Kristína Tinková

–

Redakční úvod: Přinášíme pokračování příběhů, které sbírá a sepisuje 14letá teenagerka Kristínka ze slovenské Staré Turé. Hledá, povídá si, promýšlí a zaznamenává to, co se mezi jejími vrstevníky odehrává. V následujícím příběhu se skrývá něco, co by dospělí měli odhalit a uvědomit si – jejich necitlivé chování vůči dětem se téměř vždy promítne do sebeobviňování dětí. Malý človíček nechápe chování dospělých, a proto vždy připisuje vinu sám sobě. Přestože jde o egoismus, necitlivost, nevšímavost, nezájem právě rodičů nebo jiných dospělých lidí. Tento příběh je autentickým pohledem dětí na jejich život mezi dospělými. Snažte se při čtení číst mezi řádky, naleznete tam zakódovaný obraz dětské duše.

Problémy jsou únavné. Je úplně jedno, kolik jich je, i tak je každý z nich opravdu vyčerpávající. Každý má své problémy, své parazity, kteří se živí na neštěstí druhých. Dospělí mají své, děti mají své, prostě žádný život není bezstarostný. A stane-li se někomu, že se zbaví všech problémů, má velké štěstí, kterého je třeba si vážit, neboť nebude trvat věčně.

Malá Ema měla kompletní a šťastnou rodinu a nikdy jí nic nechybělo. Mnoho kamarádů neměla, ale byli to všechno takoví, co nikdy nezklamali.

Když Ema povyrostla, nebyla jako ostatní. A v jejím věku byla odlišnost věc, kterou děti kolem ní neuměly přijmout. Jakmile poznala své spolužáky po příchodu do nové třídy, zjistila, že si s nikým nerozumí. Avšak jedna ze spolužaček byla přesně taková jako ona. Tichá. Ema raději proseděla celé přestávky v lavici, než by měla něco vymýšlet se spolužáky. Právě proto si všichni mysleli, že je jiná.

Odsuzování a odstrkování malé Emy z kolektivu přerostlo až k šikaně. Její dosud dokonalý život se zkomplikoval. Spolužáci si z ní den co den dělali posměch a ona nevěděla, co má udělat, aby to zastavila. Nejprve si nechala ubližovat, nikomu nic neřekla, protože nechtěla ublížit svým spolužákům. Věděla, že by z toho měli problémy a pak by to bylo ještě horší. Později už byla šikana nesnesitelná. Od slovního pošťuchování a narážek na její vzhled spolužáci přešli až ke strkání ze schodů, kradení svačin a párkrát, když napadl sníh, ji shodili a zahrabali ve sněhu. Pokaždé nachladla a musela se doma léčit. Její nejlepší kamarádka si jí sice zastávala, ale řekněme si upřímně, co zmůžou dvě kamarádky proti dvaceti spolužákům.

Tolik šikany už nedokázala unést. Každý večer plakala. Stále to však dusila v sobě. Snažila se přijít na to, jak všechno zastavit. Napadlo ji, že pokud by byla jako její spolužáci, možná by šikana přestala. Tak začala vymýšlet neplechy a z tichého malého děvčátka se stala problémová žákyně.

Učitele nebavilo poslouchat její poznámky na hodinách nebo stále řešit rozbité věci ve třídě a problémy, ve kterých měla Ema prsty. Začala dostávat poznámky. Nevadilo jí to. Konečně ji měli spolužáci rádi, poradila si se šikanou a v jejích očích to bylo nejlepší řešení jejího problému.

Za několik měsíců se z poznámek staly důtky a z důtek se staly snížené známky z chování. Rodiče si s ní nevěděli rady. Ema nikoho neposlouchala. „Konečně jsem oblíbená, nikdo si ze mě nedělá posměch a všichni mě mají rádi. Už se nesmějí mně, smějí se se mnou,“ říkala si Ema.

Přes svůj kopec slávy neviděla, že její rodiče se kvůli ní hádají a trápí. Přišla na to až pozdě. Kvůli její hlouposti nakonec zjistili, že si nerozumí a každý se vydal vlastní cestou.

Ema se uzavřela do sebe. Nechtěla už kamarády, netrápila ji šikana. Všechno se jí kolem dokola opakovalo v hlavě: „Rozpadla se mi rodina… a je to moje chyba.“

Máma se odstěhovala a na Emu zapomněla. Odstrčila ji jako nechtěné dítě. Otec si našel novou přítelkyni a nastěhoval se s Emou k ní. Začala si uvědomovat, že už to nikdy nebude jako dřív. Už nikdy nebudou rodina.

Přítelkyně Emina otce ji neměla ráda. Nedokázala pochopit její bolest, nikdy neměla děti. Ema ztratila všechny kamarády, její nová máma jí vzala mobil a nepouštěla ji ven. Celé dny i noci musela trávit u knih. Zhoršila se ve škole. Všechno ji přestalo bavit. Každý večer přemýšlela sama nad sebou a ptala se sama sebe: „Jak jsem jen mohla všechno tak neskutečně pokazit… přála bych si, aby tohle všechno byla jen noční můra. Chci zpátky mámu, rodinné výlety a všechno krásné, co jsme jako rodina prožívali…“

Ema si uvědomila až pozdě, že šikanu mohla řešit jinak, než snažit se zapadnout.

Každý den se stal stejným jako ten den před ním. Přestala žít, začala přežívat. Ale už nechtěla nic pokazit. Uklidila. Učila se. Stále kolem dokola tentýž stereotyp, který ji čím dál víc unavoval. Už to dál nezvládala. Několik měsíců se všechno takto únavně táhlo, pomalu a lepkavě, jako med, procházela tak každým dnem.

Časem se vše opět zkomplikovalo. Macecha ji nikdy neměla v lásce a stále čekala, až udělá sebemenší chybu. Vyplatilo se to, protože každý, kdo čeká, se jednou dočká. Malá hloupá chyba a všechno se tak změnilo.

Otec přikázal Emě, aby cestou ze školy vybrala peníze z bankomatu. Vybrala přesně tolik, kolik měla, ale cestou jí vypadla jedna desetieurová bankovka. Macecha využila příležitosti jakmile se ukázalo, že deset eur chybí, obvinila Emu z krádeže. „Myslela sis, že ti to projde? Že jen tak ukradneš tatínkovi deset eur a ničeho si nevšimneme? K čemu jsi je potřebovala? Na drogy?“ podezřívala macecha Emu. „Mrzí mě to, musely mi vypadnout, opravdu jsem nic neukradla,“ hájila se Ema se slzami v očích. „Tak kde potom jsou ty peníze?“ zeptal se otec Emy. Slyšela v jeho hlase, jak je z ní zklamaný, a to ji na všem trápilo nejvíc. „Já nevím… opravdu nevím… říkám, že mi asi vypadly… Tati, já si najdu brigádu. Vrátím to. Slibuji, věř mi… nic jsem neukradla,“ bránila se zajíkavě Ema…

Věděla, že otec jí neuvěří, vždy věřil raději své družce než své dceři. Ale ona se mu nedivila. Po tom všem, co udělala, si jeho důvěru nezasloužila. Chápala to. „Nemůžeš jí věřit ani půl slova, určitě droguje, podívej se, jak vypadá, kruhy pod očima a je naprosto bledá,“ povídala macecha.

Odešla by i sama… Když to tak moc otcova milá chce… Nemusela ji trápit ještě víc, než se trápila dosud. Ema byla opravdu bledá a měla výrazně kruhy pod očima, ale nemohly za to drogy, ani nic podobného. Mohli za to rodiče a všechno, co se děje kolem ní. Už dlouho nedokázala usnout a pokud od únavy zavřela oči, bylo to jen na chviličku. Nechutnalo jí jíst, nedokázala spát a celý život se jí hroutil. Nyní ještě víc. „Máš pravdu… tuším že, i zhubla. Velmi jsi mě zklamala, Emo, nechci tě už nikdy vidět. Nedokážu se ti podívat do očí,“ řekl zklamaný otec a sklonil hlavu.

Ema se už nesnažila bojovat. Nezvládala to. Vyšla po schodech do svého pokoje a sbalila si věci. Přemýšlela, kam půjde. Vzala si zpět mobil a odešla z domu. „Babi?“ řekla, když utichl pípající zvuk mobilního telefonu. „Ano, srdíčko?“ ozval se laskavý stařecký hlas. „Potřebuji tě,“ řekla Ema a srdceryvně se rozbrečela. „Co se stalo, maličká? Proč jsi mi neodpovídala na hovory?“ zeptala se babička se strachem. „Přijedu k tobě nejbližším autobusem a všechno ti řeknu,“ odpověděla Ema a ukončila hovor.

Převzato ze stránek Rady pre práva dieťaťa, přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.