Amélia Fleurot
–
Často slýcháme, že přátele si můžeme zvolit, avšak rodinu si nevybíráme. Rodina představuje skupinu lidí, které prostě musíme přijmout takové, jací jsou, a od nichž se nemůžeme jen tak odpoutat. Někteří prožívají rodinné vztahy jako naplňující a podpůrné, jiní jsou se svými příbuznými spojeni víc povinností než citem.
U rodinných vztahů, podobně jako u vztahů milostných, je často těžké zvládnout situaci, v níž nás zranil někdo blízký. Sdílíme-li s dotyčnou osobou střechu nad hlavou, zdá se otázka odpuštění ještě naléhavější v zájmu znovunastolení harmonie v domě, i v nás samých.
Konflikty mezi ledem a ohněm
- Konflikty ve znamení „ohně“, jsou situace vedoucí k hádkám, křiku a hněvu
- Konflikty ve znamení „ledu“, se projevují lhostejností, obtížemi s komunikací, tendencí vyhýbat se jeden druhému.
Ať už je povaha selhání jakákoli, odpuštění v rodině je třeba brát vážně. Nemělo by jít jen o snahu usmířit se, ale o skutečné osvobození se od bolesti a smutku. Odpuštění v rodině se noří hluboko, protože zranění pochází od člověka, který je nám drahý, a dotýká se nás mnohem víc, než kdyby šlo o někoho neznámého. Hluboké zranění v sourozeneckém vztahu i ve vztahu rodiče a dítěte ubližuje hned dvakrát. Pocit zrady a zklamání je zároveň provázen ztrátou iluzí o rodině, která je ve společnosti stále vnímána jako něco vzácného až posvátného.
Jak odpustit svým příbuzným?
První fáze spočívá v tom, že si přiznáme svou bolest, aniž bychom se obviňovali. Někdy vzhledem k citům, které ke druhému chováme, můžeme mít sklon brát na sebe větší díl odpovědnosti, čímž však druhému odebíráme jeho odpovědnost, kromě toho narušujeme vlastní sebeúctu a sebedůvěru.
V druhé fázi je čas otevřít dialog. Někdy může být těžké sdělit otci či matce, jak se nás dotkli svými činy či slovy, často se obáváme, že nás nebudou brát vážně. V takových případech můžeme mít sklon přejít věc mlčením a zaměřit pozornost jinam. Mnoho lidí volí tuto cestu, aby zachovali klid v rodině. Konflikt se tím však nevyřeší, ani se tím nepřiblížíme k odpuštění. I když se zdánlivě „udrží“ dobré vztahy, emoce hněvu zůstává a omezuje naši schopnost žít svobodný, šťastný a naplněný život. Jedinou schůdnou cestou se z dlouhodobého hlediska ukazuje otevřít se rozhovoru o problému.
Odpuštění je vědomý čin
Odpustit někomu z rodiny, zejména jde-li o rodiče, může být o to těžší, že se musíme odpoutat od iluzí svého dětství a připustit, že rodiče nejsou dokonalí, že mohou selhat. Nežli člověk odpustí, měl by jasně nahlédnout povahu chyb a zároveň bolest, kterou vyvolaly, a v neposlední řadě nebrat vinu na sebe.
Odpuštění je výsledkem volby naší duše. Je to čin, který vychází z velmi hluboké vnitřní motivace a touhy napravit křivdu a osvobodit se od bolesti. Občas bývá odpuštění zaměňováno za smíření či zapomenutí, skutečné odpuštění nevyžaduje nutně vzájemnost, člověk na ně stačí sám, může při tom také odpustit sám sobě.
Odpuštění je proces, ke kterému se rozhodujeme pro sebe a svoje dobro – protože nechceme dál nést bolest, kterou nám ten druhý způsobil. Odpuštění přináší uzdravení a klid do naší duše. Abychom totiž mohli odpustit své omyly a chyby sobě, je potřeba naučit se odpouštět druhým. Odpuštění umožňuje osvobodit se od minulosti a od bolesti spojené se zradou. Taky představuje cestu k případnému smíření, které zabrání, aby minulá bolest pronikla do budoucnosti. Když dokážeme odpustit svým rodičům, všechno, čím se vůči nám provinili, otvírá se cesta k tomu, aby zase naše děti mohly odpouštět nám. Ani my jim nedokážeme dát všechno, co by potřebovaly.
Knihu Amélie Fleurot Odpustit druhým, odpustit sobě vydalo nakladatelství Portál v roce 2021
Okomentovat