Eva Decroix
–
6.3 Analýza návrhu reformy rozvodového práva z pohledu PEFL
6.3.1 Obecně o PEFL
Principy evropského rodinného práva (PEFL – Principes of the european family law) nejsou formálním pramenem práva, ale pouze doporučujícím instrumentem vypracovaným Komisí pro evropské rodinné právo pod vedením prof. Boele-Woelki a dalších expertů z národních evropských států. Komise byla založena v roce 2001 s cílem vytvořit doporučující pravidla pro harmonizaci rodinného práva. Výsledkem práce kolegia několika desítek expertů na rodinné právo, které se účastnili i čeští zástupci, jsou čtyři sady principů. Tyto jsou zpracovány na základě porovnání národních právních úprav a hledání konvergentního řešení nebo navržení takového právního řešení, které by bylo blízké co největšímu množství národních úprav. (549, 550) Dosud zpracované principy se věnují otázce rozvodového práva, rodičovské autority, majetkovým nárokům mezi manželi a neformálním formám rodinného soužití.
Otázce rozvodového práva se věnují principy přijaté a publikované Komisí pro Evropské právo v roce 2004. Celkem se jedná o deset ustanovení PEFL označených 1:1 až 1:10. Tyto jsou rozděleny do tří kapitol: Obecná ustanovení (1:1 až 1:3), Principy rozvodu se vzájemným souhlasem (1:4 až 1:7) a Principy rozvodu bez souhlasu jednoho z manželů (1:8 až 1:10). Ustanovení principů, doplněné o komentář autorů a členů Komise evropského práva, bylo zveřejněno v publikaci č. 7 „European Family Law Series“ nakladatelství Intersentia, Antwerp-Oxford. (551) Předmětem tohoto pojednání není staticky porovnat ustanovení principů evropského rodinného práva (dále jen PEFL) s českou platnou právní úpravou, ale předložit úvahy o platnosti či použitelnosti konceptů, na kterých jsou principy založeny v českém právním řádu. Tuto komparaci bych v českém právním řádu chtěla opřít nejenom o platnou právní úpravu, ale také o prvky, o kterých se diskutuje v odborné veřejnosti de lege ferenda. Účelem je zvážit, zda zvažovaný vývoj právní úpravy v oblasti rozvodu odpovídá harmonizačním tendencím vyjádřeným autory PEFL nebo česká legislativa v oblasti rozvodu nese zcela samostatné znaky, založené tradicí či sociologií, odůvodňující odlišný přístup k jednotlivým myšlenkovým konceptům a procesním otázkám. Důraz bude v pojednání dán na rozvody tzv. nesporné.
6.3.2 Právo na rozvod
Dle ustanovení 1:1 (1) PEFL zákon umožňuje rozvod. V obecné rovině tento požadavek lze vyjádřit i tak, že rozvod by měl být jedním ze zákonem stanovených způsobů, jak zaniká manželství. Tato premisa v českém právním řádu platí. Zákon zná dva důvody zániku manželství (§ 754 OZ): smrt a rozvod. (552, 553) Je ale možné z ustanovení PEFL dovodit, že platí nejenom to, že zákon má umožnit rozvod, ale také to, že by zákon neměl klást takové zákonné podmínky rozvodu, které rozvod činí v praxi nedosažitelným? Nadstavba této otázky je totiž mnohem širší a souvisí s tím, zda existuje subjektivní právo na rozvod? Dle některých autorů v českém právu existuje právo na rozvod jako způsob ukončení manželství. (554) Nicméně konkrétní ilustraci takto široce stanovené otázky ohledně existence subjektivního „práva na rozvod“ můžeme poté blíže analyzovat v souvislosti s tzv. tvrdostními klauzulemi uvedenými v ustanovení § 755 odst. 2 OZ. (555) Na základě těchto ustanovení je možné odmítnout rozvod v případě kvalifikovaného zájmu dítěte zcela nebo odmítnout rozvod na dobu tří let v případě kvalifikovaného zájmu manžela, který nepodal návrh na rozvod. Ustanovení mají za cíl chránit slabšího člena rodiny, který se vyskytuje v nějaké specifické situaci a rozvod by pro něj mohl představovat ohrožení. Ohrožení rozvodem je především vnímáno z hlediska ekonomických aspektů, kdy v důsledku rozpadu rodiny by mohlo být ohroženo zajištění péče o osobu – ať již manžela, nebo nezletilého dítěte. Hledání rovnováhy mezi zájmem manželů a zájmem společnosti na ochranu slabšího člena je princip, který je PEFL i českému rodinnému právu vlastní.
Nicméně tato ustanovení se jeví jako sporná jak z pohledu teoretického, tak z hlediska jejich praktičnosti a využitelnosti. Manželství, které se rozpadlo, bude obtížné udržet na základě zájmu dítěte, jakkoliv se může jednat o dítě ohrožené. Zájem dítěte, ekonomický nebo jiný, je možné zajistit i po rozvodu jinými právními prostředky, které rodinné právo nabízí, např. výživné, úprava bydlení, styku a péče. Z teoretického hlediska se ustanovení jeví jako úplné popření práva na rozvod, a to bez časového omezení nebo jiné změkčující podmínky. Například v případě vážně postiženého dítěte může okolnost prokázaná dle § 755 odst. 2 písm. a) OZ trvat do zletilosti dítěte. Ani dané ustanovení ale neznemožňuje výkon práva na rozvod absolutně, neboť při jeho aplikaci je možné použít princip proporcionality, na jehož základě budou vzájemné zájmy manžela požadujícího rozvod a dítěte, jehož zájem by mohl být rozvodem negativně dotčen, odpovídajícím způsobem poměřeny testem proporcionality, který vypracoval Ústavní soud. (556)
Jakkoliv je tedy možné teoreticky vnímat obě tvrdostní klauzule dle § 755 odst. 2 písm. a) a b) OZ jako výjimky z práva na rozvod, ani v jednom případě nevedou k popření tohoto práva zcela. V případě zájmu manžela, jehož kvalifikovaný zájem by rozvodem byl dotčen, se jedná pouze o oddálení výkonu takového práva, v případě kvalifikovaného zájmu dítěte se uplatňuje centrální premisa rodinného práva, která činí z nejlepšího zájmu dítěte přední hledisko. Osobně se pouze domnívám, že praktické využití těchto tvrdostních klauzulí je velmi omezené. Statistická data o počtu úspěšně uplatněných klauzulích dle § 755 odst. 1 jsem nedohledala.
Společenská a odborná debata nesměřuje k odstranění těchto „výjimek“ z práva na rozvod. Nyní diskutovaná reforma rozvodového práva směřující k odstranění povinnosti soudu zjišťovat příčiny rozvratu manželství naopak zachovává tuto povinnost soudu v případě uplatnění jedné ze skutečností uvedených v § 755 odst. 2 písm. a) a b) OZ.
6.3.3 Druh rozvodu
Česká právní úprava zná jeden druh rozvodu, který je založený na kvalifikovaném rozvratu manželství. PEFL v principu 1:3 pracují s dvěma druhy rozvodů, a to rozvodem založeným na vzájemném souhlasu (divorce by mutual consent) a rozvodem bez souhlasu jednoho z manželů (divorce without consent of one of the spouses). Ačkoliv lze namítat, že i dle platného českého práva je možný rozvod jak v situaci, kdy rozvod podává jeden z manželů bez souhlasu a připojení se druhého manžela, tak v situaci, kdy je souhlas manželů s rozvodem vzájemný, toto tvrzení zcela neodpovídá myšlenkové podstatě PEFL. Princip 1:3 je nutné vykládat společně s principem 1:4, který upřesňuje rozsah a věcnou podstatu vzájemného souhlasu. Tento se má dle PEFL vztahovat pouze na samotný princip rozvodu.
Platné české právo sice rozlišuje to, co doktrína nazvala tzv. sporným rozvodem, a nesporný rozvod, nicméně jedná se o koncepty založené na odlišných právních podmínkách. Předně zatímco PEFL doporučují považovat souhlas, jednostranný či vzájemný, s principem rozvodu za samostatné důvody k rozvodu, v české právní úpravě je důvodem rozvodu vždy v souladu s tzv. monistickou rozvodovou koncepcí kvalifikovaný rozvrat manželství.
Vzájemný souhlas manželů s rozvodem v českém právu nemá právní následek, není-li doplněn o vzájemný souhlas manželů s následky rozpadu manželství, konkrétně s úpravou poměrů nezletilých dětí po rozvodu a vypořádáním společného jmění manželů, včetně úpravy bydlení. V případě dohody manželů na principu rozvodu a na následcích rozvodu je poté zákonem zjednodušena důkazní situace a nezjišťují se příčiny rozvratu manželství.
V rámci zvažovaných úprav se pracuje se zavedením smluveného rozvodu do českého práva. I tento by ale měl být založen na dosud existujícím rozvodovém důvodu, kterým zůstává kvalifikovaný rozvrat manželství. Nejedná se tedy o zavedení nového druhu rozvodu, ale o procesní a hmotněprávní úpravu již existujícího druhu rozvodu v případě, že manželé jsou dohodnuti jak na principu rozvodu, tak na následcích rozvodu. Tato zvažovaná úprava je založena na vůli podpořit společnou vůli manželů a smírná řešení rozvodových situací, která mají tu výhodu, že jednak zatěžují nepoměrně méně justici, ale především umožňují stabilizovat situaci v rodině i na dobu po rozvodu. Tato úprava ovšem zcela nesměřuje k harmonizaci vytyčené PEFL.
6.3.4 Rozsah autonomie vůle v rozvodovém procesu
6.3.4.1 Vzájemný souhlas manželů s principem rozvodu
Právní význam vzájemného souhlasu manželů jako důvodu rozvodu v rámci PEFL spočívá na dvou základních myšlenkách. Na straně jedné je tímto vyjádřeno stanovisko, dle kterého nechtějí-li dva dospělí lidé nadále setrvávat v manželském svazku, ukončení manželství by mělo být umožněno bez zkoumání dalších podmínek. (557) Dle některých autorů je uznání vzájemného souhlasu manželů s rozvodem za samostatný rozvodový důvod vyjádřením narůstajícího uznání svobody manželů ukončit jejich manželství. (558) Z tohoto důvodu roste důraz kladený na vzájemný souhlas manželů s rozvodem jako důvod rozvodu. Druhou myšlenkou, kterou vyjadřuje vzájemný souhlas manželů jako rozvodový důvod, je vyjádření snahy zasahovat co nejméně do rodinné autonomie a privátní sféry rozvádějících se manželů. Z tohoto důvodu Komise pro evropské právo ustoupila od kvalifikovaného rozvratu manželství jako rozvodového důvodu. Je-li dle PEFL souhlas s principem rozvodu výhradním důvodem pro vyslovení rozvodu, poté je soud povinen zkoumat pravost a vážnost takového souhlasu, avšak již nezkoumá existenci rozvratu manželství ani příčiny k rozvratu vedoucí.
Pokládá se proto otázka, zda vzájemný souhlas rozvádějících se manželů s principem rozvodu může v českém právním řádu nahradit kvalifikovaný rozvrat manželství jako rozvodový důvod. Případně podotázka, zda v případě, kdy rozvádějící se manželé vzájemně nerozporují existenci rozvratu, má soud povinnost zjišťovat příčiny rozvratu manželství.
Kvalifikovaný rozvrat manželství jako jediný rozvodový důvod rozvodu je založen na objektivním (alespoň z pohledu soudce) konstatování, že z pohledu alespoň jednoho z manželů není další manželské soužití možné a není ani možné očekávat jeho obnovu. (559) Kvalifikovaný rozvrat je v českém právním řádu stanoven nejen jako rozvodový důvod, ale také jako obligatorní podmínka každého rozvodu. Její dokazování je ale zásadním způsobem ovlivněno subjektivní povahou vnímání rozvratu manželství každým z manželů. Způsob zjišťování se tedy bude odlišovat podle toho, zda manželé vyjadřují shodná tvrzení ohledně rozvratu manželství nebo rozvrat tvrdí jen jeden z manželů. Kvalifikovaný rozvrat manželství musí vykazovat také aspekt trvalosti. Dle některých autorů je tento aspekt trvalosti naplněn v případě, že spolu manželé soustavně odmítají sdílet manželství po dobu alespoň šesti měsíců. Tato hranice je odvozena z ustanovení § 757 OZ. (560)
V tomto ohledu je zajímavý komentář Anderse Agelli k PEFL, který navrhuje alternativní znění principu PEFL 1:1 následovně: „Zákon umožní rozvod na základě společného souhlasu manželů. Rozvod by měl být také vysloven v případě podání návrhu na rozvod jedním z manželů po uplynutí zákonné doby absence soužití manželů nebo v případě naplnění tvrdostní klauzule.“ (561)
Zjišťování kvalifikovaného rozvratu dle českého práva tak v mnoha ohledech naplňuje rozvodové důvody kvalifikované PEFL, na straně jedné stojí vzájemný souhlas manželů ohledně rozvratu manželství, na straně druhé snaha nahradit souhlas jednoho z manželů alespoň částečně objektivní skutečností absence soužití. Zjišťování kvalifikovaného rozvratu manželství ale přináší větší ingerenci soudu do privátní sféry manželů. Pokud by v takovém případě bylo upuštěno od zkoumání konkrétní situace mezi manželi, tedy od snahy definovat, zda je manželství opravdu nenapravitelně rozvráceno, došlo by k procesnímu zjednodušení a dosažení stejného právního výsledku.
Přesto upuštění od kvalifikovaného rozvratu jako jediného rozvodového důvodu není jen změnou procesní, ale naopak změnou zasahující zcela zásadním způsobem do koncepce českého rozvodového práva. Došlo by k posunu od vnímání rozvodu jako právního následku právně objektivní skutečnosti k vnímání rozvodu jako vyjádření vůle jednoho z manželů nadále nesetrvávat v manželském vztahu, bez ohledu na kvalitu a vztah manželství. Osobně se domnívám, že takový posun je především v rovině teoretické, nicméně současně nevnímám takovou změnu jako nyní nutnou nebo vyžadovanou, ať již ze strany odborné právní veřejnosti, justice, nebo účastníků řízení.
Současně by upuštění od kvalifikovaného rozvratu manželství znamenalo nutnost nové definice rozvodového důvodu a samotného druhu rozvodu. V souladu s harmonizačními snahami PEFL by se takovým důvodem rozvodu mohl stát souhlas manželů s principem rozvodu.
Otázka, zda při zjišťování rozvratu je nutné zjišťovat i příčiny rozvratu manželství, je naopak předmětem odborných diskuzí. (562) Předně proto, že příčiny rozvratu manželství jsou zjišťovány soudem obligatorně pouze v případě, kdy rozvádějící se manželé nemají shodu na důsledcích rozvodu. Jakkoliv se tedy rozvádějící manželé mohou shodnout na samotné podstatě rozvratu manželství, příčiny budou zjišťovány z důvodu zcela věcně nesouvisejícího s rozvratem manželství a minulostí, ale naopak z důvodu souvisejícího s budoucím uspořádáním. Současně je nutné poznamenat, že zjišťování příčin rozvratu manželství je „disciplínou“ procesně i osobně velmi „bolavou“, obnášející zásadní a v této situaci ne zcela odůvodněný zásah do intimní a soukromé sféry manželů ze strany státu. A dále proto, že pokud kvalifikovaný rozvrat manželství je do určité míry subjektivní skutečností, ale alespoň zachytitelnou aktuální kvalitou vztahu manželů a mírou, jakou plní své manželské povinnosti, příčiny rozvratu manželství jsou skutečností, resp. sérií skutečností čistě subjektivního rázu zasahující daleko do minulosti, tedy jen velmi zřídka prokazatelnou. Výjimkou mohou být situace zcela závažného jednostranného porušování manželských povinností ze strany jednoho z manželů, ať již se jedná o domácí násilí, gamblerismus, nebo alkoholismus. Nicméně vedle těchto krajních situací, ve kterých dochází ke zjevnému a zásadnímu jednostrannému porušování manželských povinností, je málo pravděpodobné, že rozvádějící se manželé budou schopni (a ochotni) identifikovat, co vedlo k aktuálnímu stavu rozvratu manželství. Dokazování či zjišťování příčin rozvratu manželství bez toho, aby přinášelo nějaký pozitivní posun v procesu rozvodu nebo zlepšení situace kteréhokoliv z manželů nebo celé rodiny, vede ke zcela zásadnímu vstupu justice do intimního a privátního života manželů, a tedy i k posilování konfliktu a újmy, kterou přináší rozvodové řízení. Zrušení povinnosti soudu zkoumat příčiny rozvratu manželství před vyslovením rozvodu ve všech případech se jeví zcela souladné s myšlenkami, na kterých jsou koncipovány principy PEFL.
6.3.4.2 Vzájemný souhlas manželů ohledně následků rozvodu manželství
Dohoda rozvádějících se manželů na důsledcích rozvodu manželství, které jsou definovány v principu 1:6, není definiční podmínkou rozvodu se vzájemným souhlasem dle PEFL. Dohoda rozvádějících se manželů na důsledcích rozvodu manželství je kritérium určující délku a existenci případné lhůty na rozmyšlenou dle principu 1:5 PEFL.
Na rozdíl od PEFL je české rozvodové právo postaveno na podmínce, že před vyslovením rozvodu musí být jeden z následků rozvodu, a to úprava poměrů k nezletilým dětem, určen soudně. Soudním určením je míněno jak určení na základě rozsudku, tak soudní schválení dohody dosažené rozvádějícími se rodiči. Dle PEFL je vyslovení rozvodu možné i bez splnění této podmínky, pouze bude dané řízení prodlouženo o lhůtu na rozmyšlenou. Pokud se rodiče na úpravě poměrů nezletilých dětí nedohodnou, tyto následky rozvodu určí odpovědný orgán v souladu s principem 1:10 PEFL.
V českém právním řádu je právní důsledek společné vůle rozvádějících se manželů rozvést se podmíněn existencí jejich současně (písemně) projevené vůle o úpravě poměrů nezletilých dětí.
Společná vůle rozvádějících se manželů ohledně následků rozvodu je ale podmíněna a omezena taktéž. Společná vůle manželů ohledně úpravy poměrů nezletilých dětí je omezena jak věcně – nejlepším zájmem dítěte, tak formálně – obligatorním soudním přezkumem. Dle PEFL i dle českého práva písemná dohoda rozvádějících se manželů ohledně úpravy poměrů nezletilých dětí podléhá přezkumu ze strany oprávněného orgánu. Dle principu 1:7 PEFL musí být „následky rozvodu pro děti určeny odpovědným orgánem“ a tento zohledňuje dohody dosažené rodiči v případě, že tyto dohody jsou v nelepším zájmu dítěte. Z formulace PEFL je zřejmý důraz na státní autoritu a upozadění smluvní autonomie rodičů. Z komentáře PEFL poté vyplývá, že autoři mají za to, že otázky související s dětmi v rámci rozvodového řízení nesmí být ponechány výhradně na dohodě rodičů. Takové dohody mohou být pouze zohledněny v rámci rozhodování příslušného orgánu, pokud jsou v souladu s nejlepším zájmem dítěte. (563) Tento princip odpovídá plně koncepci českého rozvodového práva. Pramení z potřeby ochránit v rámci rozvodového řízení slabší stranu, kterou je v tomto případě nezletilé dítě rozvádějících se rodičů. V souladu s Úmluvou OSN o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem všech procesů, které mohou mít dopad na život dítěte. (564) V tomto ohledu lze upozornit na návrh zákona, který byl v minulých letech předložen Poslanecké sněmovně k projednání a který rušil povinný přezkum dohod o úpravě poměrů nezletilých dětí. Takový postup se nejeví být v souladu s doporučeními PEFL. Návrh zákona nebyl projednán. (565)
Je-li soudní přezkum dohody rozvádějících se manželů ohledně otázek týkajících se dětí pravidlem, ve věci týkající se vypořádání majetkových otázek je smluvní autonomie manželů ze strany PEFL ponechána v širším rozsahu. Veřejný pořádek zde neodůvodňuje soudní přezkum v plném rozsahu. PEFL vyžadují pouze formální přezkum platnosti dohody manželů o majetkových otázkách. Český právní řád otázku upravuje obdobně. (566) Komentář k příslušnému ustanovení PEFL otázku míry a rozsahu přezkumu manželských majetkových dohod uvádí do kontextu potřeby najít rovnováhu mezi podporou smluveného rozvodu, v rámci kterého se předpokládá, že oba manželé jsou nejlépe schopni posoudit své majetkové zájmy a uplatnit tak svou smluvní autonomii. (567) Jakýkoliv věcný přezkum majetkových dohod přitom povede k nárůstu sporu mezi manželi, což je nežádoucí. Z tohoto důvodu PEFL a zřejmě i české právo preferuje jen omezený formální přezkum platnosti majetkových dohod mezi manželi.
(549) Českou republiku v kolegiu expertů zastupovala JUDr. Milana Hrušáková, CSc.
(550) Celkem Komise pro evropské právo obdržela 22 národních reportů. Report poskytnutý ČR, [online] [cit.2024-02-20]. Dostupné z: http://ceflonline.net/wp-content/uploads/Czech-Divorce.pdf
(551) BOELE-WOELKI, K., PINTENS, W., FERRAND, F., GONZÁLEZ-BEILFUSS, C., JÄNTERÄ-JAREBORG, M., LOWE, N. Principles of European Family Law Regarding Divorce and Maintenance Between Former Spouses. Praha: Intersentia, 2004. ISBN 9789050954266.
(552) Vedle smrti manžela a rozvodu je uváděna změna pohlaví a prohlášení za mrtvého. Autoři velkého komentáře rovněž nesouhlasí s DZ k OZ, že prohlášení neplatnosti manželství není důvod zániku.
(553) Dle důvodové zpráva prohlášení manželství za neplatné nepředstavuje zánik manželství, protože jeho právním následkem je, že se manželství považuje za neuzavřené. S tímto ovšem nesouhlasí autoři velkého komentáře k OZ.
(554) PETROV, Jan. Občanský zákoník: komentář. Praha: C.H. Beck, 2017. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-653-1, s. 796.
(555) Někdy označovanými také jako tzv. antidikriminační klauzule. Např. Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-457-6, s 226.
(556) Nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, publikován pod č. 214/1994 Sb.
(557) BOELE-WOELKI, K. ed. Common Core and Better Law in European Family Law. Intersentia, Antwerp-Oxford, 2005 in Marianne Roth, Future divorce law – two types of divorce, s.44.
(558) BOELE-WOELKI, K. ed. Common Core and Better Law in European Family Law. Intersentia, Antwerp-Oxford, 2005 in Marianne Roth, Future divorce law – two types of divorce, s.46.
(559) Opačný názor, dle kterého nemůže k rozvratu manželství dojít, dokud jeden z manželů nedojde k subjektivnímu přesvědčení o existenci rozvratu in: MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Komentátor. Praha: Leges, 2018. ISBN 978-80-7502-004-8, s. 755.
(560) Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-457-6, s 225.
(561) „The law should permit divorce by mutual consent of the spouses. Divorce should also be granted by an application by one spouse alone after a period of a factual separation or in case of exceptional hardship to the petitionner.“ In: BOELE-WOELKI, K. Common Core and Better Law in European Family Law. Intersentia, 2005. [online] web.cz [cit. 2024-02-14]. Dostupné z: WEB, Anders Agell, The underlying principles of consensual divorce, s. 60
(562) KRÁLÍČKOVÁ, Z., KORNEL, M. Liberalizace právní úpravy rozvodu manželství a její limity. Právní rozhledy, Nakladatelství C.H. Beck, 2022, s. 1210-6410.
(563) BOELE-WOELKI, K., PINTENS, W., FERRAND, F., GONZÁLEZ-BEILFUSS, C., JÄNTERÄ-JAREBORG, M., LOWE, N. Principles of European Family Law Regarding Divorce and Maintenance Between Former Spouses. Praha: Intersentia, 2004. ISBN 9789050954266, s.48.
(564) DUŠKOVÁ, Šárka. Úmluva o právech dítěte: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2021. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7598-683-2, s.2.
(565) Sněmovní tisk 40, v 9. volebním období Návrh poslanců Heleny Válkové, Patrika Nachera, Marka Nováka, Jany Hanzlíkové, Zuzany Ožanové, Taťány Malé, Stanislava Fridricha, Josefa Bělici a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony.
(566) Podmínkou kladného rozhodnutí soudu o rozvodu je, že dohody o majetkových poměrech, bydlení, případně o výživném po rozvodu budou učiněny v písemné formě a že podpisy manželů budou úředně ověřeny. In: Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-457-6, s. 231.
(567) BOELE-WOELKI, K., PINTENS, W., FERRAND, F., GONZÁLEZ-BEILFUSS, C., JÄNTERÄ-JAREBORG, M., LOWE, N. Principles of European Family Law Regarding Divorce and Maintenance Between Former Spouses. Praha: Intersentia, 2004. ISBN 9789050954266, s.49.
Okomentovat