U horského jezera Sevan

Martin Abrman

–

S Tomášem nás kdysi spojily podobné zkušenosti. Bohužel jsme se nikdy neviděli na vlastní oči, ačkoliv jsme oba ve stejný čas žili ve stejném městě a oba si začínali „užívat“ boje o své potomky. Jednou jsem se zašel podívat na jeho soudní řízení na Městském soudě v Praze. Přístup čarodějnického senátu byl jak z béčkového horroru. Stále doufám, že se nám v tomhle životě podaří se sejít a rozjet debatu u pivka, tedy Tomáš pije výhradně víno…

Ahoj Tomáši, nejdříve bych se chtěl zeptat, jak se máš? Co děláš? Čím aktuálně nejraději relaxuješ?

Zdar! Ještě než odpovím na tvou otázku, tak upřesním, že ač mám víno hodně rád, tak ve velkém vedru si s tebou klidně dám i vychlazené pivo, a doufám, že na něj dojde už brzy. Daří se mi v podstatě už posledních několik let stále stejně. Žiju v Jerevanu, pracuju jako překladatel a občas napíšu nějaký článek na téma rodičovské nerovnosti a nefunkční justice. Loni jsem se trochu rozjel a napsal jsem knihu o případu mého syna. Kromě psaní relaxuji sportem v mučírně nebo dlouhými procházkami, a protože nemohu kvůli zatykači cestovat mimo Arménii, jednou ročně si na jaře zajedu do lázní v Džermuku a v létě k jezeru Sevan. Krásná místa, pomáhají mi k dobití energie, tím spíše, že odtud mám pěkné vzpomínky na syna.

Dočetl jsem tvou knihu „Otec na útěku“, před lety jsem viděl tvůj film „Čekání na spravedlnost“. Obě díla popisují hroznou záležitost ohledně porozchodových poměrů s tvou bývalou španělskou manželkou Teresou, zákeřnou práci české a evropské justice, totální liknavost našich volených zástupců a samozřejmě selektivní aktivitu policie v ČR, ve Španělsku i Arménii. Chtěl bych se zeptat, jak dál pokračuje domáhání se vlastních práv? Ptám se na to, poněvadž, jak píšeš na úplném závěru své knihy, její sepsání končí v zimě 2021. Udály se tedy nějaké novinky v příběhu tebe a Mirka za ten cca půlrok?

Knihu jsem dopsal loni na podzim, a nevěřil bys, jak dlouhý je proces vydání knihy a kolika rukama musí projít, než se dostane ke čtenářům. Věnoval jsem tomu hodně času a energie a aspoň trochu pustil z hlavy otřesnou právní situaci. Nezměnilo se v podstatě nic. Já vedu svůj soud o syna, k tomu běží trestní soud za tzv. únos, kde v mé nepřítomnosti nemohou nic udělat, odděleně se soudí mí rodiče o styk s vnukem a všichni si náramně užíváme podvodem přenesené místní příslušnosti soudu z Prahy do Madridu.

Nikdy nepochopím, co měli čeští justiční podvodníci na mysli, když přenos příslušnosti odůvodňovali zájmem dítěte. Mirek dnes už téměř neumí česky, poslední hovory rodičů s ním byly jak s malým dítětem, které se teprve učí mluvit. Kromě toho, že je malý český občan v rukou cizí justice, ve Španělsku je povinný advokát. A ti zásadně odmítají komunikovat jinak než španělsky, a proto rodičům překládám jejich komunikaci a celkově všechny popoháním. Nikam to nevede, ale když už nic nezískáme, aspoň Španělsku pouštíme žilou za bezplatnou právní pomoc. Chtěli urvat příslušnost, tak si ji zaplatí.

Nechtěl bych rozebírat knihu, protože je aktuálně venku, aby si ji lidé za těch pár šupů koupili a přečetli. Ale kde se v tobě vzal takový spisovatel? Kniha je napsána velice čtivě. Má obrovský spád jako bondovky. Jen je to samozřejmě o tom šíleným příběhu, co nikdo nechce zažít. Osobně se mi velmi líbilo, když při nějakým popisovaným peprným zážitku jsi odstavcem trochu odskočil a jal ses vykreslit své mentální pochody, uvažování, rozebrání té dané situace, hledání východiska. Jsi takový i v reálu, že jak se říká raději „dvakrát měříš, než jednou řežeš“?

Se spisovatelkou Noskovou v Jerevanu

Jsem rád, že se ti kniha dobře četla. Nikdy jsem neměl ambice psát knihy, ale jak se případ mého syna vyvíjel a jak se kupily absurdní situace a zážitky, lidé mi říkali, abych to vše sepsal. Dříve jsem četl knihy Věry Noskové, která se tématu rodičovské nerovnosti rovněž věnovala, a proto jsme se setkali v Jerevanu a možnost vydání knihy jsme probírali. Původně jsme uvažovali o vydání kolektivního sborníku s více příběhy různých mužů, ale nakonec jsem se přiklonil k samostatné knize.

Už během redakčních a korektorských prací jsem oslovil pár lidí s žádostí o recenze, a většinou mi řekli, že knihu přečetli velmi rychle, že příběh je poutavý. Ale to není moje zásluha, tak to napsal sám život a já to jen zachytil. Byl bych mnohem raději, kdybych se nemusel setkat s justiční mafií, utéct s dítětem a pak o tom psát knihu. Ale když už se to stalo, tak mne těší, že lidé knihu dočtou do konce a neodloží ji jako nudnou. A pokud jde o „dvakrát měř a jednou řež“, tak to u mne přišlo až s věkem a zkušenostmi. S Mirkem jsem utíkal z Evropy jako téměř čtyřicátník a vše pečlivě připravoval.

V knize ses zmínil i o svém bratrovi a blízcích přátelích, kteří tě opustili v té šílené chvíli. Domníváš se, že se to událo jen dle přísloví, že „sytý hladovému nevěří“, nebo že s tím hledaným kriminálníkem Jadlovským nechtěli nic mít, aby se sami neušpinili? Došlo třeba po letech k nápravě takovýchto vztahů?

Můj bratr mne neopustil v těžké chvíli, my jsme nebyli v kontaktu už dříve. Je mezi námi pět let rozdíl a to bylo vždy cítit. Jsme navíc každý úplně jinak založený. S příslovím máš zčásti pravdu, například můj bratr děti nemá a tudíž asi netuší, co se otci honí hlavou, když se roky musí dívat na týrání svého dítěte jak matkou, tak podvodníky ze soudů a ÚMPOD. Pokud jde o pseudopřátele, tak ti ve skutečnosti nikdy přáteli nebyli. Jsem rád, že se ode mne v nouzi odstřihli a nestojím o ně. Zřejmě v jejich odmlčení hrála nějakou roli obava, že po nich budu v těžké situaci chtít nějakou pomoc, peníze apod. Někteří mne po pár promlčených letech kontaktovali, a chtěli si znovu hrát na kamarády, ale odpověděl jsem jim tak, že už se snad nikdy neozvou. Celá situace kolem zatykače a života v emigraci byla i pro něco dobrá, aspoň se důkladně vyčistilo mé okolí.

Vím, že táta (zdravím Josefa Jadlovského) tě několikrát navštívil. Jaký náhled na celou situaci teď po letech na to mají tví rodiče? Předpokládám, že na ně už žádný presstitut à la Josef Klíma nedotírá. Jak oni celou gradující situaci tehdy zvládali? V knize zmiňuješ, že vyslýchali mamku, sousedy v jejich domě. Jak sousedi, kteří tě museli znát, s nimi pak komunikovali, když viděli ty manipulativní reportáže v TV? A to nejdůležitější, mají tví rodiče teď s Mirkem alespoň nějaký kontakt?

Jasně, že žádný normální rodič nemůže mít radost z toho, že jeho dítě je v nějaké složité situaci. Tak jako mne mrzí, že Mirek žije v naprosté izolaci od české rodiny, od češtiny i české kultury, tak mé rodiče mrzí, že já žiju daleko od nich a pod hrozbou zatykače. Ale aspoň mezi námi, nad kterými nemá moc justiční mafie, se to dá řešit moderními technologiemi. O kontakt s Mirkem se neustále všichni soudíme. Španělští soudci jsou stejní lháři a podvodníci jako ti čeští, takže aktuálně jsme na tom dost špatně. Bývalka stále přináší k soudu podplacené psychologické posudky, ve kterých je kromě spousty manipulací a výmyslů plno faktických chyb i nelogičností. Ale když jsou soudkyně na straně matky, projde to. To snad nemusím nijak podrobně vysvětlovat, to známe i z našich soudních síní. Feminismus je zločinná ideologie, která se ničeho neštítí.

Rodiče měli do loňského roku s Mirkem hovory, ale bývalka tvrdila, že nemá internet, tak musely být telefonické. Dali žalobu, aby jí soud nařídil skypové hovory, a ona přinesla papír od znalkyně z centra pro týrané ženy, že Mirek se bojí a nechce s nimi mluvit. Přitom hovory máme nahrané, Mirek se ničeho nebál, mluvil s prarodiči normálně, i když už jen lámanou češtinou. Soudkyně odpapouškovala do rozsudku návrh bývalky, že hovory se ruší úplně. Takto se v našem evropském lidskoprávním ráji chrání rodinné vazby.

Pokud jde o Klímu a podobné pisálky, tak ti se o rodičovská práva zajímají jen tehdy, když si stěžuje matka. Když jsme po nich chtěli, aby se věnovali Mirkově případu od začátku, včetně práva dítěte na otce, tak už náhle neměli zájem, chyběl jim vysílací čas. V knize jsem to rozebral, těmto lidem nejde o žurnalistiku, ale o senzaci. Když se jim nepovedlo nás odhalit předstíraným zájmem, rychle se odmlčeli.

Rád bych se zeptal ještě na pojem přátelství. Vnímáš obecně nějaký rozdíl mezi přátelstvím lidí v Arménii a ve střední Evropě? V knize popisuješ tamního domácího (piknik s Mirkem). Jak na tebe zprvu působila arménská kultura? V čem vidíš její klady a zápory? Koukal jsem, jak si v Arménii užívají – dle tvých fotek – rodinného života a třeba nedělního oběda. To se v Česku rovná přibližně středně velké svatbě…

Botanická zahrada v Jerevanu

Přátelství bych nijak nevymezoval podle národa. Všude najdeš lidi čestné a falešné. V Arménii jsou lidé obecně vstřícnější a ochotnější pomoci, a rádi si popovídaji s cizincem. V knize o tom píšu, jak jsme s Mirkem přespali třeba u taxikáře, který nás přivezl do Karabachu. Domácí, u kterého jsme potom bydleli před přepadením, nám hodně pomohl se školou a s doklady pro Mirka.

V Arménii se žije jinak než v Evropě, řekl bych v dobrém smyslu jako za našich dědů a babek. Hlavou a živitelem rodiny je otec, žena s dětmi bývá dlouho doma, rozdělení rolí je tradiční, rozvodů je minumum. V Arménii naštěstí není feminismus, žije se tady spíše podle křesťanských hodnot. A do toho patří velké rodiny a pevnými vazbami, společnými oslavami, jak jsi viděl na mých fotkách.

V tiráži knihy se zmiňuješ o filmu Jána Mančušky „Čekání na spravedlnost“ z roku 2017, který popisuje váš příběh. Padla tam informace o tom, že film byl zařazen na black list českých TV stanic a filmových festivalů. Mohl by ses vyjádřit více i ke komentáři neziskovky Člověk v tísni, která jej v podstatě rovněž nepodpořila?

Černý seznam asi není přesný výraz, je to spíše autocenzura, že nikdo nechce otevírat téma diskriminace mužů a nevymahatelnosti práva. Honza Mančuška mi vyprávěl, jak si ho v televizích přehazovali jako horký brambor, každý pokýval, zalekl se tématu a poslal ho za někým jiným. Ukazoval mi i e-maily, jak se různě vymlouvali. Třeba v České televizi ho nakonec utnuli s tím, že ve filmu chybí vyjádření bývalé manželky. Přitom je tam natočeno, že se vyjádřit nechtěla. Česká televize běžně vysílá pořady, kdy o jedné straně řekne, že měla možnost se vyjádřit a odmítla to. V našem případě to nešlo. Dramaturgové a vedoucí pořadů vědí, že společnost je naladěná pouze na domněle ukřivděné ženy, jako jsme to viděli u Evy Michalákové. Filmové festivaly fungují podobně, snaží se trefit do většinové divácké poptávky. A téma nefunkční justice a mafiánských praktik v ní už je téměř výbušné, v české žurnalistice funguje jistá předběžná vystrašenost a snaha nejít proti poměrům v zemi.

Před několika týdny vyšel verdikt Evropského soudu v případě rodiny Michalákových. Předpokládám, že jsi jej zaznamenal. Jak v případě svém i Michalákových vnímáš roli tohoto „garanta evropského práva“?

Evropský soud pro lidská práva je cirkusová instituce, která vytváří dojem mezinárodní kontroly nad domácím právem evropských zemí. Zároveň slouží jako dobrá výmluva pro režim, že přece když se někomu něco doma nelíbí, má možnost jít do Štrasburku. A tam většinu stížností vůbec nečtou. Občas loterijním způsobem něco projednají, aby to vypadalo, jak se tam pracuje a zaslouží si své platy. Zcela ojediněle někdo vyhraje, jako před lety Jiří Fiala nebo Luboš Patera a nedávno například Robert Tempel. Občané si potom myslí, jak ta spravedlnost funguje. Přitom vítězství u ESLP v rodičovských věcech u dřívějších případů stejně žádnou změnu nepřinesla. Luboš Patera před časem zemřel, aniž by se se svým synem viděl. Úplně stejně to funguje i na českém Ústavním soudu, kde se klidně ve statistikách přiznává, že 98 % podání se věcně neprojednává. Na právní stát si v Evropě jen hrajeme.