Rada pre práva dieťaťa

–

Vážená paní Zuzano Dolinková,
vážený pane Borisi Susko,
vážený pane Eriku Tomáši,
vážený pane Tomáši Druckere,

berouce na vědomí předsevzetí, se kterými přicházíte vládnout, se na vás veřejně obracíme v naději, že vyslechnete tiché prosby dětí i rodičů z rozpadlých rodin a mezi priority svého mandátu zařadíte naléhavé otázky jejich duševního zdraví. Protože léta zůstávají bez efektivní pomoci orgánů veřejné moci. Přestože strategický dokument Slovensko 2030 před časem definoval priority pro duševní zdraví. Mezi jinými i vyšší dostupnost péče o duševní zdraví ve formě koordinované meziresortní spolupráce při prevenci poruch a podpoře zdraví všech skupin obyvatelstva od dětství po stáří.

Naše společnost nesporně prožívá více krizí a naléhavých výzev k nápravě nepříznivé společenské situace. Možná právě proto současnou pandemii poškozeného duševního zdraví pokaždé přehluší jiná témata. Přitom všechno zlo začíná právě v rodině. V toxickém rodinném prostředí jsou kořeny všech společenských pnutí – od neschopnosti řešit ekonomické problémy až po extremismus v různých jeho podobách. Stačí si vzpomenout na výrok geniálního Tomáše Bati o tom, že každá krize je důsledkem morálního úpadku ve společnosti.

Obzvláště naléhavým problémem veřejného zdraví jsou potíže, které prožívají děti i dospělí v tisících rozpadlých rodin. Rada pre práva dieťaťa je občanské sdružení, které více než deset let pomáhá rodinám, v nichž se rodiče z různých důvodů neumí dohodnout na péči o své děti. Ubližujíce sobě. Ubližujíce dětem. Známe ty situace z každodenní činnosti. A vidíme, jak se v rodinných systémech zacyklil chorobný stav, který se přenáší z generace na generaci.

Dlouholeté spory o děti jsou bolestnými příběhy rodin, kde jeden z rodičů ztrácí své dítě a naopak – dítě často navždy přichází o jednoho z rodičů. Nešťastné a nezdravé dětství způsobuje, že děti si patologické vzory rodičovství přenášejí do vlastních vztahů. Koloběh nezdravých rodinných systémů je zničující a příznačný pro život příští generace, která vstupuje do života zasažená transgeneračními traumaty a patologicky strukturovanými vztahovými hodnotami. Společnost nedokáže účinně poskytnout odbornou pomoc a rodiče nemají znalosti ani ochotu, v zájmu nápravy a ochrany behaviorálního zdraví svých dětí, nežádoucí stav změnit.

V průběhu let jsme se na každém jednotlivém případě naučili lépe chápat, co se v toxických rodinách odehrává. Spolupracujeme s odborníky z oblasti léčby vztahů a se znalostmi o rodinných systémech. Permanentně hledáme efektivní možnosti intervencí, které dokážou rodiny uzdravit. Chceme dosáhnout toho, aby děti měly kvalitnější život, aby vyrůstaly v emočně bezpečném prostředí a aby z nich vyrůstali dobří lidé. Bez pomoci státu se však neumíme více posunout.

Bez uvědomění si, že rodinné tabu není věcí pouze problémové rodiny, ale také otázkou veřejného zdraví, bude společnost nemocná. Stačí si soustředěněji všimnout tzv. ztracených rodičů dětí, které vyrůstají v nucené izolaci od matky či otce, s nimiž měli velmi blízké vztahy, dokud se rodina nerozpadla. Děti vyrůstají v prostředí, které destruuje jejich hodnoty a psychické zdraví. Ztracení rodiče zažívají roky ponižování, výsměchu, frustrace. Mnozí mají suicidální myšlenky, protože se nedokáží dostat ke svým dětem. Prožívají dlouhotrvající duševní újmu, zhoršuje se jejich zdravotní stav, pociťují bezmocnost, beznaděj, hněv, úzkost, cítí se izolovaně od přátel i od společnosti vůbec. Ztrácejí smysl života, zbavují se majetku, nedokáží plnohodnotně pracovat. Jejich situace nadměrně zatěžuje společnost. Vše zejména proto, že problematika ztracených rodičů a dětí z rozpadlých rodin se z hlediska celospolečenských vlivů nedoceňuje. Stát stále nenachází účinné nástroje a většinou pouze formálně intervenuje teprve tehdy, když problémy přetečou z rodinného prostředí ven. Pomoc je přitom nesourodá, bez jasných standardů, nekoncepční, nekoordinovaná, nezohledňuje nejnovější vědecké poznatky, soustřeďuje se v rukou několika zájmových skupin, které vytvářejí paradigma problematiky v uzavřeném kruhu, bez otevřeného přístupu, aniž by vytvořily prostor pro názorovou diverzifikaci a participaci veřejnosti, které se problematika bezprostředně dotýká.

Vnímáme, kolik se dělá v zájmu zvýšení povědomí o duševním zdraví. Hluboce nás však znepokojuje fakt, že komplexní forma pomoci při zvyšování psychické odolnosti a při řešení obtíží v oblasti duševního zdraví nezahrnuje efektivní pomoc rozpadlým rodinám. Na tyto lidi i národní program ochrany duševního zdraví jako by zapomněl. Jedná se přitom o velkou skupinu dnes již dospělých dětí, které prožívají důsledky toho, že v dětství musely být nedobrovolně bez některého z rodičů.

A epidemie traumat z dětství se šíří bez povšimnutí. Mnoho dnešních dětí vykazuje příznaky patologického chování a poškozených vzorců myšlení. Projevují se u nich rozličné obranné mechanismy jako vyhýbání, disociace, nadměrný hněv, pohrdání jedním z rodičů i celou částí rodiny. Okolí však neumí číst tyto příznaky. Chybně je připisuje vůli dítěte nebo jiným vlivům, aniž by se odborně zkoumala anamnéza rodinného systému, primární sociální prostředí dítěte a vliv osob, které s dítětem žijí ve společné domácnosti. A na základě takové diagnostiky se pak určil terapeutický proces.

Víme o tisících dnes již dospělých dětí, které systém léta nedokázal ochránit a poskytnout jim odbornou pomoc. Takoví dospělí pak nejenže opakují nabyté chybné vzory rodičovství, které si nesou z dětství, ale jejich zranění jim způsobují pocity prázdnoty, studu a viny, depresivní příznaky a mnohá onemocnění s tělesnými příznaky. Podle známého dlouhodobého výzkumu vědců z Harvardovy univerzity až 91 % dospělých, kteří měli během dětství špatný vztah s matkou, ve středním věku onemocní vážnou nemocí; 82 % takových dospělých postihne stejný osud, pokud měli špatný vztah s otcem, a 100 % těch, kteří měli nešťastné vztahy s oběma rodiči. A to už je citelné zatížení socioekonomického systému v zemi.

S naléhavostí apelujeme na to, aby se děti z rozpadlých rodin a z rodin prožívajících krizi staly prioritou a aby se k jejich situaci přistupovalo jako k problému veřejného zdraví. Aby se vytvořil systém, který bude efektivně provádět screening dětí, ohrožených patologií rodinných systémů, a který bude chránit děti před destrukcí jejich životního a emočního prostředí.

Na Slovensku máme odborníky, kteří rozumějí dynamice rodinných systémů, odmítají však s patologickými rodiči pracovat. Důvod spočívá v někdy agresivním odmítání odborné pomoci a dojde-li k autoritativnímu rozhodnutí, osoby, které mají být podrobeny intervenci, se cíleně soustřeďují na obstrukční praktiky a různé způsoby vyhýbání se pomoci. Proto se dětem nedostává adekvátní ochrany a pomoci.

Bez systémového nadresortně koordinovaného přístupu se tento začarovaný kruh nepodaří prolomit.

Podstatou desetiletí alarmujícího stavu je, že řešení se hledá v soutěži o lepšího rodiče, nikoli v léčbě rodičovských duševních zranění z dětství a v zapojování celé rodiny do terapeutických postupů. Aby děti mohly žít zdravěji, kvalitněji, aby neztrácely jednoho z rodičů, aby měly naplněný život, kde touha milovat oba své rodiče se nebude muset skrývat či až odstřihnout, a kde bude dítě naplno využívat svůj potenciál. Tímto způsobem se docílí i prevence, protože dítě, o které se společnost spolu s rodinou postará, s největší pravděpodobností jednou vytvoří svým dětem zdravé vzory, což prospěje celé společnosti.

Nečinností nebo nepochopením situace systém podporuje poškozování raných vztahů dětí. Pokud dosavadní forma pomoci, kdy o těchto rodinách rozhodovali a rozhodují obvykle až soudci, nepřináší zlepšení, pak jsou nezbytné radikální změny. Takové, aby péči o rodiny v krizi převzali kompetentní odborníci z oboru zdravotnictví – psychoterapie, psychotraumatologie a, při závažných poruchách myšlení a vnímání reality, psychiatři. Potřebná je také spolupráce školy, široké rodiny dítěte, pediatra a lidí, kteří rodinu vyvedou z trápení.

Léčba rodin, ve kterých jsou děti s příznaky zanedbávání a psychického týrání, není ideologický ani rodový problém. Jsou země (Finsko), ve kterých pochopili, že domácí násilí je transgenerační rodinná dynamika, která zahrnuje celý rodinný systém, což je spíše psychologický, než ideologický pojem.

I u nás máme poznatkovou bázi, která vytváří zdravou premisu pro odstranění nedostatků, jež dlouho deformují pojetí problematiky rozpadlých rodin. Například známý výzkum týmu profesora Josefa Hašty, který zkoumal důsledky traumatu z dětství. Vynikající je další studie „Duševní zdraví a veřejné finance“, jejíž autorkou je Lucia Grajcárová z Útvaru hodnoty za peníze (MF SR). Jde o komplexní ekonomicko-analytický materiál, který poukazuje na to, jak problematika duševního zdraví efektivně ovlivňuje využívání veřejných financí. Z analýzy jasně vyplývá, že „nejefektivnější je systémově investovat do programů duševního zdraví, především z důvodu vytvoření sociálních a emocionálních dovedností v dětství.“

Efektivním řešením špatné situace je nadresortní instituce, která, podobně jako ve vyspělých zemích, bude zaměřena výlučně na rodinu a děti.

Společnost neprodleně musí začít se specializovaným vzděláváním, atestováním odborných profesí, zaměřených na rodinu a děti – od sociálních pracovníků, přes soudce, advokáty, mediátory, pediatry, psychology, speciální pedagogy, terapeuty a další – a vytvořit kohezní nadresortní standardy pro sociálněprávní ochranu dětí.
Vyzýváme vás proto, abyste zorganizovali otevřené setkání akci za účasti odborníků a veřejnosti, na kterém se začne vytvářet nová strategie pomoci emočně zanedbaným dětem a ztraceným rodičům.

Navrhujeme vytvořit pracovní skupinu (nabízíme do ní i vlastní odborníky), která vypracuje strategii pomoci a předloží ji k otevřené veřejné diskusi. Otevřenost vnímáme v tom, že tvorba nové strategie nebude věcí struktur, které primárně vytvářely dosavadní paradigma, ale prostor dostanou všechny názorové směry, které mají potenciál přinést objektivní poznání.

Tvorba nové strategie by měla vycházet z těchto paradigmatických témat:

• problémy dětí a rodičů z rozpadlých rodin jsou věcí veřejného zdraví,
• problémy v rodinách v krizi je třeba řešit terapeuticky, ne autoritativně,
• řešení problémů v rozpadlých rodinách nespočívá v hledání lepšího rodiče, ale v léčbě rodinného systému,
• řešení problémů v rozpadlých rodinách vyžaduje meziresortní koordinovanou spolupráci,
• je třeba vytvořit nadresortní standardy pro práci s rodinou v krizi.

Převzato ze stránek Rady pre práva dieťaťa. Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.