PhDr. Eduard Bakalář, CSc.

–

I. Proč se nezralé matky takto chovají?

Co je k tomu vlastně vede? Máme zde několik možných vlivů a motivů, vzájemně se posilujících, avšak zatím nevíme, v jakém jsou vzájemném poměru. Jinými slovy, zatím nedovedeme vědeckou metodou změřit, jaký vliv / motiv je rozhodující a jaký případně jen doplňkový. (Je možné, že bychom to dovedli, ale akademickým pracovištím se do takového úkolu nechce. Jak jsme uvedli na začátku textu, jde vlastně o tabuizovanou tematiku.) Začneme tím nejstarším vlivem.

1) Historie člověka a jeho předchůdců je dlouhá několik milionů let. Bližší údaje, zejména členění období, typy a názvy našich předků i způsob jejich života nalezneme v každé větší encyklopedii nebo přímo v odborné literatuře. V Poznámkách připomínáme několik málo základních údajů.²

Podle D. Amnea tzv. civilizace vznikla asi před třemi až pěti tisíci lety (v závislosti na lokalitě, kdy se začala uplatňovat patriarchální dohoda mezi mužem a ženou). Došlo k regulaci předtím nevázané ženské sexuality; muži požadovali věrnost a za to ochraňovali, zaopatřovali a všestranně se starali o svoji rodinu, o děti, o nichž věděli, že jsou jejich vlastní. Muži v rámci patriarchátu začali všestranně „podnikat“ a od té doby nastal nevídaný rozvoj staveb, techniky, vědy, kultury a umění. Před obdobím civilizace děti patřily jen matce a při jejím úmrtí byli za nejbližší příbuzné dětí považováni matčini bratři a sestry – nikoliv otec, neboť ten byl nejistý. Tak tomu stále je u některých primitivních společností (kmenů) v Africe, na Nové Guinei a v Amazonii. Tyto společnosti stále žijí na úrovni doby kamenné.³

Nabídneme zde i stručnější pohled na problém z velmi nedávné doby. Citujeme: Věrné manželky se chovají tak, že jejich manželé vědí, kdo jsou jejich děti, a tak motivují otce do dětí investovat. Bylo to důležité pro ženy – alespoň do doby nástupu sociálního státu – jinak by totiž byly ponechány svému osudu a musely by se starat samy. Intuitivně rozpoznaly, že jde o obchod: vyměnily svoji vlastní potřebu sexuální variety za ochranu a zaopatření.⁴

Zdá se, že 3 000–5 000 let je patrně příliš krátká doba na důkladné uložení behaviorálních vzorců do genetické výbavy. S nástupem sociálního státu zajišťujícího matky samoživitelky se aktivují archaické mechanismy z doby předcivilizační.⁵

První a nejstarší vliv na matku: geneticky uložené pozůstatky z období mnoha milionů let, kdy otec nebyl ani registrován jako otec. V největší stručnosti: pozůstatky ze života pramátí (poeticky „Pozdrav pramátí“).⁶

2) Druhý vliv na matku může být rodinná tradice v matrilineární posloupnosti, přesněji řečeno výhradní vliv starších žen rodiny na mladší ženy. V těchto rodinách ženy trvají na svých výlučných rozhodovacích pravomocech a muži se musejí podřizovat. Občas se něco méně významného přenechá otci, ale ten je v podstatě vnímán jako zaopatřovatel, ochránce a jen taková role je mu vymezena. Vzájemný citový vztah otce a dětí je pečlivě monitorován a v případě, že by hrozilo, že nabude na intenzitě, rada žen (prababička, babička, matka, případně přidružená ovdovělá nebo rozvedená teta, eventuálně i kooptovaná dospívající dcera) učiní příslušná opatření, někdy i dramatická.⁷

Tento druhý vliv na matku, který můžeme pojmenovat „tlak matrilineární rodinné tradice“, nepochybně také čerpá z geneticky uložených postojů, avšak jeho projevy jsou přizpůsobeny dané konkrétní situaci. Tak např. nápadník mladé, zatím nezadané ženy je ženami v rodině prověřován z hlediska své budoucí role. „Výběrová kritéria“ jsou jasná: vysoká míra úcty k ženám, akceptování domácího matriarchátu, rezignace na rozhodování v rodinných záležitostech a naopak vysoká aktivita při výdělečné činnosti. Jeden typ takového prověřování mistrně vylíčil Jan Neruda ve fejetonu Žena dohližitelka⁸. Při neplnění těchto požadavků je nápadník rychle zapuzen. (Autor těchto řádků by zcela jistě takovým výběrovým šetřením neprošel – stačilo by autorství právě tohoto odstavce.) Tyto poměry dobře vystihl u nás před časem promítaný italský film Včelí královna.

3) Už jsme popsali dva vlivy, které se nejspíše podílejí na chování matky vytěsňující otce ze života dětí. Další možný vliv nemá již svůj původ v minulosti, ale je spíše vnitřní dispozicí matky. Je to aktuální psychická výbava matky, její osobnost a emocionální zralost.

Je-li matka nezralá, pak má jen omezené spektrum ke klasifikaci okolních lidí a pouze omezený repertoár emocionálních reakcí. Ty mají spíše archaický charakter, např. vlastnit vše, rozhodovat o všem, zvítězit na celé čáře. V záležitosti dětí to pak znamená „mít děti ve výlučném vlastnictví“.

Máme tím na mysli, že takový rodič utvářel a utváří psychiku dítěte tak, že není schopné si vytvořit hlubší vztah k jiné osobě (v optimálním případě k přiměřenému protějšku opačného pohlaví). Průběžně rozhoduje o důležitých záležitostech dítěte, i když už je věkem dospělé, nepřeje snahám dítěte navázat smysluplný vztah k jiným osobám a pokud se to dítěti (dospělému) podaří, pak mu je takový rodič narušuje, případně na nich parazituje. Druhotně sem patří i potřeba našeho nezralého rodiče „být výlučným architektem duše svého dítěte“, vytěsnit druhého rodiče (který má jako jediná další osoba na světě rozhodovací pravomoci ve věci výchovy dítěte) na periferii vlivu. Prioritu má úzký, sobecký zájem typu „po nás potopa“.

Je-li matka naopak osobnostně a emocionálně zralá, pak dovede okolní lidi jemně diferencovat, užívá široký repertoár emočních, citových a postojových reakcí (včetně kompromisních) a do svých úvah a rozhodnutí začleňuje celou řadu informací o případných pozitivech a negativech, ale zejména o pozitivech pro své děti. Přeje jim dobrý vztah k otci, s nímž je schopná spolupracovat a oceňovat jeho podíl v rodině.

Shrnujeme: čím nezralejší matka, tím spíše uplatňuje archaické mechanismy a reakce, nikoliv jemnou diferenciaci.

4) Zmiňujeme se i o čtvrtém možném vlivu na chování mladé nezralé ženy-matky, a to je prostá nápodoba chování a jednání vlastní matky, které se ve formativním období pevně vštípí do emočních struktur, žije si tam vlastním životem a bývá situačně, podle potřeby „spouštěno“. Podrobnosti nápodoby nalezneme v mnohých publikacích s psychologickou tematikou.⁹

• POKRAČOVÁNÍ
• PŘEDCHOZÍ ČÁST

2 Zcela určitě nejstarším hominidem je Australopithecus, který žil podle dnešního datování v Africe již před 3,6 miliony let… Rod Australopisthecus je bezpečně zjištěn pouze v Africe. Asi před 2,6 miliony let začaly být používány hrubé kamenné nástroje valounovitého charakteru. Nejpozději před 1,6 milionem let (anebo dříve) se objevil homo erectus, který po somatické stránce dal základ vzniku dnešního člověka; používal kamenné nástroje staropaleolitického typu, tj. pěstní klíny a klaktonskou, přesnými údery zhotovenou industrii. Homo erectus žil také v jihovýchodní a jižní Asii stejně jako v Evropě. Odtud šel vývoj přes neandertálce k „anatomicky modernímu“ člověku. V západní Evropě a na Blízkém východě žil před anatomicky moderním člověkem odlišně tělesně vyhlížející neandertálec, který je nicméně podle mnoha badatelů považován za poddruh, patřící k témuž druhu. Jiní vědci však pokládají neandertálce za samostatný druh, který jako postranní vývojová větev vyhynul. Určení vzniku neandertálců z homo erectus na dobu asi před 250 tisíci lety je vzhledem k neúplnosti nálezů a pozvolnému přechodu problematické. Lidé dnešního typu (homo sapiens sapiens) se objevili podle datování kosterních pozůstatků v období poslední doby ledové (Würm), tj. asi před 40 tisíci lety, podle novějších datovacích metod však již asi před 80 tisíci lety. K rozšíření člověka po celé zeměkouli (mimo polární oblasti) došlo asi před 30 tisíci lety. (Podle Všeobecné encyklopedie UNIVERSUM, Praha, Odeon, svazek 2, str. 279)
Před asi 200 tisíci lety obsadil homo sapiens Afriku, před 100 tisíci lety Asii, před 55 tisíci Austrálii (přes Indočínu), před 35 tisíci lety Evropu a před 15 tisíci lety Ameriku.

3 Volně podle pasáže z publikace Daniela Amnea The Garbage Generation. Primrose Press, Alhambra, CA, 1991, str. 36–39.

4 Nathanson, P., Young, K.: Legalizing Misandry. Montreal & Kingston, McGill–Queen’s University Press, 2006 (str. 182).

5 V moderní společnosti, kde je žádoucí, aby nenastala stagnace či destrukce vývoje společnosti, nelze postupovat praktikami z doby kamenné. Je tedy zřejmé, že v dnešní společnosti tyto neblahé vlivy vytěsňování otců, které vycházejí z hluboké minulosti, mají opravdu fatální důsledky. Celou řadu těchto důsledků jsme popsali v knize Rozvodová tematika a moderní psychologie, kapitola 6, Zkušenosti z rozvodové poradny. (Praha, Karolinum, 2006.)

6 Odhadujeme, že emočními výlevy nabité jednání mezi pozůstalými při dělení dědictví po zemřelé osobě může být také pozůstatkem ze stejného období.

7 Z poradenské praxe vzpomínáme na několik případů takových rodin. Došlo k tomu, že z rodinného rozpočtu, spravovaného ženskou radou, se peníze záhadným způsobem zredukovaly a otci (našemu klientovi) nezbylo než si vzít druhé zaměstnání. Na děti mu pak nezbyl vůbec čas.

8 Ve svém fejetonu Žena dohlížitelka (Hlas 15. ledna a 5. února 1865) Jan Neruda píše: „Nedomnívej se … domýšlivosti mužská, že jsi … ženské policii zajímava již tak, jak tě pánbůh stvořil a krejčí a frizér upravil! Buď Adonis, či Herkules, dříve nemáš ceny, pokud se alespoň nezdá, že bys mohl se snad blížit nedaleké příliš době, ve které bys mohl se snad zamilovat. Od okamžiku toho propadls ale nejostřejší dohlídce, k jaké se šlechetně a obětavě přihlašujou silnější ženští duchové, kteří ujímají se slabších členů svého slabého pohlaví…
Jakmile dostane se někdo do rukou ženské policie, je ihned poslán k pasovnímu úřadu. Všemi možnými prostředky zví zde policistka vše dopodrobna. Zakrátko má před sebou úplný životopis nešťastníkův a dle toho řídí se vše další. Na maličkosti se nehledí … zato ale na věci skutečně důležité, jako jsou: Může-li se dotýčná „partaj“ ženit či nic, a může-li, zdaž má také chuť k ženidlu a myslí-lito upřímně, a konečně, myslí-li, kolikrát asi již to myslela upřímně…“
36. svazek Spisů Jana Nerudy: Aforismy a dodatky, Praha, Odeon 1976, str. 2 34–236. Nerudův text jsme dohledali díky laskavé pomoci prof. A. Hamana.

9 Langmeier, J.: Vývojová psychologie pro dětské lékaře. Praha, Avicenum, 1991.