Ing. Jiří Paroubek

Jak upozorňují psychologové a sociologové, žijeme v době rozpadu tradičního středoevropského patriarchálního modelu rodiny. Vysoká míra rozvodovosti, dlouhodobě se pohybující kolem třiceti tisíc ročně, vede k neustálému růstu počtu dětí, které si do života odnášejí zkušenost s rozvodem svých rodičů. Vzrůstá počet nesezdaných soužití, roste počet dětí narozených mimo manželství. Odborníci hovoří o „absenci“ otců a nové „mateřské moci“. Přibývá singles. Rodina jako taková přestává být hodnotou sama o sobě.

Přetrvává praxe, kdy při rozvodu manželství jsou děti svěřovány do výchovy matce výrazně častěji než do výchovy otce či do střídavé péče obou rodičů. Ze statistiky o porozvodovém uspořádání poměrů k dítěti vyplývá, že v posledních patnácti letech bylo přibližně 90 % dětí svěřeno do výhradní péče matky. Podle kvalifikovaných vědeckých odhadů se v naší republice u přibližně sedmi tisíc dětí z rozvrácených rodin vyvine syndrom zavrženého rodiče, zhruba deset tisíc dětí ročně ztrácí rok po rozvodu rodičů jakýkoliv kontakt s tím z rodičů, který ho nemá ve výlučné péči. Přitom je z odborných studií známý fakt, že nejnižší mezí pro to, aby mohla vůbec probíhat aktivní výchova, je třicet procent času stráveného s dítětem v přítomnosti toho kterého rodiče.

Na tuto oblast je, podle mého názoru, nezbytné nahlížet z širšího úhlu pohledu. Prioritou je podpora prorodinné politiky, tedy komplexní a účinné politiky podporující rodinu ve všech jejích základních sociálních funkcích. Jsme přesvědčeni, že péče o děti a jejich výchova není jen soukromou záležitostí rodičů, ale významným prvkem prosperity celé společnosti. Na tomto základním principu byla mj. vytvořena Národní koncepce rodinné politiky, kterou v roce 2005 přijala vláda. I v tomto dokumentu jsme deklarovali podporu většímu zapojení mužů do péče o děti, neboť zlepšuje a posiluje otcovský vztah k dětem.

Důvodem menší účasti muže na péči o dítě jsou především stereotypy chování a myšlení, mající původ v sociokulturním vývoji společnosti. V České republice stále převládá model matky pečovatelky, a to zejména v raném věku dítěte, a otce jako zdroje materiálního zabezpečení rodiny. Je nepochybné, že změna jakéhokoliv stereotypního myšlení vyžaduje čas a dlouhodobé úsilí.

Tato skutečnost nakonec vyplynula i z hloubkových expertních rozhovorů se soudci, advokáty a soudními znalci, na základě kterých bylo realizováno šetření Sociologického ústavu AV ČR v roce 2007 v oblasti pohledu těchto odborníků na porozvodové rodičovství. Sami experti přiznávali, že situaci, kdy jsou děti svěřovány do péče otci jen minimálně, mohou ovlivňovat i jejich předsudky. Roli sehrává hodnotové nastavení ve společnosti. Poukazovali i na fakt feminizovaného českého soudnictví i sféry, do jejíž působnosti spadá řešení opatrovnictví. Na druhou stranu advokáti zmiňovali i skutečnost, že vlivem určitého mediálního tlaku zdůrazňujícího nemožnost otců získat dítě do své péče a veřejných stereotypů o tom, že matky mají větší šance dítě dostat, tuto snahu mnozí otcové vzdávají předem a o svěření do vlastní péče se ani nepokoušejí, byť by objektivně péči o dítě zvládali a měli o ni skutečný zájem. Oslovení experti však současně upozorňovali na častý „úraz“ otců při soudním řízení, kdy se prokazuje faktická účast na výchově a péči o dítě. Není neobvyklé to, že otcové vlastně své děti neznají, neprokazují základní znalosti o svém dítěti. Svou roli tedy jednoznačně hraje předrozvodové uspořádání rodiny.

Řada odborníků se shoduje na faktu, že otázku „diskriminace otců“ při svěřování dětí do jejich péče není nutné řešit změnou legislativy, ale právě především odstraněním předsudků v rozhodování soudců, odstraněním stereotypů v aplikační praxi. To bude bezpochyby vyžadovat změnu celkového náhledu společnosti na partnerské vztahy a role v rodině.

Stěžejní a pro další pozitivní vývoj dítěte nejlepší je dohoda rozvádějících rodičů o uspořádání výchovy dětí po rozvodu. Existují případy, kdy je to díky „boji“ rodičů prakticky nemožné. V tomto smyslu je podle expertů třeba zejména apelovat na oba rodiče, aby se vyhnuli očerňování druhého rodiče, neboť takové jednání závažným způsobem trvale narušuje zdárný vývoj dítěte a zpravidla se obrátí i proti manipulujícímu rodiči. S ohledem na výše uvedené považuji za přínosnou podporu návrhu státem garantované mediace při nezbytné dohodě rozvádějících se rodičů.

Po novele zákona o rodině v českém právním systému existuje alternativní možnost porozvodového uspořádání péče o děti, a sice společná a střídavá výchova. Upřednostňování společné výchovy dětí po rozvodu jako výraz v mezinárodních dokumentech rozeznávaného práva znát své rodiče a žít v jejich péči je nakonec jedním ze současných trendů v evropském rodinném právu. Z mnoha výzkumů, odborných studií i ze zahraničních zkušeností vyplývá dobrá zkušenost s tímto institutem. Tento model péče o dítě po rozvodu je úspěšně aplikován zejména ve skandinávských zemích, v sousedním Německu, ale i v USA. Dlužno dodat, že ale ani tam nevládne v názorech na toto uspořádání úplná jednota. Převládá názor, že střídavá péče je v podstatě pokračováním rodiny i přes rozvod manželů. Úspěšnost jak společné, tak střídavé péče je však závislá především na schopnosti úzké komunikace rozvádějících se rodičů. Nejednoznačný názor na společnou i střídavou výchovu vyplynul i z citovaného průzkumu českých expertů. Někteří ji nepovažují za příliš funkční právě proto, že je příliš závislá na vysoké komunikační úrovni obou rodičů a vzájemných vztazích, které bývají rozvodem právě nejvíce poškozené.

Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte. Jak vyplynulo z uvedených rozhovorů, jde podle expertů o poměrně těžce interpretovatelný pojem. Výklad je mnohdy založen na vlastním subjektivním úsudku jednotlivých aktérů rozhodovacího řízení. Experti se shodli v tom, že jednoznačným zájmem dítěte je zachování rodiny a pokud to již není možné, tak je v zájmu dítěte uchování kontaktu s oběma rodiči. Tento trend je patrný i ve zmiňovaných skandinávských zemích. Je zřejmé, že orientace na dítě a oba rodiče se dlouhodobě vyplácí i z hlediska propopulační politiky. Přínosy společné a střídavé péče jsou, podle mého názoru, neoddiskutovatelné. Nejvyšší hodnotou zájmu dítěte musí být princip práva dítěte na oba rodiče.

Otázka svěřování dítěte do výchovy je velmi citlivou otázkou. Jak jsem uvedl, považuji za důležité vnímat tuto tématiku v širším kontextu. Jde o problematiku dotýkající se mnoha oblastí našeho života. Nejde tedy „jen“ o otázku změny postoje justice při rozhodování v praxi či otázku nezbytného urychlení soudních řízení, byť toto považuji za oblast vyžadující velkou pozornost. Podstatná je informovanost všech zúčastněných. Jde o hodnotové nastavení společnosti. „Ekonomickou podporu“ rodin s dětmi. Podporu opatření umožňujících slaďování rodinného a profesního života. Některé výzkumy ukázaly, že skutečným problémem není zdaleka nepřítomnost otce jako spíš nízká životní úroveň.

Je nezbytné zakořenit potřebu vytvářet příznivé podmínky pro rodinu do trvalé pozornosti politické i správní reprezentace, komerčního sektoru, odborníků, médií a široké veřejnosti. Prioritou obecně by však mělo být snižování rozvodovosti. Z vědeckých výzkumů jednoznačně vyplývá, že jen děti, kterým se dostalo láskyplné výchovy obou rodičů, mají plnohodnotnou výbavu pro život, neboť výchovná působení otce a matky se nezastupují, ale vhodně doplňují. Pro zdravý vývoj společnosti i pro individuální život rodin je nejvhodnější taková forma soužití rodičů s dětmi, kdy se oba rodiče podílejí jak na rodinném rozpočtu, tak na výchově a péči o děti. Osobně se ztotožňuji s myšlenkou skandinávských zemí, že „to, co je dobré pro oba rodiče, je dobré pro dítě, a to, co je dobré pro dítě, jsou oba rodiče“.