Ing. Aleš Hodina
Příspěvek pro konferenci „Program obnovy rodiny“ konanou ve dnech 7. – 8.11.2011 v Malenovicích.
Cílem 2. bodu PROGRAMU OBNOVY RODINY je zakotvit principy ochrany a podpory rodiny a rodinných vztahů v naší legislativě „skutečně účinným způsobem“. Jak to však udělat, aby to bylo skutečně účinné?
Je zřejmé, že stávající podoba rodinného práva účinná není. Největším nepřítelem rodin není nedostatečná finanční podpora ze strany státu, ani nedostatek školek či jiných podpůrných zařízení, ale rozvodovost, která útočí na samotnou existenci rodin.
V současné době je zhruba padesátiprocentní a stále se zvyšuje. Zábrany, které rozvodu staví dnešní zákon o rodině, jsou spíše formální. Co je však nejhorší, že spolu s rozvodem dítě obvykle ztrácí i výchovu jednoho z rodičů. Střídavá nebo společná péče je stále využívána minimálně, přetrvává model „jednorodičovství“, který dítě ochuzuje o polovinu rodinných vazeb.
Dle mého názoru by proto cíl v této oblasti měl být definován tak, že je nezbytně nutné maximálně legislativně chránit zachování rodiny, a pokud se to nepodaří, alespoň zachovat dítěti péči obou rodičů vždy, kdy je to jen trochu možné.
Za zásadní protirozvodový prvek proto považuji ten, který je obsažen v bodě 1 Programu obnovy rodiny: „zachovat dětem i po rozvodu péči obou rodičů, s preferencí toho rodiče, který rozpad rodiny neinicioval“. V současné době totiž dvě třetiny návrhů na rozvod podávají matky, které k tomuto kroku přistupují často s tím, že jsou si prakticky jisty svěřením dětí pouze do své výlučné péče. A většinou se tak bohužel nakonec i stane.
Pokud by tedy zákon o rodině obsahoval například takové ustanovení, které by neumožňovalo svěření dítěte do výlučné péče rodiče, jenž inicioval rozvod (umožňovalo by ale například střídavou péči obou rodičů nebo výlučnou péči druhého, rodinu nerozbíjejícího rodiče), zřejmě by významným způsobem ubylo těch rozvodů, které jsou motivované nebo podpořené tím, že rozvádějící se rodič připraví o děti svého partnera a získá je jen pro sebe.
V bodě 1 Programu obnovy rodiny je obsažený i další významný protirozvodový prvek, který by měl najít své zakotvení v legislativě: „ponechat lhůtu k vyřešení rodinných problémů – poradensky a mediačně“. V zákoně by se měla objevit povinná mediace, která by vedla rodiče k nalezení dohody. Přičemž přístup každého z rodičů k této mediaci a opravdová snaha hledat dohodu by měla být taktéž ze zákona významným kritériem pro svěření dětí do péče, pokud se přece jenom nepodaří rozpadu rodiny zabránit.
Jako další protirozvodový prvek můžeme jmenovat i zavedení a nějakou formu podpory nerozlučitelných sňatků, uzavíraných samozřejmě na dobrovolné bázi.
V případech, kdy se rodinu zachránit nepodaří, je nezbytné snažit se dětem alespoň zachovat oba rodiče. Společná nebo střídavá péče obou rodičů by proto ze zákona měla nastoupit vždy, pokud oba rodiče jsou schopni a ochotni se o děti starat a nebrání tomu nějaké skutečně závažné důvody.
Častým problémem je i odstěhování se jednoho z rodičů do vzdáleného místa, což velmi ztěžuje zachování péče obou rodičů. V Kalifornii nebo například ve Francii je věc legislativně ošetřena tak, že rodič, který se odstěhuje z okruhu dosavadního společného bydliště, ztrácí výchovu dítěte.
Co říci závěrem? Berte prosím tento můj stručný příspěvek především jako snahu o stanovení si priorit a otevření témat k diskusi. Konkrétní podoba navrhovaných legislativních úprav by měla vyplynout z této diskuse a práce našich expertů.
29. 11. 2011 at 9:31
Vidím „preferenci rodiče, který rozpad rodiny neinicioval“ jako velký krok zpět, byl by z toho akorát zase „hon na čarodějnice“. Plošné a časté schvalování střídavé péče soudy by mělo dle mého být dostačující, už by pak nikdo neměl mít předem jistotu, že jen a pouze jemu spadne dítě do klína. Naopak „ponechání lhůty k vyřešení rodinných problémů – poradensky a mediačně“ by mohlo být velkým přínosem, přístup rozvádějících se rodičů k těmto jednáním by měl být jistým vodítkem pro případné rozhodování soudů. „Nerozlučitelnost sňatků“ (např. církevních) se, myslím, míjí s účinkem, pro tuto oblast bohužel platí staré známé „sliby = chyby“. Jako přínosnější se mi jeví možnosti předmanželské smlouvy, která by měla řešit nejen majetek, ale především případnou péči o děti po rozvodu. „Zákaz stěhování“ by byl velkým přínosem, jen by se měl mnohem šířeji formulovat, tak, aby bylo jasné, že nesmí jeden rodič sám bez vědomí a souhlasu druhého rozhodovat o zásadních věcech v životě dítěte. Rozvod přece znamená konec manželství, ne konec rodičovství!
29. 11. 2011 at 9:57
Dorý den,mám takový názor,že by stačilo více justičně ochránit dítě před bohužel aktuálním pocitem moci jednoho z rodičů.Když nebude dále vytvářet justice matriarchát tam,kde se to nepodařilo v rodinném kruhu,bude klást hmotnou vazbu na překonávání vzdáleností při únosu-tak najednou mediace netřeba.Je tady justičně nedoceněna základní potřeba všech dětí po pozornosti obou rodičů,nedbá se ochuzení dítěte.Workoholici vychovaní ze svých rodinných modelů jako pouzí penězonosiči budoucím generacím nepomůžou,vnímám je na rozhodujících místech.A takoví lidé střídavou výchovu také nechtějí,nechtějí věnovat čas svým dětem v jejich vývoji,chtěji budovat karieru,svoji moc,hmotnou pohodlnost-o tom budou blafat až v důchodu u vnoučat jak tehdy dlužili svým dětem.Jestli jim to dojde.Jenže mezitím další generace lidí s ženskými vlastnostmi Majitelek bude už hotová.
29. 11. 2011 at 12:54
trefně a reálně vystiženo – mezitím další generace lidí s ženskými vlastnostmi Majitelek bude už hotová – A O TO PŘECI JDE
29. 11. 2011 at 13:16
naprostý souhlas s realitkou!
29. 11. 2011 at 22:24
ad Realitka: Preferovat rodiče, který rozvod neinicioval, není žádný hon na čarodějnice, ale jednoduché protirozvodové opatření. O tom, proč a jak feministky prosadily „rozvod bez viny“, píše americký profesor Stephen Baskerville zde: http://stridavka.cz/nebezpecny-rozmach-genderove-politiky-cast-15.html Bylo to ale až ve 20. století, kdy se feministky spojily s forenzními právníky a dalšími podnikateli v oblasti práva, aby uzákonily „rozvod bez viny“. Tento krok pak skrytě, ale razantně nevedl k ničemu menšímu než ke „zrušení manželství“ jako legálně vynutitelné smlouvě, píše Maggie Gallagherová.
30. 11. 2011 at 9:11
dovolím si nesouhlasit… ten, kdo podá žádost, přeci není automaticky viníkem rozvodu. Jak a kdo to bude posuzovat? Zase nějaké komise? A navíc jak to funguje v dnešní době? Nikomu už nemusíme vysvětlovat důvody rozvodu, zvláštní ovšem je, jak všichni rozvedení partneři mají potřebu alespoň pro své nejbližší okolí toto dělat a samožřejmě házet vinu na toho druhého. Nikdo vám neřekne : „selhal jsem, nedokázal jsem být věrný“ nebo „selhala jsem, odpírala jsem svému manželovi sex“. Obzvláště ženy mají velkou snahu být po rozvodu „čisté a bez viny“, být „chudinky, kterým bylo tak moc ublíženo“, to je totiž zároveň i jakási vějička na dalšího případného partnera „ochránce“. Pokud by ale ženám hrozila nějaká ztráta, např. společenské prestiže, a především to, že nebudou mít děti jen samy pro sebe, to by už byla jiná písnička…