Mgr. Martin Beneš
–
Příspěvek zazněl na konferenci „Zdieľané rodičovstvo v praxi“ konané 17. 9. 2025 na Panevropské vysoké škole v Bratislavě. Sborník z konference je možné stáhnout na stránkách školy.
Abstrakt
Příspěvek se zabývá problematikou sdíleného rodičovství v kontextu opatrovnické justice a praxe Okresního soudu v Mostě. Autor představuje systém ochrany dítěte a rozděluje rodiny do tří kategorií podle jejich vztahu k soudním zásahům: rodiny bez problémů, rodiny řešící rozvod nebo rozchod, a rodiny s ohroženým dítětem. Těžištěm textu je druhá skupina, kde se zdůrazňuje význam společenského nastavení, prevence konfliktů a podpory rodičů při hledání řešení, která jsou v nejlepším zájmu dítěte. Příspěvek reflektuje zkušenosti s novými přístupy soudní praxe, jako jsou skupinové edukační programy pro rodiče, neformální soudní jednání či úzká spolupráce s orgány sociálněprávní ochrany dětí.
Klíčová slova: sdílené rodičovství, opatrovnické řízení, zájem dítěte, soudní praxe, konfliktní rozvody
Abstract
This paper examines the implementation of shared parenting within the framework of custody adjudication and the judicial practice of the District Court in Most, Czech Republic. The author delineates the child protection system and categorizes families into three groups based on their interaction with judicial intervention: families without issues, families undergoing dissolution of marriage or separation, and families with at-risk children. The primary focus rests on the second group, where the significance of societal perspectives, conflict mitigation, and providing parental assistance in identifying solutions that serve the child’s best interests is underscored. Furthermore, the paper offers reflections on practical experiences with pioneering judicial methodologies, including structured group educational programs for parents, informal judicial proceedings, and enhanced collaboration with child protection services.
Keywords: shared parenting, custody proceedings, best interests of the child, judicial practice, high-conflict divorces
Úvod
Problematika sdíleného rodičovství je v současnosti předmětem intenzivní diskuse jak v odborné, tak v laické veřejnosti. Česká i slovenská společnost čelí narůstajícímu počtu rodičovských sporů, přičemž významná část soudní agendy v oblasti rodinného práva souvisí s úpravou rodičovských práv a povinností po rozvodu nebo rozchodu rodičů. Cílem tohoto příspěvku je představit praktické zkušenosti z české opatrovnické justice, konkrétně z Okresního soudu v Mostě, kde se již několik let uplatňují inovativní přístupy směřující ke stabilizaci rodinných vztahů a k podpoře sdíleného rodičovství.
1.3.1 Systém ochrany dítěte a kategorizace rodin
Z pohledu soudní praxe lze rodiny v zásadě rozdělit do tří kategorií:
1. Rodiny bez problémů – systém ochrany dítěte se jich nedotýká.
2. Rodiny řešící rozvod nebo rozchod – dítě není ohroženo, ale vyžaduje právníúpravu vztahů.
3. Rodiny s ohroženým dítětem – případy zanedbávání, týrání, zneužívání nebo vystavení domácímu násilí.
Příspěvek se soustředí zejména na druhou skupinu, která představuje významnou část soudní agendy. Autor zdůrazňuje potřebu odlišovat tuto kategorii od třetí skupiny, protože zásahy a postupy státu musí být přiměřené míře problému.
1.3.2 Společenské nastavení a význam prevence
V českém veřejném prostoru se často diskutuje o „vysokokonfliktních rozvodech“, což vytváří dojem, že jde o normu. Podle zkušeností autora je však většina rodičů schopna při vhodné podpoře přijmout řešení v zájmu svých dětí. Proto je klíčové měnit společenský étos a místo zdůrazňování konfliktu mluvit o benefitech sdíleného rodičovství, o spolupráci rodičů a o významu odstranění konfliktů z rodinného prostředí.
1.3.3 Inovativní prvky soudní praxe
1. Skupinová edukace rodičů
Krátce po podání návrhu na zahájení opatrovnického řízení jsou rodiče zváni na společnou edukační aktivitu. Během přibližně 45 minut jsou obeznámeni se zásadami sdíleného rodičovství, riziky konfliktů a způsoby, jak hledat řešení v zájmu dítěte. Tento přístup je finančně nenáročný a přináší významný preventivní efekt.
2. Neformální soudní jednání
Autor popisuje změnu formy jednání, jednací síň je zařízena komorněji, bez taláru a s důrazem na partnerskou komunikaci. Diskuse probíhá u oválného stolu, což snižuje napětí a podporuje spolupráci rodičů.
3. Spolupráce s orgány sociálněprávní ochrany dětí
Soud úzce spolupracuje s orgány sociální ochrany (OSPOD), přičemž jejich přítomnost při prvním jednání se omezuje pouze na případy, kde je předpoklad větší spornosti. Tento přístup zrychluje řízení a umožňuje flexibilněji reagovat na potřeby rodin.
Praktické zkušenosti ukazují, že cílem není za každou cenu dosáhnout rodičovské dohody, ale především stabilizovat rodinné prostředí a eliminovat konflikty. Měřitelným ukazatelem efektivity je nízký počet následných návrhů na soud či opakovaných intervencí ze strany sociálních orgánů. Zásadním faktorem zůstává ochota rodičů spolupracovat. Jsou-li schopni respektovat úlohu druhého rodiče, forma právní úpravy (střídavá péče, výlučná péče apod.) ustupuje do pozadí.
Závěr
Sdílené rodičovství je cestou, která odpovídá nejlepšímu zájmu dítěte. Zkušenosti z praxe Okresního soudu v Mostě ukazují, že inovativní přístupy a preventivní edukace rodičů, neformální soudní jednání a úzká spolupráce s OSPOD významně přispívají ke snížení konfliktů a k posílení rodičovských kompetencí. Klíčovou výzvou do budoucna je přeformulování společenského diskurzu: z mluvení o konfliktech namluvení o spolupráci a o tom, co je skutečně ve prospěch dětí.
13. 1. 2026 at 16:03
Soud může rodičům edukaci doporučit, ale její provádění nepatří do jeho zákonného popisu práce a nemá pro něj oporu v žádném právním předpisu.
Proč soud nesmí edukaci provádět sám:
1. Chybí zákonná opora ve smyslu zásady, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny)
Bez výslovné zákonné opory soud nemůže vykonávat edukaci.
2. Ohrožení nestrannosti soudu – pokud soud: rodiče „vychovává“, vysvětluje jim „správné“ rodičovské postoje,
hodnotí jejich chování mimo dokazování, pak přestává být nestranným rozhodcem, vytváří si předčasný názor na účastníky. To je v rozporu s právem na spravedlivý proces
3. Smísení role soudce a odborníka.
Soudce není mediátor, není psycholog, není terapeut, nemá k tomu odbornou kvalifikaci ani zákonné zmocnění.
Prováděním edukace soud překračuje rámec své funkce. (čl. 36 Listiny).
Formality soudního jednání jsou právními předpisy stanoveny, jejich „uvolnění“ je možné jen potud, pokud zůstane zachována jednoznačná povaha soudního jednání, procesní práva účastníků a nestranná role soudu. Soud nemá volnost měnit povahu soudního jednání, nemůže z jednání udělat neformální diskusi bez jasného procesního rámce, nemůže rezignovat na symboliku a autoritu soudní moci, pokud tím oslabí práva účastníků.
České právo výslovně odděluje roli soudu a roli OSPOD a „úzká spolupráce“ má jasné zákonné meze. Jakmile jsou překročeny, dochází k porušení práva dítěte na řádné zastoupení a spravedlivý proces.
1. OSPOD je kolizním opatrovníkem dítěte, má postavení procesního zástupce, hájí výhradně zájem dítěte, nikoli zájem soudu, zájem státu, zájem „systému“. Zákon nikde neříká, že OSPOD má „pomáhat soudu rozhodnout“.
2. Zastoupení dítěte má stejné ústavní parametry jako zastoupení dospělého (čl. 36 Listiny – právo na spravedlivý proces, čl. 38 odst. 2 Listiny – rovnost účastníků. OSPOD nesmí být „prodlouženou rukou soudu“. Úmluva o právech dítěte (čl. 12 a 3): dítě má právo na skutečné zastoupení a obhajobu jeho nejlepšího zájmu.
Evropský soud pro lidská práva opakovaně zdůrazňuje, že
zástupce dítěte musí být institucionálně i fakticky nezávislý na rozhodujícím orgánu.
3. Zákonná spolupráce s OSPOD: poskytuje soudu zprávy a stanoviska, navrhuje důkazy, účastní se jednání, vyjadřuje se k návrhům rodičů. To vše výlučně jako procesní strana.
4. Co už je nepřípustné „úzké spolupracování“:
Právně nepřípustné je, pokud OSPOD a soud postupují „společně“, předem ladí postup, koordinují výsledek řízení, vystupují jednotně proti rodiči, když OSPOD přebírá roli poradce soudu a „doporučuje“, jak rozhodnout nebo přizpůsobuje svá stanoviska očekávání soudu. Když OSPOD participuje na edukačních či „výchovných“ aktivitách soudu, společné vedení edukací, společné „pohovory“ mimo jednání. To znamená ztrátu nezávislosti kolizního opatrovníka.
Kolizní opatrovník dítěte musí vystupovat jako nezávislý procesní zástupce dítěte. Pokud je jeho činnost prezentována či fakticky vykonávána jako úzká spolupráce se soudem, dochází k popření jeho role a k porušení práva dítěte na spravedlivý proces.
(AI zdraví mostecký ústavněprávní chlívek.)
15. 1. 2026 at 12:15
A vzhledem k tomu, že běžnou praxí OSPOD je dělat přesně to zmíněné, tedy buď se se soudem domlouvat na výsledku, nebo jen pasivně čučet a odkývat vše, co soud vyplodí, pak se při kolizním opatrovnictví OSPODem nedá bavit o plnění povinností skutečného nezávislého zástupce dítěte, který by hájil jeho zájmy. I proto je jedinné řešení OSPOD z kolizního opatrovnictví navždy vyloučit a zajistit dětem opravdového zástupce s právním vzděláním a skutečnou nezávislostí. Dogmatické postoje OSPOD jsou vesměs stále stejné a nic se nezměnilo. O mravokárných průpovídkách některých soudců vůči vybraným rodičům nemluvě.