Petr Kozelka
–
Do budovy brněnské školy vstupuje mladá rodina se dvěma holčičkami. Teprve před pár dny se matka s dcerami dostaly po hodinách stání v mrazu na slovensko-ukrajinské hranici do bezpečí. Děvčátka mžourají do slunce a nakukují přes plot, kde zní dětské hlasy z hřiště. Samy jako by ještě ani nevěřily, kde se to vlastně ocitly.
Od ředitelky Jany Hlaváčkové hned slyší vlídná slova a jsou ujištěni, že zde jsou v bezpečí. Do Základní školy Staňkova, která má do pomyslného erbu vetknuta slova „Škola bez hranic“, už zamířilo více než tucet ukrajinských dětí s rodiči a další neustále přicházejí. Ve škole totiž pracují s dětmi z celého světa, a i proto kroky Ukrajinců logicky míří právě sem.
„Od pondělí jsme se nezastavili. Ty příběhy, které zde slyšíme, jsou hrozné. Nesmím přitom dávat najevo emoce, nesmím plakat. To, co se tu dozvídáme, je ještě horší než zprávy, které vidíme v médiích. Měla jsem tu malou holčičku, plakala, její tatínek taky. Já jsem nemohla, musím je povzbudit, říct jim, jak se na ně jejich budoucí spolužáci těší,“ řekla Právu ředitelka Hlaváčková.
Zatímco právě příchozí děti s rodiči míří vyřídit formality, máme možnost vyzpovídat Aloise Tučka, který s rodinou dorazil. „Vasil dělá u nás v práci, já jsem jeho nadřízený. Jak se jeho rodina rozhodla z Ukrajiny odjet, vzal jsem auto a jeli jsme na hranici. Jeho manželka tam s devítiletou a šestiletou holčičkou od jedné hodiny odpoledne čekala a přes hranici se dostaly až před půlnocí,“ popsal Tuček.
Když vzpomíná na dění na hranici, v očích se mu zalesknou slzy. „Nejvíc vás deptá, když vidíte maminky s malinkými dětmi v náručí. Chce se vám brečet, vidíte, jak se na hranici loučí, tatínek jde do války a maminky s dětma jdou do neznáma. My Vasila známe, takže pomůžeme, ředitel firmy jim sehnal od nějaké rodiny byt a já jsem se do toho taky obul. Jsou to dobří lidé,“ dodal Tuček.
„Dokud bude místo, vezmeme každého”
Ředitelka zatím neúnavně diriguje své kolegy a přitom zdůrazňuje, že dokud bude mít na škole místo, vezme každého, kdo přijde. „Nikdo z těch příchozích neumí ani slovo česky. Ale my si poradíme, dostanou individuální plán, a hlavně i děti u nás na škole si pomáhají navzájem. Máme tu i Rusy, ale žádné rozepře mezi dětmi tu nebyly,“ má jasno.
Školním chodbám, kde je jinak zcela internacionální prostředí, vládne nyní modrožlutá kombinace. Mnohé děti mají vlaječky, na jednom z obrázků na nástěnce si lze všimnout i prosby o mír.
„Zrovna dneska měl do jedné třídy nastoupit nový chlapec Kosťa, děti si pro něj přichystaly transparent na uvítanou, ale po té cestě z Ukrajiny onemocněl, takže transparent bude příště,“ usmívá se ředitelka.
Během rozhovoru jí neustále zvoní mobil i pevná linka. Volají lidé, jestli mohou s dětmi přijít, volají zástupci samosprávy, ale i lidé z dalších škol, kteří chtějí radu. Tato škola, ač o ní ředitelka mluví jako o obyčejné státní základce, je všechno, jen ne obyčejná. Vzdělávají se tu totiž děti ze 46 států světa.
Učitelé s dětmi o událostech posledních dnů pilně hovoří. „Vnímáme tu velkou empatii a pomoc k těm, co přichází. Válku tu řešíme, je to emotivní a děti jsou tu temperamentnější, ale nikoli ve smyslu negativním nebo dokonce agresivním, to v žádném případě,“ zdůraznil učitel dějepisu David Solnička.
Angličtinářka Markéta Novosadová zase mluví o potřebě individuální podpory v hodině. „Musíme nově příchozím pomáhat, aby nebyli vystresovaní. Máme tu ale hodně Ukrajinců, takže věřím, že si tu najdou rychle kamarády. Je tu třeba holčička z Ruska, která přišla před pár měsíci, sedí s holčičkou z Ukrajiny a jsou to nejlepší kamarádky,“ připomněla Novosadová.
Učitelka Hana Žampachová už měla ve třídě novou žačku, která právě nastoupila. „Tady to bylo trochu jiné, protože teď byla tři měsíce v Česku, i na Ukrajině měli online výuku kvůli covidu. Vracela se ale zpět, ale začala válka, takže si ani nevybalili kufry a vrátili se zpět. Je velmi šikovná, postarali jsme se o ní s dětmi. A i v dalších třídách se už těší, že budou mít nové spolužáky,“ usmála se Žampachová.
Při loučení se ještě ptáme, jestli by ředitelka Hlaváčková neměla radu pro další učitele ze škol v celém Česku, kteří mohou brzy dostat do třídy ukrajinské děti. „Naučit je co nejrychleji základy češtiny. Hodnotit slovně. Zúžit požadavky na úplné minimum. Když máte děti rádi, tak si poradíte,“ shrnuje závěrem.
Převzato z Novinky.cz
Okomentovat