PhDr. Mgr. Šárka Kubcová Ph.D.

–

Že si zvláštního jevu, který dostal název Syndrom zavrženého rodiče, jako první všiml, popsal a pojmenoval americký psychiatr Richard A. Gardner na počátku 80. let, víme z prvního dílu. Ten nás se zmíněným jevem seznámil, nastínil důvody, proč se jeden z rodičů uchýlí k této nekalé praktice a zejména naznačil, že se často zapomíná, že pomoci potřebuje nejen dítě, ale také rodič, který je „očerňován“.

Dítě středem zájmu odborníků, druhý rodič je nechán napospas

Veškerá pozornost se soustředí na dítě, které je přes své zmanipulování „vykonavatelem“ vysoce pochybných záměrů, které tím vším první rodič vůči druhému sleduje. Výsledkem takového působí ze strany jednoho z rodičů na dítě je, že dítě druhého rodiče samo zavrhne, jelikož si pod tlakem informací, jimž je systematicky a dlouhodobě vystaveno, vytvoří vlastní postoj, který ho dovede k závěru, že druhý rodič prvnímu i jemu ublížil, má hlavní vinu na rozpadu rodiny a toho, že musí každý bydlet zvlášť, že nemají tolik peněz, zkrátka na někoho to všechno svést… Z celé problematiky a pozornosti, která je věnována pozici dítěte v tomto „systému“, však zcela vypadává pozornost a péče o osobu, která je tímto konáním postižena minimálně stejně, jako dítě, ne-li více, a to druhý z rodičů, ten, proti kterému je dítě poštváváno.

Motivy pro očerňování druhého rodiče

Bylo definováno několik hlavních motivů, které vedou jednoho z rodičů k tomuto jednání. Jedním z nich je motiv pomsty, který vychází z vnitřního ukřivdění daného rodiče, nezapomínejme, že hovoříme o jevu, který se týká situace kolem rozvodu, tudíž pokud se vztah rozpadá proti vůli jednoho z rodičů, ten pak zažívá pocity ponížení, uražení a může tak volit cestu msty. A to bez ohledu na to, zda se vztah rozpadl s jeho či bez jeho přičinění, s jeho či proti jeho vůli, z opodstatněného či neopodstatněného důvodu. Stejně tak s tím spojená ztráta životní jistoty, kterou oficiálně schválený manželský svazek poskytoval, nyní mizí a na obzoru vyvstává v prvních dojmech pouze jistá nejistota a prázdná budoucnost, kdy člověk bude muset začít budovat něco znovu od začátku, bez záruky, že bude mít s kým, kde a za co. Takovéto představy umocní pocit zloby a chuti se mstít a způsobenou bolest a úzkost z toho, co bude, druhému vrátit a ublížit za každou cenu.

Slabost a vnitřní nejistota zakrytá silou

Motiv mocenský, vyvstává ze slabosti a vnitřní nejistoty, kterou se snaží dotyčný zakrýt „silou“ a dokázáním, kdo bude mít poslední slovo, a ukázat druhému, kdo tady bude určovat pravidla. Motiv preventivně-praktický není také veden nijak lichotivými pohnutkami daného rodiče, který si velmi dobře uvědomuje, zejména, má-li již nového partnera/rku, že situace by pro něho mohla být mnohem jednodušší a příjemnější, kdyby druhý z rodičů dítěte v jejich životě vůbec nefiguroval, nemuseli se na něho brát ohledy při společné péči o dítě, nebylo by třeba se s ním domlouvat časovém harmonogramu dítěte a jeho vzájemném předávání … a dítě začlenit do své, již nové (či nové budoucí) rodiny a s rodinou původní mu zcela zpřetrhat vazby. Nejlépe tak, aby si na ně ani nevzpomnělo a před soudem o tyto vazby „dobrovolně“ ani nestálo. Motiv ochrany dítěte může být skutečně veden upřímným zájmem o bezpečí dítěte.

Růžové brýle na počátku partnerského vztahu

Při rozvodu, či rozchodu partnerů, kteří spolu mají dítě a řeší nastavení péče, je téměř pravidlem, že na své charakterové, povahové a morální vlastnosti, partneři vzájemně změní názor, a to k horšímu. Je to logické, právě to, že jsme na druhého, jako na člověka, během společného soužití změnili názor, nás dovedlo právě až do soudní síně, kde se snažíme domoci spravedlivého rozřešení a nasměrování našich cest. Projevil se takovými činy, že mu zkrátka nedůvěřujeme a pokud někomu nevěřím, zcela přirozeně mu nechci svěřit to, co považuji za nejcennější – dítě. Je-li však tento náš pohled na druhého pravdivý či zkreslený našimi domněnkami, je věcí další.

Motiv bezpečnosti je již však oproti předchozímu motivu, motivem sobeckým. Dospělého motivuje k chování, označovanému jako syndrom zavrženého rodiče, vlastní sobecké pohnutky z obavy, aby o něm něco dítě neřeklo druhému rodiči a ten tak nezískal nějakou informační převahu, kterou by mohl použít proti němu. Neměl by tak situaci pod kontrolou, což u takového člověka vyvolává pocity úzkosti, nejistoty a obav, tudíž se snaží proti takovéto situaci zabezpečit a podniknout kroky, které by tuto alternativu eliminovaly.

Motiv obav z pozdější ztráty dítěte. U tohoto motivu se jedná o to, že rodič si uvědomuje, že čím je dítě mladší, tím větší vliv na něho názor rodiče má, tudíž názory a utvářené postoje jsou u nejmenších dětí nejvíce a nejsnadněji ovlivnitelné. Čím je starší, tím méně je ochotno naslouchat autoritám, v našem případě rodičům, a již jejich názory nekriticky nepřebírá, tudíž manipulující rodič se obává skutečnosti, že až dítě bude dostatečně staré a začne si utvářet vlastní názor, mohlo by od něho odejít a vrátit se k prvnímu rodiči, tedy původnímu partnerovi. Uvědomme si, že se Syndromem zavrženého rodiče se můžeme setkat v různých intenzitách.

Pokud dítě vyrůstá se zkušeností se Syndromem zavrženého rodiče, nevyhneme se přirozené úvaze o tom, co si odnáší do života? V jakého člověka vyroste? Jaké principy jednání bude jednou samo v partnerském vztahu a později ve vlastní rodině uplatňovat? Zamyslíme se v dalším pokračování.

Převzato z webu Linky bezpečí