Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.

–

2.3 Co by děti od svých rodičů potřebovaly jinak

V rozhovorech s mladými lidmi jsme se zajímali o to, co by od svých rodičů v souvislosti s rozpadem jejich rodiny potřebovali jinak. Ti, kteří se domnívali, že rodiče rozchod, řešení nastavení péče o děti i následné fáze zvládli tak, jak nejlépe s ohledem na své děti mohli, uváděli, že svým rodičům nemají co vytknout. Někteří přitom vyslovovali své pochopení, že rodič za daných podmínek (ovlivněných např. jeho zdravotním stavem či narušeným duševním zdravím) nemohl dělat více.

„Ona dělala všechno, co mohla a co jí ten zdravotní stav dovolil, takže to jsem jí nemohla nijak zazlívat ani.“

(18 dcera – převážná péče matky)

Vyjadřovali-li se mladí lidé ve svých výpovědích k tomu, co by od rodičů potřebovali jinak, jejich doporučení směřovala do různých časových období, tedy do počátků vztahu rodičů, do doby společného soužití rodiny před rozchodem, do fáze rozchodu a řešení nastavení péče o děti a do doby, kdy rodina již nežila pohromadě.

Pokud jde o doporučení zaměřená na počátek vztahu rodičů, někteří potomci by jim poradili, aby se rozešli dříve, než si je pořídili. Případně aby vzhledem ke své povaze a životnímu stylu na založení rodiny úplně rezignovali a děti si vůbec nepořizovali. Tyto postoje zastávali ti, kteří uváděli, že rodiče se k sobě svými osobnostmi nehodili a/nebo motivace k rodičovství přinejmenším u jednoho z nich nebyla zralá.

„Aby si mě nepořizoval, když věděl, že na to není připravenej… věděl, že to úplně posral u bráchy, takže se to asi stane i u mě… Takže možná si nás neměl pořizovat, že se fakt měl prostě vyblbnout, vybouřit, mít tu kapelu a být v pohodě a prostě vykašlat se na to, aby měl děti.“

(09 dcera – výlučná péče matky)

„Já jsem v tom vztahu vlastně vznikla jenom proto, že táta chtěl nějak jako jistou mámu, aby mohl mít ty ostatní úlety [paralelní vztahy]. A máma, ta mě zase měla, to mi říkala, že už jí připadalo, že všichni mají děti a ona ještě dítě nemá. Takže já jsem nebyla úplně asi jako vymodlená rodinka, spíš jsem sloužila tady těm věcem. Mohli se rozmyslet, jestli to dítě jo, nebo ne.“

(13 dcera – výlučná péče matky)

„Aby se po tom, co se seznámili, při nějakejch větších pochybnostech hned rozešli. Co vím ze vzpomínek ségry, tak ta mi říkala, že bylo vidět, že byli úplně jiní, jako zásadně v některejch věcech. A myslím si, že je prostě důležitý o těch věcech komunikovat a vědět, v čem ten člověk se může změnit, což je většinou v ničem. A nakolik já jsem schopnej tu danou ‚nezměnu‘ přijmout a být s ní schopnej žít a pak brát v potaz její důsledky.“

(32 dcera – výlučná péče matky)

K období společného soužití před rozchodem se ve výpovědích respondentů vázala touha po zralejším chování některého z rodičů (zachovávat věrnost, nebo se raději rozejít, neutíkat od řešení problémů, neřešit je alkoholem), dále pak po klidu a pocitu bezpečí namísto hádek, či dokonce projevů násilí mezi rodiči, jakož i přání, aby se jim tehdy dostalo vysvětlení, co se to mezi jejich rodiči děje, či aby se (oba nebo jeden z nich) nesnažili setrvávat v nefunkčním vztahu kvůli dětem, které jím ve skutečnosti trpěly.

„Když ten táta vidí, že nedokáže mít jednu ženu, tak ať odejde od mámy a nějak si udrží tu svobodu. Ať je se ženama, kterým nevadí, že je ještě s ostatníma a že ten vztah není třeba úplně vážnej. (…) Věděla, že ji táta podvádí, už když byla se mnou v porodnici, a [zůstala s ním] skoro do mých pěti let. (…) Kdyby to měl bejt asi úplnej ideál, tak to bysme vyrůstali sami bez toho táty, protože fakt ta jeho přítomnost byla spíš nepříjemná, byly tam ty spory a tak. Z vyprávění vím, že mě držel za nohu z okna, že mě vyhodí. (…) Vzpomínky na to, jak se hádají, nebo že mě [táta] drží a nepustí otevřít dveře mámě, tak to jako není žádná hitparáda.“

(13 dcera – výlučná péče matky)

K fázi rozchodu a řešení nastavení péče o děti se vztahovaly výtky vůči tomu, že rodiče s dítětem o rozchodu a jeho důvodech nemluvili, a pokud jde o nastavení péče, že nedostalo možnost výběru nebo vůbec vyslovit svůj názor. Další výhrady se týkaly toho, že o péči o ně a sourozence vehementně usiloval rodič, který se jim dříve nevěnoval, či že se rodiče nebyli schopní spolu domluvit a povznést se nad své emoce a konflikty, bez ohledu na to, jaké to bude mít pro jejich děti následky (např. že přijdou o kontakt a vztahy s druhým rodičem a se širší rodinou).

„Asi pořádně vysvětlit proč, protože se mě na to samozřejmě taky ptali lidi, že jo… Děti ve škole, když jsem řekl, že se naši rozvádí, tak automaticky byly zvědavý, proč. A to jsem já pak neuměl odpovědět. Ani nevím, co jsem jako říkal v tý době.“

(40 syn – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče matky)

„Asi mi přišly ty tahanice o nás zbytečné, jako z pohledu taťky úplně, když s náma nebyl.“

(07 dcera – výlučná péče matky)

„Asi aby byli víc schopný se na tom rozvodu domluvit, aby to nerozkolilo celou rodinu napůl, protože já jsem pak ani nebyla v kontaktu s celou tátovou rodinou – s babičkou, sestřenicema, bratrancema a tak. Aby se taky dokázali nad to trochu povznést a myslet na to, jaký to bude mít všechno následky.“

(12 dcera – výlučná péče matky)

V době, kdy rodina již nežila pospolu, by respondenti od rodičů potřebovali, aby své děti drželi stranou vzájemných konfliktů; aby byli schopni sebereflexe, určitého nadhledu, zvládnutí svých emocí a křivd, poodstoupení od vlastního ega a vcítění se do pohledu a prožívání druhého rodiče; aby druhého rodiče nekritizovali v přítomnosti dětí; aby spolu dokázali lépe komunikovat, nedělali z dětí své prostředníky, uměli se domlouvat na změnách a vycházet si vstříc; aby spolu dokázali vycházet, zachovávat jeden vůči druhému slušnost a ustáli společná setkání i rodinné oslavy.

„Strašně nesnáším mámino starý vyzvánění na mobilu, protože oni si ještě hodně dlouho telefonovali s výčitkama a řešili nějaký soudní věci. A to bylo vždycky nejhorší, protože… existovaly i hádky po tom telefonu… já jsem z toho měla a i doteď, když někdo má tohle vyzvánění, tak z toho mám strašně nepříjemnej pocit a nemůžu to slyšet. Že fakt potřebuju odejít z té místnosti, když najednou někomu začne takhle vyzvánět mobil… Takže se snažit to děcko nějakým způsobem úplně odstřihnout od těch konfliktů… Uvědomila jsem si, že na tohle [na konflikty, hádky a křik] jsem taky strašně citlivá.“

(41 dcera – střídavá péče)

„Schopnost si v danej moment říct – tady už ohrožuju někoho dalšího, o tyhle ty lidi se musím starat, tady si musím odstoupit od ega a chovat se jako rodič. (…) Aby to pak přesně neústilo v takovýhle věci, kdy člověk nebude schopnej upozadit svý potřeby v danej moment, kdy to vážně potřeba je. (…) A myslím, že tam naprosto chyběla dobrá komunikace.“

(32 dcera – výlučná péče matky)

„Protože máma se s ním rozvedla, ne táta s mámou, tak [táta] trošku jako kritizuje za to mámu, což bych přede mnou nedělal.“

(05 syn – výlučná péče matky, později střídavá péče)

„Spíše podporu a nechávat trošku té volnosti. Mě oba rodiče furt přemlouvali a snažili se mě naočkovat proti tomu druhému a to mi moc ani v rozhodování nepomáhalo.“

(38 dcera – výlučná péče matky)

„Když už teda se nemají rádi a nechtějí se vidět, tak aspoň nějak se k tomu donutit trochu, aby udrželi, nebo nemusí udržovat samozřejmě normální kontakt nebo být kamarádi po tom, co se rozvedou…, ale aby byli schopní nějak ustát společný oslavy a rodinný události.“

(40 syn – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče matky)

„Já bych od obou určitě chtěla, aby se mi míň svěřovali s problémama na toho druhýho… Já jsem si toho všimla už i u jinejch lidí, kterým se rozváděli rodiče… Moje rodiče, a i právě jejich rodiče, mají někdy pocit, že musí házet špínu na toho druhýho a ukazovat ty problémy toho druhýho, že jako: ‚No, koukej, zase mi volá tvůj táta.‘ Tak to bych chtěla, aby rodiče se mnou mluvili míň o jejich problémech, abych nebyla prostředník mezi nima.“

(42 dcera – výlučná péče matky)

„Já rozumím, že si ublížili. Ale proboha kolik jim je na to, aby se stále nesnášeli?! Tohle mi příde hrozně důležitý, aby ty lidi se zamysleli – nejenom nad tím, že si to musí vyřešit mezi sebou, kvůli sobě… Ale zároveň, když mám ty děti, (…) tak ten vztah se sice rozpadne, ale ať zůstane na nějaký aspoň slušný úrovni. To je podle mě ideální způsob, jak by to mělo fungovat. A ne, že se budu někde pomlouvat za zádama. (…) Oni neumí reflektovat sami sebe, natož jednání druhýho, pochopit se nějak empaticky. Když vidím, že ani po iks ypsilon letech nejsou schopni si říct nic jinýho než ahoj… Jak si potom člověk má vážit takových rodičů, když vidí, že se chovají jako děti?“

(19 dcera – převážná péče matky)

„Tak určitě, aby nedělali z nás prostředníky svých hádek a svých konfliktů… Že bych hrozně ráda dál žila v takový tý nevědomosti, kdy oni sice budou mít problémy s tím druhým, ať se hádají, jak chtějí, ale nechávají v tom ty děti neutrální. Že bych určitě ty věci, co mi navykládaly obě dvě strany o těch druhých, tak to bych jako nikdy… nikdy jsem to nechtěla slyšet. (…) Aby necítili zášť jeden k druhýmu. Aby přestali být tak sebestředný oba dva a zkusili se podívat prostě na tu druhou stranu a nebyli, nechci říct sobeckými, protože já to slovo hrozně nemám ráda, ale mě nenapadá jinej výraz. Ale asi tak sobeckými a zkusili být empatický k tý druhý straně.“

(37 dcera – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče otce)

Další skupina výhrad k období po rozpadu společného soužití rodiny se vztahovala k chování rodičů vůči dětem pod vlivem nezpracovaných emocí z rozchodu, záště k bývalému partnerovi, ale i obav ze ztráty kontaktu s dětmi a narušení jejich vztahu. Ty by tehdy od rodičů potřebovaly, aby se svými pocity a strachy pracovali a nezatěžovali je jimi. Například aby namísto projekce svých obav, že děti k němu nechtějí, do výčitek, se tento rodič více snažil, aby se i u něj mohly cítit doma, a aby jim usnadnil přesuny k němu tím, že jim pořídí základní výbavu oblečení, hygienických potřeb a podobně, která jim u něj bude k dispozici. Dále by děti ocenily, kdyby se rodič s rozchodem vyrovnával jinak než tím, že se na ně upne, anebo že kvůli nenávisti či nedůvěře k druhému rodiči přestane plnit svoji rodičovskou roli a nebude rozvíjet kontakt, vztah s dítětem a podílet se na úhradě jeho potřeb.

„Určitě aby se na mě táta neupnul. To by byla další rada, kterou bych dala. Ať se naučí¨fungovat sám.“

(37 dcera – nejdříve střídavá péče, později výlučná péče otce)

„Aby taťka se nebál, že ho nebudeme mít rády, a nesnažil se projektovat jeho pocity na nás…, protože my jsme s ním byly úplně v pohodě. Naopak, kdyby nám tam udělal větší domov u něj v domě, tak já myslím, že bysme tam chodily ještě radši a třeba i víc. (…) To, že nám tam udělali ten pokoj, to bylo dobrý. (…) Co by se mi líbilo, kdyby taťka šel a koupil nám tam tepláky, pyžamo, kartáčky… Abysme tam měly prostě takhle vlastních pár věcí, který tam nosíme… Jasně, do školy věci a takhle si přivezeme samy, ale abysme nemusely řešit tyhle věci.“

(03 dcera – nejdříve neformální rovnoměrná péče, později výlučná péče matky)

Pokud se jedná o další partnerství rodičů a jejich nové rodiny, výhrady respondentů se týkaly především osoby nového partnera (pokud např. zavinil rozchod rodičů, k rodiči a/nebo jeho dětem se nechoval dobře) a změny jejich pozice coby dětí ve vztahu s rodičem. Zaznívalo, že by potřebovali, aby si rodič našel jiného nového partnera, popřípadě aby neměli dojem, že ho rodič před nimi upřednostňuje a necítily se upozaděni dalšími dětmi, které se v rodině objevily.

„Aby si mamka našla úplně jinýho chlapa, aby si možná taťka našel úplně jinou ženu. (…) Jenomže co by se tím změnilo, stejně by měli někoho jinýho, stejně by měli ty jiný děti, stejně by tam člověk byl navíc pořád.“

(09 dcera – výlučná péče matky)

„Aby to byl normální partner… hlavně ne ten, kvůli kterýmu skončilo to manželství. Někdo nový, komu bych nevadila, komu by nevadila ségra, aby nebyl zlý nebo nepřátelský.“

(12 dcera – výlučná péče matky)

„Určitě bych nikdy neupřednostňovala partnera před děckem. (…) Jenomže, když si vezmu situaci mojí mámy, (…) peníze nic moc. Do toho zůstala sama s nemocným děckem, což taky není úplně výhra. Jak ta ženská nemá upřednostňovat chlapa, když příde chlap, kterej má ty peníze, je ochotnej si jí vzít, je ochotnej si vzít to děcko, chovat se k němu v nějakých mezích, že mu nijak neubližuje… A platí všechno. Tak pak si říkám – jak ta ženská to má udělat? To je i teď, když je ségře dvacet dva. Ona ho stejně nemůže opustit, protože furt myslí na ní, jo? I když není šťastná. A to věřím, že dělala i se mnou, že to myslela vlastně pro mě dobře, protože díky němu mám vysokou školu, díky němu mám auto, díky němu máme byt, jo? Kdyby on nebyl, tak nevím, žijem v garsonce asi a plácáme to, jak můžem… Prostě všechny matky samoživitelky, chudáci. (…) Věřím, že i když třeba nechtěla, i když věděla, že ho upřednostňuje, ale tak jako co jí zbývalo, že?“

(09 dcera – výlučná péče matky)

Výhrady k samotnému nastavení péče se v souvislosti s touto otázkou objevily pouze v jedné výpovědi. Týkaly se velké vzdálenosti bydlišť rodičů od sebe navzájem, ale i od školy, přičemž každodenní dojíždění respondentku žijící ve střídavé péči stálo mnoho času a ubíralo jí prostor na školní přípravu. Bylo by pro ni tehdy jednodušší, kdyby mohla přebývat převážně u jednoho rodiče a mít své věci na jednom místě.

Poslední skupina zmiňovaných potřeb se vztahovala k přístupu rodičů vůči dětem a dospívajícím obecně, nikoliv jen v souvislosti s rozpadem rodiny, a lze je shrnout takto: udělat si na ně více času (méně pracovat); více se jim věnovat; projevovat o ně zájem; více jim důvěřovat; hodně je chválit a žádný jejich úspěch či žádoucí projev nebrat jako samozřejmost; mít pro ně pochopení (proč určité věci dělají určitým způsobem, či že je nedělají vůbec); dávat jim najevo, že v případě obtíží se na rodiče mohou s důvěrou obrátit, že jim pomohou; umožnit jim sdílet jejich pocity; včas si všimnout toho, že jejich dítě má vážné problémy; zachovávat konzistentnost ve výchově a otevřenost i vůči kritickým názorům dětí.

„Pochvalu, víc pochválit bych potřebovala. S tím mám doteďka problémy. Sebehodnota, na který teďka fakt poslední dva roky těžce pracuju, protože to souvisí s hranicema, se vším… Sebedůvěra… Vždycky bylo braný v podstatě za samozřejmost, že mám samý jedničky a jsem nejlepší. To byla absolutní samozřejmost, tam neexistovalo nic jinýho. Takže možná nebrat cokoliv od toho dítěte jako samozřejmost je fajn.“

(19 dcera – převážná péče matky)

„U mámy bych potřeboval, aby ke mně měla nějakou důvěru a určitě trochu jinej přístup, než ke mně měla. A u táty zase, aby si udělal víc času jenom na mě. (…) [Máma] určitě teda si na mě taky udělat čas, protože co si pamatuju, tak se mnou snad v životě nebyla v těch věcech, co se normálně dělají, že by se mnou šla do kina nebo takhle někam, to neexistovalo. Máma furt dřepěla na gauči nebo byla někde u tetiček na vínku a mě si moc nevšímala. Její přístup byl takovej, že mi kupovala hodně značkovýho oblečení. Takže měla asi pocit, že když do mě takhle nacpe peníze, tak tím to končí. Což úplně neplatilo.“

(44 syn – střídavá péče)

„Tak bych potřebovala asi víc soukromí, víc důvěry, pak bych byla možná schopnější sdílet i ty svoje věci, že nebylo by to takový to minový pole, kde jsem jako cejtila, že kdybych něco řekla, že mi něco třeba na matce vadí, tak ona si to jenom vezme osobně…“

(13 dcera – výlučná péče matky)

POKRAČOVÁNÍ – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.