Marek Kratochvíl
Chci se s vámi podělit o životní příběh chlapce, který jsem v části jeho života sdílel s ním.
Žila byla jedna žena, která měla chlapce, říkejme mu Tonda, ve své péči. Proč? Protože od rozvodu, který proběhl v útlém věku chlapce, se jeho biologický otec o něj vůbec nezajímal. Když píši vůbec, to znamená, že nebyl schopen si na svého syna vzpomenout ani v den jeho narozenin, jmenin, ani na Vánoce se mu nedovedl ozvat. Tonda tento stav velice těžce nesl. Bylo mi ho líto.
Seznámil jsme se s jeho matkou v době, kdy Tonda navštěvoval základní školu. Snažil jsem se mu být kamarádem, otce nemůžete nahradit. I rozum mi velel, že toto se nedělá, ty jsi pro Tondu kamarádem a přítelem, i kdyby se matka stavěla na hlavu. Matka se naštěstí na hlavu nestavěla, nenutila mě, abych byl pro Tondu otcem, měla totiž rozum. Proto si jí vážím i v dnešní době, kdy již nejsme spolu. Žili jsme společně, pomáhal jsem mu se školou, podnikali jsme výlety, dovolené, a protože Tonda byl jedináček, kolikráte s námi sdílel společnost nějaký z jeho kamarádů. Troufnu si říci, že Tondu to bavilo, veškerá naše společná aktivita.
O svém tátovi věděl a stále ho tížilo, že on si na něj nevzpomene, ani o narozeninách ani o Vánocích. Smutné, ale realita. Matka po otci Tondy nic nepožadovala, pouze stále doufala, že by se konečně mohl sebrat a zachovat se jako otec a začít s Tondou aspoň komunikovat, aby se Tonda tolik netrápil. Otec bohužel neměl v sobě ani tolik chlapskosti, aby se vzpamatoval a šel do sebe. Jediné, co mu šlo, bylo při střetnutí s matkou Tondy, aby se jí do sukně vyplakal, že na to prostě nemá. Smutné bylo, že s tímto stavem po dlouhou dobu nehodlal nic dělat, nehledal žádnou odbornou pomoc. Času na změnu měl spousty.
Otec byl jedináček, jeho maminka se chování a jednání otce všemožně pouze zastávala a vždy měla pohotovou odpověď na vylhaní se z každé trapné situace, kterých jí její synáček – táta Tondy – nepřinesl málo. Tondův táta ale nežil na pokraji společnosti a existence, nezpytoval svědomí. Užíval si života, seznamoval se, žil s ženami, dokonce plánoval sňatky, koupil si nový vůz, pouze na jeden „pitomej“ dárek pro Tondu, třeba k Vánocům, stále nebylo jak morálních, tak finančních hodnot u tatínka.
Tonda dospěl. Po 18. narozeninách Tondy se tatínek záhadně ozval, prý by si chtěl se synem promluvit, vše mu vysvětlit. Matka byla ráda, konečně by synovi vysvětlil své chování za celou tu dlouhou dobu. Když maminka Tondovi tuto novinu zvěstovala, ten napřed byl nervozní, jak tuto situaci zvládne, pak se ale začal dokonce na svého tátu těšit. Těšil se na tu chvíli, kdy se konečně spolu setkají, budou si moci popovídat atd.
Tatínek pozval Tondu jako chlap chlapa na pivo. Co čert nechtěl, táta se na tuto situaci zřejmě moc asi nepřipravil, mlčel. Tonda stále čekal co mu táta jenom poví. NIC. Mlčky odešel a Toník pivko za tatínka zaplatil. A tak moc by to vše Toníka zajímalo, kde táta celou dobu byl, co dělal, proč za ním nepřišel, proč s ním nemohl být, proč se o něj nestaral…
Toto není žádný smyšlený příběh, tento se skutečně odehrál. A tak přeji Toníkovi, aby v jeho životě více převládala pozitiva a on, pokud se rozhodne mít své děti, jim byl dobrým tátou, lepším, než byl ten jeho. A jeho biologickému otci přeji, aby v sobě našel konečně tu chlapskou odvahu a ne se pouze umět předvádět před ženami.
Jméno Toníka jsem si vybral pro tento příběh záměrně, protože jsem znal ve svém životě Tondu – skvělého chlapa, tak jak jsem ho poznal, tátu několika dětem a partnera jeho ženě. Tragicky umřel před pár lety na trombózu v noze. Čest jeho památce.
Pánové, jsme opravdu tak dobrými táty? Pokud ne, měli bychom chtít jimi být a věřím, že takových, kteří chtějí být a jsou dobrými táty, zde je spousta. Tyto stránky většinou sdílí tátové, kteří mají opačný životní úděl. A to, že i když jsou schopni a chtějí se o své děti starat, tak především matky jejich dětí společně s úřady jim v tomto systematicky brání.
Takové matky, které nezažily příběh Toníka a jeho mámy, nepochopí, co může cítit dítě, které touží po svém tátovi. Takovéto matky budou bezhlavě a systematicky ničit své děti, aby dopadly tak, jako Toník.
5. 9. 2011 at 10:52
Smutný příběh o smutném osudu. Není na místě ujišťovat, že jde o smyšlený příběh – takových případů jsou u nás stovky, tisíce. Tisíce dětí nemají tátu – ovšem z viny právě otce. Táta se o ně nazajímá, necítí potřebu s nimi trávit čas, věnovat se jejich výchově a péči, nejeví snahu děti zabezpečit po hmotné stránce. Jistě se tady v diskuzi objeví příspěvek tepající Tondovu mámu, že za všechno může ona.
5. 9. 2011 at 11:35
Tak smutny pribeh a otce bez srdci!
5. 9. 2011 at 11:40
boze, na svete je tolik smutku. Tento otec, si tondu ani nezaslouzil. Je treba ale tondovi pomoci a hlavne aby si tu situaci nebral az tak tragicky a aby nebyl pak extremnim v mysleni. Aby to, svemu otci odpoustil. Pac, jen tehdy pri odpousteni, bude to znamenat ze se vyrovnal a pochopil a zvladl situaci. Urcite si myslim, ze takove dite muselo se citit nepatrijimnikam, hledal sebe, ze se citil prazdno … !: SKUTECNE HROZNY POCIT
5. 9. 2011 at 12:42
Ano Rycharde na světě je tolik smutku a proto české úřady kolikráte musí participovat na vytváření dalšího smutku…
… a to je o to ještě mnohem smutnější….ad M – a stovky dětí přicházejí o tátu, který se o ně zajímá, pečuje o ně, miluje je a snaží se je vychovávat a to díky českým úřadům šablonovým přístupem otec vs. matka, kdo je vhodnější… 
5. 9. 2011 at 12:48
Ad M: Nelze vyloučit ani to, ze rozchod a rozpad rodiny iniciovala skutečně Tondova máma. A táta pak zahořkl. To nic nemění na tom, ze dite za to nemůže a rodič by se měl o něj starat.
5. 9. 2011 at 12:49
Matka za chování otce nemohla. Je v tom pouze psychický problém otce, který se se svým otcovstvím zřejmě nedovedl srovnat. Nemalý díl na tom právě měla výchova a přístup „otcovy“ matky. Příběh jsem záměrně vypustil na světlo, aby si většina českých otců, kteří tak nekonají (nechci se dotknou těch, kteří pro své děti dělají první poslední a bojují za ně, věřím, že zde jich je nemálo) uvědomili svoje poslání otce…mějte se fajn a držím všem otcům bojovníkům pěsti, aby dětem jejich tátové zůstali
5. 9. 2011 at 13:19
Matka mého dítěte mě taky opustila a poslední co bych na světě udělal by bylo, „trestat“ za to jeho. Děti by neměli trpět za nevyspělost jednoho ze svých rodičů.