knihovně si vypůjčili mapu Prahy a našli si ulici, ve které jejich tatínek bydlel…
„No vy se na tu cestu připravujete,“ řekla jim knihovnice s úsměvem.
Celá vesnice věděla o tom, že děti pojedou do zoologické zahrady, a tak se nikdo nedivil, že si shánějí mapu Prahy.
Připadali si jako spiklenci…
A tak se ztratili.
Když všichni nastupovali do metra, zůstali pozadu, a když se metro rozejelo, poodběhli, aby je děti z vagonu nemohly zahlédnout.
A nastala –
SVOBODA.
Celý život si budou pamatovat ten okamžik, kdy vlak metra odejel a oni stáli na prázdném nástupišti.
Vyjeli po schodech vzhůru…
Zeptali se paní v kabince nahoře, paní, která prodávala lístky, na tatínkovu adresu a paní jim ji našla na obrazovce svého počítače.
Takový malý čtvereček.
„Tak to je ta ulice,“ ukázala, „tak to je ten dům.“
Dívali se na něj –
Okouzleně –
Jako by se malý chlapec díval na mapu pokladu, která by se mu dostala do rukou…
Tam v tom čtverečku –
Tam je poklad jménem otec.
Poklad TATÍNEK.
„Myslíš, je bohatý?“ zeptal se větší menšího cestou v tramvaji.
Menší kývl.
Vjeli do tatínkovy čtvrti.
Dívali se na honosné vily s rozlehlými zahradami, některé zahrady byly větší než jejich školní pozemek i s hřištěm.
Jistě je bohatý.
Možná jim otevře dveře komorník.
„Dá nám oběd?“ zeptal se větší, který se naučil spoléhat na fantazii menšího, podobně jako se menší naučil spoléhat na sílu většího.
„Přinese nám ho jeho komorník. Přiveze ho na takovém stolečku, jako má pan Kučera a jak nám na něm přivezli dort, když jejich syn slavil narozeniny,“ řekl menší.
Tramvaj zastavila a obě děti vystoupily.
Baťůžky na zádech je tlačily, a tak si je sundali a pustili se do chlebu a řízku a vajíček natvrdo, snědli většinu toho, co jim dala na cestu matka.
„Ten oběd od tatínka sníme taky,“ ujišťovali se.
A pak se vydali mezi vily, mezi úžasné vily s balkony a s terasami, s okny velikými jako vrata od statku.
Dívali se na staré stromy, zakláněli hlavy, aby dohlédli do jejich košatých korun, někteří lidé měli na zahradách stromy větší než byla lípa u nich na návsi.
Vily byly tiché, stály mlčenlivě uprostřed zlata a bronzu spadalého listí, některé vily byly větší než jejich venkovská škola.
„Vzal jsem si s sebou pyžamo,“ řekl menší bratr většímu.
„Proč?“
„No abych mohl u tatínka rovnou dnes přespat.“
„Taky jsi mi mohl říct.“
„Kdybychom si brali oba pyžamo, máma by se divila…“
„Chtěl jsi, aby si nechal jenom tebe.“
„Ne.“
„On mi nějaké půjčí.“
„Myslíš, že si nás tady nechá už dnes?“ řekl větší.
„Určitě.“
„Myslíš?“
„Ty by sis nenechal svýho syna doma?“
Větší byl odzbrojený.
Kývl.
„Samo.“
Dívali se na čísla na vilách a oba dva byli stále vzrušenější, blížili se číslu domu jejich otce.
„Možná tam má jenom malý domeček,“ snažil se menší bratr předejít zklamání.
Neměl být zklamán…
Byla to obrovská vila.
„Hezčí jsme neviděli, viď,“ ujišťoval se větší bratr.
„Ne.“
Menší bratr to posvátně vydechl.
Zastavili se před vilou, která v jejich očích byla nádhernější než jejich venkovský kostel.
Měla rozlehlou zahradu, plno květin, byla to stará vila, zdobená freskami a měla několik věžiček, v jakých by mohly bydlet uvězněné princezny.
Stáli před domem a žasli.
Oba dva se dnešního dne báli, oba se báli, že skončí jejich snění za deštivých dní, ty nádherné chvíle, kdy na střechu dopadají těžké kapky a oni ujíždějí s otcem po pláních na mustanzích nebo se vznášejí nebezpečným nekonečnem a přistávají tu na tom, tu na onom světle.
A každé světlo je plné dobrodružství…
Menší položil ruku ke zvonku.
A pohlédl na většího.
Mlčeli.
Pak větší přitlačil prst menšího na zvonek.
Kdo zazvonil?
Oba.
Dívali se na dveře domu, velké, dvojkřídlé, ozdobené vyřezávanými lvími hlavami.
Teď z nich vyjde –
Vůbec by se nedivili, kdyby vyšel v kovbojském nebo v lesklé kombinéze velitele kosmické lodi.
Nikdo neotevíral.
„Mají tu ještě jeden zvonek,“ ukázal větší bratr.
Zazvonili na ten druhý.
Zase oba.
Najednou.
Dveře se otevřely.
Stál v nich starý pán v teplácích a utahaném svetru.
Takhle si otce nepředstavovali.
„Co chcete, chlapečkové?“
Řekli mu jméno otce, kterého hledají.
„Tady je teď vyslanectví,“ řekl starý pán, „já tady dělám domovníka. Počkejte, zeptám se.“
Na chvíli zmizel.
Podívali se na sebe.
Oddychli si.
Ještě že tohle nebyl jejich otec.
„Nikdo o něm tady neví,“ řekl domovník, „musel tady bydlet asi už před lety.“
Poděkovali.
A šli od nádherného zámeckého domu.
Mlčeli.
Posvátné ticho je provázelo, když našlapovali na zlatou a bronzovou dlažbu ze spadaných listů…
Tak tady bydlel.
Odstěhoval se.
Možná ještě do něčeho krásnějšího, do ještě většího a nádhernějšího domu, pokud takový ještě muže být.
Vůbec jim nevadilo, že dostanou od paní učitelky.
Od své milované paní učitelky, která asi právě někde omdlívá v dálce.
Šli.
A mlčeli.
Dva muži, dva malí muži šli zlatou a bronzovou cestou a drželi se za ruce…
Někde jsou dveře.
Někde jsou dveře, které vedou k jejich otci.
Dveře, u kterých stačí zazvonit.
Nádherné dveře k nádhernému otci.
Všechno náhle bylo nádherné, stromy, domy, slunce, oba cítili, že život je báječný.
Jednou ty dveře najdou. Jednou menší položí prst na zvonek–
A starší mu prst stiskne.
„Ještě že ten starej nebyl táta, viď,“ řekl větší.
„Ještě,“ řekl menší.
Dveře čekaly.
Tajemné dveře –
Dveře, které jistě jednou najdou.
Dveře, které se jednou otevřou.
„Už se těším, až bude pršet a my si o něm budeme zase na půdě povídat, co se nám zdálo,“ řekl větší.
„Máme báječnýho tátu,“ řekl menší.
A větší ho vzal za ruku, což nedělával, a tak šli ruku v ruce po zlatých a bronzových vlnách listí.
Dveře čekaly.
Dveře čekají.
„Možná nás taky hledá,“ řekl větší.
„Určitě nás hledá,“ řekl menší.

Nad tichou zemí
letěli dva andělé

Anděl dneška
Anděl zítřka

Anděl dneška
řekl:

„Kolik lidí dnes nemyslí na to
že by světlo kolem nich
mohlo zhasnout“

Anděl zítřka
řekl:

„A právě proto
zhasíná“

Převzato z autorovy knihy povídek „Tatínku, má ďábel oči jako maminka?“