RNDr. Pavel Rusý

–

Organizace LIBERI dlouhodobě usiluje o minimalizaci zásahů státu do rodin. A to jak v oblasti daňového a důchodového systému, tak v oblasti uspořádání rodinných vztahů, zejména po rozpadu vztahu rodičů dítěte.

V poslední době se výrazně změnil již tak nedostatečně respektující přístup soudů k autonomii rodiny a respektu k rodině. Významným signálem byl nález IV. ÚS 2007/25. Zde Ústavní soud zrušil rozsudek, jímž bylo dítě po 10 letech zásahů soudů do rodinného života dítěte a otce konečně svěřeno do rovnoměrné střídavé péče. Tím dítě opět vrátil do prostředí matky využívající v řízení všechny agresivní procesní strategie: zneužívání kojení k omezování péče otce, bránění otci v péči, porušování rozhodnutí soudu, poškozování vztahu dítěte k druhému rodiči, jednostranné zneužívání odborných zpráv, protiprávní změna bydliště dítěte do značné vzdálenosti, neplnění povinnosti vrátit bydliště dítěte zpět a tím fixování v nezákonně zvoleném bydlišti, omezení styku následkem protiprávní změny bydliště dítěte, zmaření kolem 60 dnů styku porušením vykonatelných rozhodnutí, narušování vztahu k příbuzným ze strany otce, ovlivňování projevu dítěte pro soudní řízení a znalecký posudek až po křivé obvinění otce ze zločinu na dítěti s vymožení více než půlročního zákazu styku.

Již v tomto nálezu Ústavní soud formuloval právní názor v bodu 46, že „Krajský soud vyšel z nesprávného předpokladu, že symetrický model střídavé péče je modelem ústavně preferovaným.“ Ačkoliv v obecných východiscích sám uvedl v bodě 39: „Při rozhodování věcí péče o dítě a styku s dítětem je nutné vycházet z toho, že dítě má právo na rovnocennou péči obou rodičů a práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu (čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 2006 Dostál proti České republice, č. 26739/04, § 55). Jakékoli omezení podílu péče rodiče o dítě musí vždy sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené (nález I. ÚS 1609/23, bod 31).“ Již tato kombinace právního východiska (navíc opřeného o ústavní právo a mezinárodní úmluvy) a závěru Ústavního soudu postrádá elementární logiku.

Zmiňme naopak nález II.ÚS 2469/25, v němž se uvádí v obecných východiscích v bodě 21: „Dítě má právo zásadně na rovnocennou (rovnoměrnou) péči obou rodičů a práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu [čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“), čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dostál proti České republice ze dne 21. února 2006, stížnost č. 26739/04, § 55]. Článek 8 Úmluvy nepřiznává žádnému z rodičů přednostní právo na výchovu dítěte (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Maršálek proti České republice ze dne 4. dubna 2006, stížnost č. 8153/04, § 68).“

V bodě 23 pak tento nález specifikuje, že „Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria podobnou měrou a projevují-li oba rodiče skutečný a upřímný zájem pečovat o své dítě, vytváří aplikace čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte presumpci ve prospěch střídavé péče a je třeba vycházet z předpokladu rovnosti. V praktické rovině by každé rozhodnutí obecného soudu mělo vést k tomu, aby byl postulát rovnoměrné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Odlišné řešení vyžaduje pádné, náležitě objasněné a vysvětlené důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte.“

Od 1. 1. 2026 je účinné novelizované znění občanského zákoníku, jehož součástí se stal § 888 odst. 1 o.z. ve znění: „Dítě má právo na rovnocennou péči obou rodičů, stejně jako rodiče mají právo na rovnocennou péči o své dítě.“ Tedy zákonodárce posílil rovnost upravenou již dříve v § 865 o.z. týkající se rodičovské odpovědnosti jako celku: „Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům.“

Již v minulosti obecné soudy i Ústavní soud s oblibou používaly tvrzení, že z občanského zákoníku nevyplývá preference svěření dětí do střídavé péče, čímž obhajovaly svěřování dětí do výlučné péče jednoho z rodičů. Ono to ani nebylo potřeba být v občanském zákoníku, protože preference střídavé péče vyplývala z mezinárodních smluv a ústavního práva, jak bylo opakovaně uvedeno v dřívějších nálezech Ústavního soudu. Dalo se tedy nyní očekávat, že obdobná obezlička se bude používat i pro obcházení rovnosti v situaci, kdy je explicitně zdůrazněna rovnocennost péče rodičů občanským zákoníkem.

Soudcovský aktivismus

Této úlohy se Ústavní soud zhostil nálezem I.ÚS 3718/25, kdy fakticky sporným výkladem podústavního práva usiluje o znegování ústavního práva.

Připomeňme ještě výklad zákonodárce z důvodové zprávy k novele: „Na rovnost mužů a žen by mělo mít pozitivní dopad též zrušení rozlišování forem péče. V současné době soudy stále ještě většinově rozhodují tak, že dítě svěřují do výlučné péče matky (viz graf níže). Nová právní úprava by měla napomoci tento trend korigovat více směrem k rovnoměrnému rozložení péče o dítě, když se v § 888 odst. 1 nově zdůrazňuje právo dítěte na rovnocennou péči obou rodičů.“

Cílem zákonodárce bylo tedy přiblížit rozhodování k rovnoměrnému rozložení péče. Dále se v důvodové zprávě uvádí: „Uvedené pravidlo by mělo být obecným principem, který by měl zajistit co největší míru zapojení obou rodičů do života dítěte. Toto pravidlo představuje hodnotové nastavení poměrů v rodině, které by se mělo uplatňovat i bez ingerence soudu. Na východisko rovnocenné péče ve svých nálezech též odkazuje Ústavní soud, dle kterého je právem rodičů v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů. Takové uspořádání je zpravidla vždy v „nejlepším zájmu dítěte“, přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu z množiny zájmů, které mají obecné soudy za úkol slaďovat (nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 145/18).“

Jinými slovy, „stejnou měrou“ znamená stejnoměrně či rovnoměrně.

Ústavní soud ve svém nálezu I.ÚS 3718/25 s populárním názvem „Rozhodování o péči o dítě po novele rodinného práva“ tvrdí v bodě 33: „V tomto ohledu je také vhodné upozornit na zásadu rovnocennosti péče obou rodičů, jak ji nově i na podústavní úrovni dovozuje § 888 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění od 1. ledna 2026. Rovnocennost nelze zaměňovat s rovnoměrností, byť se pojmy místy používají promiscue (srov. nález ze dne 30. září 2025 sp. zn. II. ÚS 2469/25, body 21 a 23). Již zmíněné závěry 9. rodinněprávního sympozia (na s. 9) upozorňují na to, že pojem rovnocenná péče obou rodičů má hodnotový význam, kdežto pojem rovnoměrná péče reflektuje spíš kvantitativní rovinu péče. Je mezi nimi tedy významový rozdíl, který by obecné soudy měly mít na paměti. Nicméně ani z § 888 odst. 1, ve znění od 1. ledna 2026, nelze odvodit pravidlo o rovnoměrnosti (v kvantitativním smyslu) péče obou rodičů.“

Tím překrucuje výše citovaný záměr zákonodárce z důvodové zprávy.

Tímto postupem se Ústavní soud staví do pozice soudcovského aktivismu, kdy se protichůdným výkladem účelu a smyslu zákona snaží změnit záměr zákonodárce. Tento záměr navíc směřoval k úplnějšímu naplnění ústavních práv dětí i rodičů a snížení psychické zátěže dětí tím, že usiluje o omezení „bitevního“ pole rodičů.

Rovnocennost péče sama o sobě nemusí v každém jednotlivém případě znamenat přesnou časovou rovnost. Pokud však stát rozhoduje autoritativně namísto rodičů, pak při absenci důvodu pro časové omezení jednoho z rodičů představuje rovnoměrné rozdělení péče nejméně invazivní způsob zachování ústavní rovnosti rodičovských práv.

Ústavněprávní rámec

Připomeňme ještě ústavněprávní východiska rovnoměrného rozdělení péče o dítě mezi rodiče.

Čl. 1 Listiny: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“ – tedy i rodiče jsou si rovni v právech.

Čl. 32 odst. 4 Listiny: „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči.“ Tedy péče o dítě a jejich výchova je právem rodiče, na které se vztahuje rovnost, v kvalitativním i kvantitativním smyslu.

Čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: „… oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Rodiče, nebo v odpovídajících případech zákonní zástupci, mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte.“ Tedy není to stát, kdo má vnucovat rodině svůj pohled na zájem dítěte a způsob jeho výchovy a zajištění vývoje, jsou to rodiče. Soud má chránit prostor každého z rodičů k realizaci jeho vnímání zájmu dítěte.

To ostatně vyplývá z Čl. 5 Úmluvy o právech dítěte: „Státy… se zavazují respektovat odpovědnost, práva a povinnosti rodičů …, které směřují k zabezpečení jeho orientace a usměrňování při výkonu práv podle úmluvy v souladu s jeho rozvíjejícími se schopnostmi.“

V této roli má stát rodičům pomáhat, ne bránit, což vyplývá z čl. 32 odst. 5 Listiny: „Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.“

Role státu je definována pro rodiče v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.“

„2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Stát tedy zasahuje pouze tehdy, je-li to nezbytné, nikoliv tehdy, kdy se mu to jeví jako lepší pro dítě.

Pro děti je role státu vymezena v čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte takto: „Státy… se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů … a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.“

Nikde není dána kompetence státu zasahovat do kvalitativní a kvantitativní rovnosti rodičů z vlastního uvážení, vyjma nezbytnosti takového zásahu.

Stát překračuje své kompetence

Ústavní ochrana rodinného života nespočívá pouze v právu rodičů na péči a výchovu dítěte, ale především v ochraně autonomního prostoru rodiny před nahrazováním rodičovského rozhodování státem. Stát není nositelem primární rodičovské kompetence; jeho role je subsidiární a ochranná. Ústavní rámec neumožňuje, aby soud nahrazoval rodičovské uspořádání vlastní představou o „lepším modelu rodiny“, pokud není prokázána nezbytnost takového zásahu.

Toto vynikne zejména v rozboru „argumentu“ Ústavního soudu, kdy v bodě 22 nálezu Ústavní soud uvádí: „ani v úplných funkčních rodinách zpravidla nelze (a není důvod) přesně vypočítat, v jakém poměru a v jakých formách rodiče o děti pečují, a lze jen odhadovat, že to kvantitativně nebude nutně vždy půl na půl, aniž by tím trpěla rovnocennost péče obou rodičů.“ Jde o podstatný rozdíl, kdy asymetrie v úplné funkční rodině je právě projevem interní autonomie a svébytnosti rodiny a rodičovské kompetence, nikoliv vnějším zásahem státní moci. V úplné rodině je asymetrie výsledkem svobodné koordinace rodičů. V soudním rozhodnutí je asymetrie výsledkem výkonu veřejné moci s potlačením rodičovské kompetence. Tyto situace proto nelze z ústavního hlediska směšovat.

Nerovnoměrné rozdělení péče mezi rodiče soudní mocí není pouhým popisem reality či projevem kompetence rodičů, ale právním silovým aktem státu, kterým stát přerozděluje rodičovské kompetence mezi rodiče. Takový zásah podléhá testu nezbytnosti podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ve vztazích rodič – dítě by měl platit princip minimální ingerence a maximální (včasné a efektivní) ochrany. Úkolem soudu není vytvářet nový model fungování rodiny, ale chránit dítě před konkrétní újmou. Pokud újma prokázána není, nemůže stát nahrazovat rodičovské kompetence vlastním hodnotovým úsudkem.

Závěr

Nález Ústavního soudu I.ÚS 3718/25 považuji za prolamující ústavní práva občanů České republiky, kdy soudcovským aktivismem vyzývá k nerespektování povinností a ústavních práv rodičů, ale i ústavních práv dětí.

Tento interpretační posun vede k rozšíření prostoru státní ingerence do rodinného života a oslabuje presumpci rodičovské autonomie jako ústavně chráněné hodnoty. Stát bude moci více vstupovat do výsostně soukromé sféry rodin, tyto rozrušovat s důsledky v extrémní psychické zátěži nezletilých dětí, místo důsledné ochrany výchovného prostoru každého z rodičů k naplnění jeho představy o zájmu jeho (nikoliv státního) dítěte. Jde o systémové oslabování presumpce rodičovské autonomie. Samozřejmě s výhradou nezbytnosti zásahu, pokud rodič dítě prokazatelně poškozuje.

Jde dle mého názoru o projev hlubokého nerespektování rodičovské role a kompetencí, kdy pak nelze očekávat a tím méně vyžadovat vzájemný respekt rodičů vůči sobě.

Individualizace rozhodování nesmí být záminkou pro popírání ústavních principů. Individuální posouzení může při splnění testu nezbytnosti odůvodnit odchylku, nikoliv eliminovat potřebu výchozího rámce ochrany rovných rodičovských práv z kvalitativního i kvantitativního hlediska.

Pokud soud bez prokázané nezbytnosti redukuje, případně zachovává redukovaný podíl jednoho rodiče na péči proti jeho vůli, nevytváří pouze právní uspořádání, ale aktivně vytváří deficit rodičovství.

Nikoliv nevýznamným se v této souvislosti jeví pozitivní závazek státu vyplývající z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy zde je nejen povinnost zasahovat do rodinného života jen při prokázané nezbytnosti, ale současně povinnost státu aktivně přispívat k zachování či obnově rodinných vazeb. Přitom právě rovnoměrné rozdělení péče mezi rodiče je velmi účinný nástroj k omezení rizika poškozování vazeb.

Ústavní ochrana rodiny nespočívá v tom, že stát určí „nejlepší“ model péče, ale v tom, že respektuje autonomii rodičů a zasahuje pouze tehdy, je-li to nezbytné k ochraně dítěte. Omezení rodičovské péče není neutrálním aktem, ale výkonem veřejné moci, který musí být odůvodněn testem nezbytnosti. Pokud stát bez prokázané potřeby redistribuuje péči mezi rodiče, překračuje ochrannou funkci a vstupuje do role správce rodinného života. Takový posun oslabuje ústavní princip subsidiarity státní moci vůči rodině a posouvá rozhodování od ochrany práv k jejich nahrazování veřejnou autoritou, čímž současně významně oslabuje funkci rodiny a rodičovské kompetence.

Právní stát chrání rodinu tím, že s pokorou respektuje její autonomii a omezuje vlastní moc rychlou a účinnou ochranu rodiny a na zcela nezbytné zásahy. Pokud se soudní rozhodování vzdaluje principu nezbytnosti zásahu a nahrazuje rodičovské kompetence veřejnou autoritou, byť pod záminkou státem formulovaného zájmu dítěte, dochází k odklonu od ochrany rodiny k jejímu přímému řízení státem.