Pamela Stuart-Mills Hoch, Robert Hoch
–
Praktické příklady
V útulku měla můj případ na starost paní Carolina, zjevem a chováním postava babičky. Byla studnou zdravého selského rozumu a měla vystupování s prvky humoru. Obě děti i já jsme se s ní cítili dobře, v pohodě. Na začátku pobytu děti vůbec nechtěly jíst. Jiní sociální pracovníci by lomili rukama a naléhali: „Děti, musíte jíst!“ „Jste hrozně zlobivé!“ a tak dále. Samozřejmě, že to by děti jen více zatvrdilo. Carolina však jednala jinak. Když děti protestovaly, pokrčila rameny a řekla: „No tak dobrá, hlad teď nemáte, takže košík s pečivem bude na této polici a mléko v lednici. Můžete si vzít později, až ti ostatní své jídlo dokončí!“ Samozřejmě, že se děti přikradly, když si myslely, že se nikdo nedívá, a jídlo si vzaly. Ano, několik dní se živily jen pečivem a mlékem – ale docela dobře to přežily!
A pokud se týká rizika, že by děti mohly utéct? Naše protiopatření byla snadná! Byl totiž kanadský únor. Carolina, budiž za to pochválena, dětem vzala boty a schovala je! Zkusili jste někdy jít po sněhu jen v ponožkách?
Musela jsem redefinovat mnohé z mých instinktivních rodičovských / mateřských reakcí. Byla jsem vychovávána přísnými rodiči v Británii, kteří očekávali přirozenou sebedisciplínu. To jsem také očekávala od svých dětí. Avšak když u dětí rodičovskou autoritu ztratíte, zápisník pravidel vyletí oknem ven. Velmi důležité, snad nejpodstatnější je porozumět, pochopit, že nemůžete čekat, aby se tyto děti chovaly normálně jako ostatní děti. Ztratily totiž všechen normální smysl pro disciplínu a autoritu, přinejmenším pokud se to týká nenáviděného rodiče a všeho, co s tím souvisí. Už jste si zde vyslechli několik duši drásajících příběhů od referujících. Shrnuji: naučila jsem se několik odlišných způsobů, jak znovu vybudovat svou rodičovskou autoritu, bohužel nemám dostatek času o tom hovořit právě teď. Budu se této tematice věnovat v dalším vystoupení.
Katarze
Asi týden od zahájení reintegračního procesu jsem šla poprvé nahoru do ložnice, kterou jsem měla sdílet se svými dětmi. Když jsem vstoupila, obě děti mě začaly bít, a to ze všech sil. Má první reakce byla jim odporovat a fyzickou silou je přimět, aby přestaly. Avšak zdržela jsem se takové obrany, neboť vnitřní instinkt mi řekl, že děti se tak potřebují chovat. Hlavu jsem si chránila rukama, schoulila se na zem a nechala je útočit. Zdálo se mi to nekonečné, ale vydržela jsem to. Následky nebyly tak hrozné – pár modřin v příštích dnech. Při bití jsem byla častována všemi možnými nadávkami, které jsem znala i neznala, nejčastěji to byla „čubka“, „krysa“ a podobná slova. Postupně jsem cítila, jak se unavují, frekvence úderů se zpomalila.
Konec konců, jak dlouho můžete bušit do člověka, když je vám sedm let a je skoro půlnoc? Buďme praktičtí! Takže děti se nakonec vyčerpaly a zalezly do svých postelí. Ještě pokračovaly s různými nadávkami, občas si odplivly a pak ztichly. Prostě usnuly.
A to byl první průlom. Od této noci se dynamika začala měnit. Tehdy jsem si ještě neuvědomila, jak to bylo důležité. Viděla jsem později mnoho takových katarzí a začala jsem chápat jejich význam. Také to, jak je důležité ponechat těmto momentům volný průběh, i když nám intuice říká opak. Mnoho z naší práce jde „proti srsti“ běžně přijímaným rodičovským praktikám.
Příští večer se můj syn šel koupat. Chtěl mít velkou vanu plnou vody. Samozřejmě, že potom nechtěl, abych v koupelně zůstala. Najednou „nutně“ potřeboval nové mýdlo, takže jsem mu jedno přinesla. Pak prohlásil: „Já jsem hroch“ a potopil se. Zpod vodní hladiny začaly vycházet podivné zvuky a bubliny a pak jsem si uvědomila, že pod vodou něco říká. Když se vynořil, zeptala jsem se: „Co jsi říkal?“ Nedostala jsem žádnou odpověď. Pak jsem se zeptala: „A co říkal ten hroch?“ A syn odpověděl: „Hroch má rád maminku.“ Pak se opět ponořil a několikrát opakoval: „Hroch má rád maminku.“ Během dalších večerů se to stalo hrou. Byl právě nosorožcem, když po prvé řekl: „Nosorožec tě má rád.“ Musel uplynout ještě nějaký čas, než dokázal říct „Já tě mám rád.“
Mám zde jiný názorný příklad z rodiny, kterou jsme měli v našem programu nedávno. Matka neviděla své dva unesené chlapce šest let. Nyní je jim 11 a 9 let. Proces reintegrace úspěšně proběhl a nyní žijí ve Francii. Chlapci měli na podlaze rozloženou hru Monopoly a hráli s jedním naším dobrovolníkem. Stejně jako mnohé z našich dětí i tito chlapci k nám přišli se svými věcmi nacpanými v pytlích na odpadky. Pomáhala jsem mamince složit hromadu čerstvě vypraného prádla. Matka při této práci začala plakat. Malý chlapec Brian stále nebyl schopen se se svou matkou bavit přímo, proto se zeptal mě: „Pamelo, proč maminka pláče?“
Nic jsem nevysvětlovala. To nebyla má práce. Mou úlohou byla facilitace (usnadnění) interakce a vztahu mezi dítětem a rodičem. Vzala jsem chlapce za ruku, dovedla jsem ho k matce a řekla: „A teď, Briane, se zeptej maminky, proč pláče.“ Ve skutečnosti ji zatím nenazýval maminkou. Procházeli jsme různými fázemi názvů od „kurvy“ přes „krysu“ a „ta“ (tedy žádné jméno) až k „mamince“. Postupná změna jmen zavrženého rodiče je pravidelnou součástí reintegračního procesu, vlastně klasikou. Brian byl zatím ve fázi „ta“, „ona“. Brian se tedy zeptal své maminky „Proč pláčeš?“ Odpověděla mu: „Pláču, protože jsem čekala šest let, abych ti mohla poskládat prádlo.“
Brian tím byl zaražen, bylo mu teprve osm let, takže se vrátil ke hře s Monopoly. Bylo však na něm vidět, že je jako duchem nepřítomný, že se k setkání stále vrací. Za chvilku přišel znovu ke mně: „Pamelo, když vona pláče proto, že nemohla to prádlo pro mě skládat, znamená to, že mě má ráda?“
To je příklad, jak působivé jsou jednoduché, přirozené každodenní činnosti, které jsou náplní našeho programu v Nadaci Rachel.
Co bylo s mými staršími dětmi, které nebyly vráceny do mé výchovy?
V roce 1999 se má starší dcera ke mně vrátila o vlastní vůli – bylo jí tehdy 21 let. Když jsem ji objímala naposled, bylo jí jedenáct a nyní ke mně přišla zpět jako krásná dospělá cizinka. Dokončovala bakalářská studia angličtiny. Znovuvybudování našeho vztahu bylo velkou báječnou záležitostí, naplňující a dávající silný pocit požehnání, ale také vyčerpávající a vyvolávající úzkost.
Můj nejstarší syn, kterému je 26 let, je mi stále odcizen, žije se svým otcem a já jsem ho nemohla pohladit od doby, kdy mu bylo 13 let. Nikdy se nevzdám naděje, že se jednoho dne vrátí.
Přeložil PhDr. Eduard Bakalář, CSc.
Okomentovat