Pamela Stuart-Mills Hoch, Robert Hoch

–

Pamela Stuart-Mills Hochová, ředitelka programů:

Je mi velkým potěšením, že zde dnes mohu být, i když jsme stále ještě poznamenáni změnou časového pásma. Vřelý dík patří našim německým hostitelům. Wilfrid von Boch-Galhau a Ursula Kodjoe nás poctili pozváním k zahájení této konference. Tato zkušenost je pro nás inspirující: začínáme ráno s našimi americkým kolegy a odpoledne slyšíme o práci, která probíhá zde v Evropě. Je to pro nás všechny, kteří pracujeme v oblasti SZR, velmi povzbuzující.

Podívejme se na okolnosti, které vedly k tomu, že jsem zde. V r. 1989 mi můj bývalý manžel v rámci našeho rozvodu silně odcizil moje čtyři děti. Měla jsem to štěstí, že jsem se setkala s psychologem, který mě seznámil s knihou dr. Gardnera. Když jsem ji dočetla, dala jsem za pravdu Arthuru Schopenhauerovi. Pravda byla zcela zřejmá: syndrom zavrženého rodiče (dále jen SZR, pozn. překl.) skutečně existoval. Prožívala jsem ho naplno. Mohla jsem vidět jeho hrůzu v tvářích mých dětí, připomínajících tváře robotů, a v jejich prázdných očích. Mátlo mě, že někdo jiný mohl říkat něco jiného, neboť mé děti byly živým modelem toho, co dr. Gardner popsal jako těžce odcizené děti.

Když jsem se problému začala věnovat hlouběji, zjistila jsem, že právě ti odborníci, na něž se rodiče v mém postavení obraceli se žádostí o pomoc, měli spolu spory, dokonce bojovali o terminologii a sémantiku a ztráceli čas diskusemi, zda SZR vůbec existuje, nebo ne. Lituji, ale pro takové chování mám jen málo trpělivosti. Srovnávám je s chováním císaře Nerona, který vymýšlel verše, když Řím hořel. Zdravotní stav mých milovaných dětí a mnoha dalších je v ohrožení, zatímco odborníci mezi sebou argumentují!

Po nějaké době jsem dospěla k přesvědčení, že SZR nemůže být popsán pouze psychiatrickou definicí, stejně jako nemůže být popsán pouze v rámci duševního zdraví, ačkoli tyto dvě disciplíny jsou bezpochyby nepostradatelné. SZR jako jev je produktem širších a mnohem složitějších mechanismů sociální evoluce, nejedná se tedy prostě o vysokokonfliktní boje o výchovu dítěte nebo o „válku mezi pohlavími“. To jsou také pouze symptomy. Tak například nejvýstižnější popis odcizení jsem nenalezla v oblasti psychiatrie, nýbrž v práci teologa Thomase Mertona, který napsal: „O odcizení v psychologickém smyslu se jedná, když centrum identity je zakoušeno nikoli v sobě, ale v někom jiném.“ Pátrání mě přivedlo k pracím Williama Sargenta Battle for the Mind a The Mind Possessed, kde jsem viděla odrazy toho, co se dělo v myslích mých dětí. Z prací Bruna Bettelheima, Franze Redla, Davida Winemana a Augusta Aichhorna jsem získala cennou lekci, že „Jen láska nestačí“ („Love is not enough“) a že budu potřebovat mnohem více vnitřních i vnějších zdrojů, než jsem kdy považovala za možné, abych získala lásku svých dětí zpět.

Při dalším studiu jsem nalezla SZR na neočekávaných místech. Euripides výstižně popsal ryzí viscerální vztek a destruktivní žárlivost – patřící do výbavy lidstva – v dramatu Médea. Hans Christian Andersen je autorem pohádky Sněhová královna, v níž s překvapivou přesností popisuje proces odcizení a vykoupení. Andersen píše: „Kdysi dávno ďábel vymyslel a vyrobil magické zrcadlo, které mělo zvláštní moc. Dovedlo přeměnit vše, co bylo dobré a krásné, tak, že to vypadalo ošklivě, a současně vše, co bylo zlé a ošklivé, na žádoucí a atraktivní. Když se lidem dostal do srdce i malý střípek tohoto zrcadla, pak to bylo vskutku hrozné, neboť jejich srdce byla jako kousky ledu.“

Kayovo odcizení je vykresleno s takovou přesností, že to až mrazí: „Jedno odpoledne, když si Kay a Gerda s obdivem a uznáním prohlíželi obrázkovou knihu o zvířatech a rostlinách, Kay byl náhle zasažen. Střepina z Ďáblova zrcadla mu pronikla do srdce a jiná střepina mu vnikla do oka. Ihned vidí věci jinak a také na ně jinak reaguje. Řekne Gerdě, že je šereda, když se v jejích očích objeví slzy, neboť se o Kaye bojí a pláče bolestí. Podívá se na krásnou růži a vidí groteskní, housenkami ožraný stvol. A když léto přejde v podzim a zimu, Kayovo srdce se promění v kus ledu.“

Vigen Guroian ve své knize Tending the Heart of Virtue upozorňuje na to, jak Andersen popisuje Kayovu nudu nad jeho dětskými knížkami a hrami; říká přitom, že to je pro miminka. Stojí za křeslem své babičky a hrubě karikuje její gesta bez ohledu na její zraněné city. Je v tom však ještě něco horšího pro ty z nás, kteří jsme proces odcizování zažili: Andersen píše, že Kayovy hry se staly zcela odlišné ve srovnání s tím, jaké byly dříve: zůstaly však inteligentní (zvýrazněno Pamelou). Srdce Kaye je z ledu, zůstala mu však schopnost myslet.

Andersen překrásně popisuje vykupující sílu lásky. Po neustávajícím hledání je to nakonec Gerdino milující srdce, její recitace veršů z jejich raného dětství a jsou to nakonec její slzy, které roztaví led Kayova srdce a umožní mu vykoupení a cestu k autentické svobodě.

Po všechna léta jsem nezakolísala v přesvědčení, že naše děti potřebují láskyplné vedení a jasnou mapu pro morálku. Guroyan píše: „Děti se rodí se silně působící potřebou rozlišovat správné od chybného, pravdu od lži. Je to vlastně milost, dar, se kterým se rodí. Děti velmi profitují z příkladu dospělých, kteří mluví pravdu a jejichž jednání je řízeno silou morálky.“

Pro naši společnost je stále obtížnější vyhovět dětským morálním potřebám. Chceme totiž vychovat tolerantní děti. Černé a bílé názory jsou považovány za fanatické. Avšak při hledání rovnováhy riskujeme, že se vzdáme naší rodičovské autority. Když své děti přestaneme vést, mentorovat a láskyplně ukázňovat, pak – podle slov C. S. Lewise – „necháváme dětskou morální představivost hladovět a nahrazujeme ji utilitární racionalitou“. Lewis nás varuje před světem, v němž vzdělání a výchova dětí podkope důvěru v morální jistoty tím, že do našich srdcí bude postupně pronikat koncept, že moralita je vůči našim individuálním touhám relativní. Vidíme to pokaždé, když nerozhodný soud nebo terapeut řekne: „Ať se děti rozhodnou samy“, nebo „Situace není zcela jasná, potřebujeme nové zhodnocení“, nebo „Je to OK pro dítě, když odmítne otce“ nebo „S tím my nemůžeme nic dělat“ nebo „Zkusme více terapie a věci se nejspíše změní“, nebo „Tento případ je prostě nemožný, musíme to vzdát“ nebo „Nedělejme zatím nic a za čas si to dítě vyřeší samo“.

Když dovolíme, aby se vyvinul těžký stupeň SZR, produkujeme malé myslitele v černobílých kategoriích stejně jistě jako i teroristy, které vidíme denně na našich obrazovkách. Právo a odpovědnost každého rodiče vést, milovat a mentorovat své děti jsou podkopány nebo dokonce úplně zlikvidovány nikoli teroristy zvnějšku, ale mnohem zrádnějším terorismem soudního a právního ochromení a – psychologickým a terapeutickým double-speakem. Mezitím se k vládě dostávají děti z Goldingova Pána much.

Přátelé a kolegové, abych také řekla něco pozitivnějšího, byla jsem osobně svědkem vykupující moci silného a milujícího srdce. Měla jsem to štěstí, že jsem držela svého malého syna a dceru v náručí po téměř dvou letech nenávisti a svou druhou dceru po deseti letech. Mohla jsem hladit jejich vlasy a šeptat slova ze stále pamatovaných dětských pohádek na dobrou noc: „Miluji vás navěky, miluji vás navždy, pokud budu žít, budu vás milovat.“

Přeložil PhDr. Eduard Bakalář, CSc.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST