PhDr. Eduard Bakalář, CSc.

–

II. Systém vytěsňování

Dosud jsme se zabývali vlivy na matku a jejími dispozicemi, které v souhrnu vedou k jejímu jednání, vytěsňujícímu otce ze života dětí. Nyní se zaměříme na různé aktivity, kterými taková matka žádaného stavu dociluje – byť často bez vědomého záměru.

Tyto aktivity jsou pozoruhodným způsobem maskovány. Jsou prezentovány jako přirozené, potřebné, oprávněné nebo jen „náhodné“, případně tolerovatelné v rámci širší normy výkyvů nálad u stresovaného rodiče apod. Nepoučený vnější pozorovatel – i dosti bystrý – nepostřehne, že mají společný cíl. Teprve při bližší analýze většího množství popisů takových rodinných situací si tyto souvislosti uvědomíme a můžeme matčiny aktivity správně označit jako vytěsňovací systém. Do vytěsňovacího systému matky patří:

• Málo kontaktů dítěte s otcem.
• Průběžný tok informací od matky k dítěti včetně hodnocení (kladné či devalvující) dalších osob a jejich kategorizace.
• Vytváření postojů dítěte, jeho emočních reakcí, jeho přátelství či spojenectví s dalšími osobami.
• Korupce dítěte.
• Odhalování viníka.

Málo kontaktů dítěte s otcem

Rozsah rodinných činností je koncipován tak, aby dítě mělo jen málo kontaktů s otcem, a to proto, aby dítě nemohlo z vlastní zkušenosti korigovat nepravdivé informace. Vzpomeňme na totalitní praktiky zákona styku s cizinou a omezení informací odtud. I když matky mají na děti v průměru více času než otcové (od těch se očekává nějaký výdělek navíc), mnohé nezralé matky jsou s dětmi – v rámci vytěsňovacího programu – až do svého vyčerpání, jen aby zabránily jejich širšímu kontaktu s otcem. Dítě je tak kráceno o prožitek triangulární¹⁰ rodinné mikrosociety, místo něj žije převážně ve zdeformovaném duálním vztahu s matkou. Mužský svět se stává cizím a v podání matky často nepřátelským prostorem.

Průběžný tok informací včetně hodnocení osob a jejich kategorizace

Postava otce je komentována v negativním světle. Dítěti jsou opakována skutečná nebo i fiktivní pochybení otce, jeho nedostatky jsou zveličovány stejně jako nedostatky jeho rodičů. Má také pochybné přátele, zaměstnání, kolegy. O zajímavých aspektech otcova zaměstnání či koníčků nepadne zmínka stejně jako o jeho úspěších. Cokoli, co s otcem nějak souvisí, je v lepším případě průběžně ignorováno, v horším devalvováno.

Vytváření postojů dítěte, jeho emočních reakcí, jeho přátelství a spojenectví

Tato část systému musí vycházet ze zmíněných informací, které jsou opakovány, provázeny emočními projevy, hodnoceními, kategorizacemi.

Tak např. otec je hodnocen pouze z utilitárního hlediska: „Měl něco přinést, ale nepřinesl to, měl něco zařídit, sice mu to vyšlo, ale měl jen víc štěstí než rozumu.“ V psychice dětí je upevňována role otce jako zaopatřovatele (celkem nevalného) a často i dehumanizovaného robota. Dochází k úplné absenci pozitivního hodnocení lidských stránek otce, jako by např. mohlo být: „Tatínek se kvůli tvé nemoci hodně trápil, sháněl ty nejlepší pány doktory.“ „Tatínek byl z té stavby domu hodně unavený, ale říkal, že má velkou radost z toho, že to může udělat pro své děti.“ Případná fyzická bolest otce např. při úrazu, při nemoci je ignorována – prostě neexistuje.

Patří sem i vmanipulování otce do role trestajícího rodiče, a tím i vyvolávání strachu z něho: „Počkej, až přijde táta domů!“

Samozřejmě u takových matek dochází i k omezení a někdy i absenci kladných citových projevů, uznání, porozumění, respektu, pochvaly, lásky vůči manželovi. Tedy žádné povzbuzení, pohlazení, poděkování, políbení. Dokonce i v momentech, kdy by si takový projev tatínek zasloužil na 100 %, citově nezralá maminka jej nedokáže poskytnout. Tím vzniká dětem veliká újma; nevidí láskyplné chování a nemají-li takový model, nemohou se tak ani chovat v dospělosti ke svým partnerům, manželům. Jejich vztahy pak podle toho vypadají.

Později může přijít těžší kalibr. Dítě slyší: „Trpěla jsem, tvůj otec mě ponižoval, ubližoval mi, bil mě. Nedával nám penízky, nemohla jsem ti koupit věci, které tak potřebuješ. Dává ty penízky jiným, které má radši než nás …“ atd. „Ty budeš určitě lepší než on.“

Tyto informace jsou mimořádně (1) závažné, neboť přímo útočí na jádro dětských emocí a formují jejich budoucí zaměření, a (2) zrádné, neboť dítě si tyto informace v pozdějším věku nemůže nijak prověřit. To pro případ, že by již dospělý jedinec chtěl mít realistický obraz své primární rodiny. Jiné poměry lze zhruba prověřit, např. finance, rozpočet, životní úroveň.

Korupce dítěte

Rodiče by měli dítě vést k jeho zdravému vývoji tělesnému, citovému, rozumovému a morálnímu. Tak praví zákon o rodině § 31, odst. 1. Avšak chce-li rodič získat dítě na svoji stranu, pak mu plně toleruje prohřešky, dítě není potrestáno za provinění, nevyžaduje plnit povinnosti, např. domácí práce nebo úkoly do školy, ukazuje, že je ten hodnější rodič než druhý, a to samozřejmě i za cenu, že bude mít dítě rozmazlené, opožděné ve vývoji, méně kompetentní ve svém prostředí (např. školním). Naplňuje se tak obsah výrazu citová korupce dítěte. Jejím projevem může být přeceňování dítěte („Ty jsi můj malý rytíř“) a poskytování takových satisfakcí, které mohou nabýt charakteru emočního svádění dítěte.

Odhalování viníka

Do systému vytěsnění patří i příprava dětí na to, kdo selhává, později pak na to, kdo je viníkem všeho nedobrého, nepříjemného, špatného. Je to subsystém hodnocení – kdo se snažil, kdo měl dobré úmysly, kdo se naopak chtěl vychloubat, kdo riskoval, nedbal na city druhých, kdo je poškodil apod. Linie uvažování se dítěti prefabrikuje, provinění se odkrývají postupně, aby pak v závěru mohl být otec demaskován jako viník a odhalen s definitivní platností.

• POKRAČOVÁNÍ
• PŘEDCHOZÍ ČÁST

10 Psychologický proces triangulace probíhá v rodině mezi dítětem, matkou a otcem (odtud i název). Jeho podstatou je umožnění dítěti – vázanému dosud dyadicky pouze na matku – navázat další citový vztah, a to k otci, a tak učinit první krok k tomu, aby později po dosažení dospělosti mohlo vést samostatný citový život. Role otce je v tomto procesu klíčová a nezastupitelná. Různí autoři si všímají odlišných fází a stránek triangulace.
„V druhém a třetím roce dítě „vrůstá“ do své rodiny a vytváří si vědomí rodinné příslušnosti. Získává tzv. rodinnou identitu, což znamená „já sem patřím, mám určitý význam a určitou hodnotu a tohle jsou moji lidé“. A v tomto období byl učiněn další psychologický objev, že totiž vědomí identity, vědomí vlastního „já“ se dříve a lépe utváří tehdy, jestliže je dítě účastno ve vztahu trojstrannému (já-ty-on) než jen ve vztahu pouze dvojstranném (já-ty). Je-li jenom s matkou (já-ty), jde vlastně o jeden vztah se dvěma póly. Je-li tu však i otec, zažívá dítě jeden takový dvoupólový vztah k matce, druhý k otci a navíc je svědkem třetího vztahu mezi matkou a otcem. Z tohoto trojúhelníku mu teprve vyplyne vědomí vlastní svébytné osoby.“
Matějček, Z.: O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha, Portál, 1994, str. 51.
„K problémům v intimních vztazích zakoušených dětmi, které vychovávají rozvedené matky, podstatným způsobem přispívá nadměrná závislost na matce. Otec pomáhá dětem k psychologickému odpoutání od matky nejen tím, že nabízí dětem bezpečný vztah na matce nezávislý, ale také tím, že funguje jako určitý nárazník mezi dětmi a matkou. Bez otcovy přítomnosti je pro děti obtížnější dosáhnout v psychické pohodě své nezávislosti. Místo toho, aby se odpoutávaly postupně, buď se této ústřední úloze adolescence vyhýbají tím, že lpějí na bezpečí a jistotě domova, nebo proklamují svoji nezávislost dramatickým, často nezralým způsobem. To někdy zahrnuje převedení závislosti z matky na partnera či partnerku. Avšak bez opravdového pocitu psychologické samostatnosti je jejich snaha o vybudování zralých mezilidských vztahů odsouzena k nezdaru.“
Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha, Portál, 1996, str. 54.