Stridavka.cz

–

Dostaly se nám do rukou informace o případu těžkého odcizení dítěte od otce, ke kterému došlo za výrazného přispění soudů. Ty totiž na bránění ve styku a manipulaci dcery matkou reagovaly zcela opačně, než jak by měly. Předběžným opatřením povolily otci stýkat se s dítětem pouhou jednu hodinu týdně pod dohledem v krizovém centru, po zbytek času dceru ponechaly u matky. Není těžké uhádnout, jaký má tento postup, který trvá už několik let, dopad do vztahu otce a dítěte.

Se souhlasem otce uveřejňujeme v plném znění, pouze s anonymizovanými osobními údaji, ústavní stížnost v této věci:

V Ústí nad Labem dne 12.5.2020

Stěžovatel (otec): M.Š.
zastoupen JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem a zapsaným mediátorem se sídlem v Ústí nad Labem

Účastník řízení: Krajský soud v Ústí nad Labem

Vedlejší účastník (nezletilá): T. Š.

Vedlejší účastník (matka): M. S.

Ústavní stížnost proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.3.2020 , č.j. 13 Co 79/2020-793

Přílohy: dle textu, zvláštní plná moc

I.

Napadeným usnesením okresní soud zamítl návrh otce na zrušení předběžného opatření, nařízeného usnesením Okresního soudu č. j. 19 Nc 4125/2017-8 ze dne 15.11. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 13 Co 97/2018-394 ze dne 14. 6. 2018, kterým bylo stanoveno, že je otec oprávněn stýkat se s nezletilou každé pondělí v měsíci v době od 16.00 hodin do 17.00 hodin v krizovém centru Spirála s tím, že po dobu trvání daného předběžného opatření neplatí úprava styku nezletilé s otcem obsažená v pravomocném rozhodnutí ve věci samé. Proti napadenému usnesení podal otec včas odvolání, ve kterém navrhl změnu napadeného usnesení s tím, aby došlo ke zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením Okresního soudu č. j. 19 Nc 4125/2017-8 ze dne 15. 11. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 97/2018-394 ze dne 14. 6. 2018.

Dne 31.3.2020 vydal Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesení č.j. 13 Co 79/2020-793, kterým rozhodl tak, že usnesení okresního soudu se potvrzuje.

Usnesení KSÚL ze dne 3131.2020, č.j. 13 Co 79/2020-793 nabylo právní moci, přičemž bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 23.4.2020.

Důkaz:
– Spisem Okresního soudu v Ústí nad Labem vedeným pod sp. zn. 19 C 4125/2017, 17 P 13/2013
– Usnesením KSÚL ze dne 31.3.2020, č.j. 13 Co 79/2020-793

Dle § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo. Dle § 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.3.2020, č.j. 13 Co 79/2020-793 podává stěžovatel v zákonné lhůtě tuto

ÚSTAVNÍ STÍŽNOST,

neboť napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené právo nezletilé na ochranu zájmu dítěte dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, otcovo právo na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž jeho právo na péči a výchovu dítěte ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a dále právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 LZPS.

II.

Stěžovatel uvádí, že mu je známá rozhodovací praxe Ústavního soudu, když jak Ústavní soud traktuje (téměř) v každém rozhodnutí, není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci a pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ústavní stížnost nepředstavuje klasický řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, nýbrž se jedná o prostředek určený výhradně pro případ, kdy se stěžovatel domnívá, že v předchozím řízení byla porušena nikoliv (pouze) jeho práva, zaručená běžnými zákony nebo podzákonnými předpisy, nýbrž toliko ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Proto je také zcela legitimní a logické, že ústavní stížnost může být podána až po vyčerpání všech ostatních právních prostředků určených k ochraně stěžovatelových práv, tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. I. ÚS 612/01 (N 47/26 SbNU 33).

Ústavní stížnost tedy není právním prostředkem, sloužícím ke „zjednodušení nebo obejití zvlášť stanoveného právního postupu …, nýbrž zvláštním právním prostředkem, který před Ústavním soudem otevírá zcela nové řízení, které je charakterizováno tím, že je plně nezávislé na všech řízeních ostatních“ (Maunz/Schmidt-Bleibtreu Klein/Ulsamer: Bundesverfassungsgesetz – Kommentar, C. H. Beck, průběžně doplňováno, str. 33a.) Ústavní stížnost tak představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.

K subsidiaritě ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž uvedl, (např. usnesení ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)) že „má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.“ (K subsidiaritě ústavní stížnosti se podrobně vyjádřilo i plénum Ústavního soudu ve výkladovém stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, č. 40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599)

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena lidská práva, a to především právo nezletilé na ochranu zájmu dítěte dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, otcovo právo na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž jeho právo na péči a výchovu dítěte ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a dále právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 LZPS.

Otec má za to, že soudy obou stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a nepřihlédly k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem.

Otec je názoru, že v odůvodnění obou rozhodnutí se soudy vypořádaly s předloženými tvrzeními a důkazy velice stroze anebo dokonce vůbec. Soudy obou stupňů se nikterak nezabývaly znaleckým posudkem znalce Fischera a odborným vyjádřením PHDr. Nováka. Soudy se v odůvodnění ani nikterak nezabývaly právě zprávami Mgr. Horké, které právě posudek znalce Fischera označil za „z hlediska meritu věci pro soud bezcenné.“ Otec má stále za to, a je přesvědčen, že předložené důkazy to i dokazují, že nezletilá je manipulována matkou, a ta tak otci zabraňuje mít zdravý vztah otce s dcerou, když je tak porušováno právo nejen otce na rodinný život, ale i nezletilé T.

Otci je s podivem, že naopak soud I. stupně obsáhle zkopíroval (sic!) do odůvodnění rozsudku vyjádření matky, opatrovníka a krizového centra Spirála. Takový postup považuje otec nejen za formálně vadný, ale zejména v hrubém rozporu se zásadou kontradiktornosti civilního řízení a rovnosti stran, když naopak podrobnému a rozsáhlému návrhu otce soud i. stupně věnoval kopírováním několik vět a nijak se nevypořádal s argumenty otce. Je tak porušováno ústavně zaručené právo otce na spravedlivý proces, když odvolací soud se s tímto pochybením soudu I. stupně nijak nezabýval, a především jej nezhojil.

Když soud I. stupně v odůvodnění poučil otce, že lásku a úctu dítěte si rodič musí získat sám, otec v tomto ohledu se soudem naprosto souhlasí, nicméně momentálně k tomuto ani nemá možnost, když s neustálé přítomným škodlivým vlivem matky toho dosáhnout, a částečně spravit poškozený vztah mezi otcem a nezletilou, ani nelze. Pokud na začátky styku otce s dcerou bránila pouze matka se svým partnerem, tak dnes tomuto styku již brání především soudy obou stupňů, a je tak poněkud alibistické až výsměšné, pokud si soud I. stupně dovolí něco takového napsat.

Otec tak má za to, že zde nejsou důvody, pro které má být předběžné opatření nařízeno, když má za to, že pro jeho nařízení neexistovaly důvody ani v době jeho vydání. Otec není pro dceru nijak nebezpečný, není ani agresivní a svou dceru miluje. Poslední tři a půl roku života bylo pro otce psychicky velice vyčerpávající a považuje zrušení nařízeného nezákonného předběžného opatření za jediný způsob, jak lze alespoň částečně spravit, a snad i zachránit, vztah mezi ním a nezletilou T., kterému matka svou činností soustavně škodí. Vzhledem k tomu, že se soud I. stupně nijak s argumenty otce nevypořádal a ani je formálně neshrnul v odůvodnění (na rozdíl od doslovného zkopírování vyjádření matky a OSPODu a Spirály), dovolil si otec všechny své argumenty pro zrušení předběžného opatření znovu zopakovat i v odvolání, nicméně ani odvolací soud argumenty otce nevyslyšel, řádně se jimi nezabýval, a především de facto odepřel spravedlnost (a porušil tím zákaz denegatio iustitiae), když neúnosnou situaci nijak nevyřešil.

III.

Předběžným opatřením nařízeným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.11.2017, č.j. 19 Nc 4125/2017-8 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.6.2018, č.j. 13 Co 97/2018- byl předběžně (a tudíž přechodně) upraven styk otce s nezletilou (dále i „dcera“), a to jakožto styk asistovaný za účasti třetích osob v krizovém centru Spirála.

Otec se s nezletilou tedy naposledy setkal dne 25.3.2017 (tak, jak mu umožňoval stále platný rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.5.2013, č.j. 17 P 13/2013-121), když od té doby nebyl styk realizován (myšleno nenarušený styk otce se svou dcerou, bez přítomnosti dalších třetích osob). Otec se tedy naposledy setkal s dcerou před více než třemi roky a od té doby se s ní nesetkal jako otec se svou dcerou.

Předběžné opatření bylo nařízeno nezákonně a v rozporu s lidskými právy otce i jeho dcery. Otec nikdy dceři nijak neublížil, všechny styky s dcerou proběhly vždy řádně, otec vykonával svou rodičovskou odpovědnost vždy řádně v souladu se zákonem a dobrými mravy a dobrou vírou. Přesto se zde rozjel kolotoč událostí, který není kolotočem veselí, ale kolotočem bolesti, smutku, zoufalství a zmařených životů. Tento kolotoč bolesti rozjela matka za pomoci nepravdivých zpráv Mgr. Horké, jejíž postup není postupem lege artis, což potvrdil i znalec Fischer, jedná se o zcela nevěrohodné a nezákonné důkazy, ke kterým soudy neměly vůbec přihlížet, což znalec Fischer rovněž potvrdil. Soudům toto mělo dojít i bez znalce, když soudce nemusí být odborník přes psychologii, aby usoudil, že zřejmě není v pořádku, pokud psycholog činí závěry, aniž by vyšetřil všechny účastníky rodinného vztahu, tedy i otce a pouze slepě přepisuje, co mu nadiktuje matka se zjevným účelem zamezení styku nezletilé s dcerou. Toto si nesmí žádný odborník dovolit, zvlášť když jde o zájmy nezletilé. Mimochodem, i advokáti jsou povinni jednat vždy především s ohledem na zájmy nezletilých, a o soudech (které by měly nezletilým pomáhat a nalézat spravedlnost a nepůsobit další traumata a nespravedlnost) a psycholozích (kteří by měli lidi léčit, nikoliv působit další traumata) to platí dvojnásob. Mgr. Horká si poté dokonce dovolila napsat přitěžující zprávu o otci jen proto, že si ji tento dovolil kontaktovat, což je neskutečné (otec má přeci právo se informovat na zdravotní a psychický stav své dcery). Nezletilá přitom, jak vyplynulo ze všech posudků, je zdravotně a psychicky zcela v pořádku – návštěvy psycholožky neměly za cíl pomáhat dceři, měly za cíl pouze očernit otce a zamezit mu styku s nezletilou.

Soudy obou stupňů vydaly nezákonně předběžné opatření. Tuto obrovskou a závažnou chybu již soudy nenapraví, ale mohly (musely) udělat alespoň to, aby okamžitě toto předběžné opatření zrušily, jakmile zjistily, že otec je způsobilý dceru vychovávat a pečovat o ní, není žádný psychopat či žádná osoba omezená ve svéprávnosti. Soudy obou stupňů tak do dnešního dne ex officio nezrušily předběžné opatření, které má být svou povahou pouze přechodné a dočasné v řádech maximálně měsíců (nikoli let), přestože dokonce v jednom z posledních rozhodnutí – usnesení OSÚL ze dne 21.3.2019, soud uvedl, že „nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by vylučovaly kontakt nezletilé s otcem“.

Vše podstatné de facto shrnul znalec Fischer – „Vše se vyhrotilo až od období března 2017. Do té doby se nezletilá s otcem stýkala. Z dokumentace a materiálů je evidentní, že nezletilá do této doby neměla v rámci kontaktu s otcem prakticky žádný problém. Z dokumentace je evidentní velmi vřelý vztah s babičkou (matkou otce). Poté, zcela pravděpodobně z důvodů chatrných základů koncepce „nového otce“, začalo docházet ke skutečnostem, které jsou celkově pro nezletilou nedobré, a ač tomu tak nyní zatím není, z hlediska jejího dalšího emocionálního a psychosociálního vývoje je zvýšeně ohrožena.“…“Dceři je dlouhodobě vsugerováván negativní postoj vůči otci. Otec je popisován jako zlý, agresivní. Nový pak jako hodný a pečovatelský. Nezletilá, která je vzhledem ke svému věku nekritická, této manipulaci aktivně podlehla. Nezletilá je zatím ve svém vývoji zdravá, v normě. Přesto začala matka navštěvovat psychologické poradenství.“ (Zprávy Mgr. Horké) „Jsou tudíž z hlediska meritu věci pro soud bezcenné.“ …“Matka se dopustila velmi závažné chyby.“ …“Biologického otce v podstatě zavrhla a dceři popřela, a nahradila jej novým partnerem“. „Jde tedy o manipulaci ze strany matky, budování syndromy zavrženého rodiče, což vlastně znamená ve vztahu k budoucímu psychickému a emocionálnímu vývoji nezletilé, její psychosociální poškozování.“ …“Se svým vlastním otcem by měla mít nezletilá pravidelný kontakt. Otec netrpí nekontrolovaným afektem, zvýšenou mírou agresivity, žádnou patologií, poruchou, a ani psychickou zvláštností, která by byla pro jeho kontakt s dcerou negativní a ohrožující.“ …“Stávající kontakt nezletilé s rodiči je nutné upravit. Nezletilá by měla mít kontakt s oběma vlastními rodiči. Bez „dozoru“ různých sociálních pracovníků, který nemá prakticky žádný význam, je spíše z hlediska psychiky nezletilé negativní.“

Poslední slova znalce se potvrdila. Spirála, ani OSPOD otci a jeho dceři nepomohly. Dcera se zablokovala úplně, nechtěla ani vylézt z auta, matka ji nepřipravila, nepřesvědčila, pracovnice ji nepřesvědčily, nikomu nepomohly. Naopak soudu psaly, že odmítají realizovat soudem určený styk. Předběžné opatření tedy nikdy nebylo realizováno a naplňováno, přesto platí již přes dva roky a přesto si odvolací soud dovolí napsat, že toto PO nebude rušit, protože jeho podstata nebyla dosud naplněna, zejména pro přístup obou rodičů a protože je PO přínosné! Co přesně otec udělal proto, že PO není naplňováno? Odvolací soud zcela opomněl, že samotná Spirála jej odmítá realizovat, pár pokusů zcela okamžitě selhaly, kdy žádný z pracovníků Spirály nebyl schopen zprostředkovat kontakt otce s nezl.

Především je výsměchem spravedlnosti, pokud odvolací soud tvrdí, že je předběžné opatření přínosné – a co prosím přineslo za více než dva a půl roku roky existence? Přineslo maximálně totální odcizení otce s nezletilou a zničení jejich vztahu.

Jediné, v čem znalec Fischer dle otce pochybil, je jeho závěr, že nezletilá by měla zůstat v péči matky, přestože matka brání nezletilé ve styku s otcem a programuje ji proti otci, a přestože to může mít negativní vliv v psychosociálním vývoji nezletilé. Ani toto pochybení však není zásadní, protože o péči jako takové musí rozhodnout bez tak pouze soud, a ten musí takové rozhodnutí řádně odůvodnit a vystavět na všech důkazech a zjištěních, když za situace, kdy matka brání otci ve styku nezletilé, není způsobilá řádné péče a dcera by tak měla být svěřena do péče otce, když tento by styku nezletilé s matkou nebránil. Ač se takové řešení může zdát radikální, nic jiného není možné, resp. každé jiné řešení by se rovnalo odepření spravedlnosti, protože každé jiné řešení se rovná tomu, že otec prostě už svou dceru nikdy neuvidí (dokud se nezletilá nestane zletilou a bude si moct rozhodnout o svém životě sama, ale to už možná bude vztah nezletilé s otcem definitivně zničen a nezletilá bude traumatizována).

Druhý znalecký posudek byl tedy poměrně zbytečný, když předmětem sporu byla zejména ta otázka, zda styk nezletilé s otcem nějak škodí, resp. zda je otec o nezletilou schopen pečovat tak, aby tato nebyla ohrožena v jejím vývoji. Ukázalo se, že otec je schopen pečovat. Druhý posudek od znalce Preisse prakticky na tuto otázku neodpověděl, naopak řešil to, na co se ho nikdo neptal. Otec navrhl důkaz odborným vyjádřením PhDr. Nováka, který rozebírá metodologický postup a jeho vadnost u znalce Preisse. Přestože toto vyjádření není znaleckým posudkem, odborností je převyšující a ukazuje v mnohém směru lepší znalost práva, než doposud byla ukazována účastníky a státními orgány. Posudek Preisse je zcela vadným posudkem, přičemž jako u Mgr. Horké je tato vadnost patrná na první pohled, a to i pro laika v oblasti psychologie. Je zcela nepochopitelné, že znalec připustil na společné vyšetření partnera matky, aniž by byl tento partner P. znalecky zkoumán. Co tam dělal? Jak si tohle mohl znalec dovolit? A hlavně, zkuste se prosím na chvíli vžít do role otce, kterému bylo předběžným opatřením zamezeno ve styku s jeho dcerou, jak po několika letech přijde ke zkoumání u znalce, a jeho dcera sedí na klíně „nového tatínka“? Už jste si to představili? Jak sedí Vaše dítě na klíně cizího člověka, kterému říká na rozdíl od Vás tati a znalec Vás u toho pozoruje? Neskutečné, a jako advokát jsem toto ve své praxi ještě nezažil. Takže z otce je nyní narcis a ve Spirále tvrdí, že je arogantní? Opět se táži, co byste dělali, kdybyste nemohli své dítě vidět tři roky? Co byste byli schopni udělat? A zůstali byste tak v klidu, jako zůstal doposud otec? Mám za to, že otec ukazuje tolik trpělivosti, kolik jen za této situace může a všichni jej můžou tak maximálně obdivovat a litovat jej. Nesmyslnost posudku Preisse je nejvíce vidět u zodpovězení otázky, že má být nezletilá negativně ovlivněna postoji obou rodičů!!! Jak prosím otec ovlivnil T. za poslední tři roky, když s ní ani jednou nebyl o samotě a neměl možnosti s ní být jako rodič se svým dítětem? Znalecký posudek je tedy zcela bezcenným důkazem, kdy znalec postupoval v rozporu s lege artis. Zřejmě se jej dotklo vyjádření bývalého zástupce otce, a tak se mu za to náležitě odměnil a postupoval zcela zaujatě a neprofesionálně.

Důkaz: Odborné vyjádření PhDr. Tomáše Nováka

Skutkový stav byl tedy shrnut, a nyní k otázce právní:

„Nejlepší zájem dítěte však nelze ztotožňovat s neměnností výchovného prostředí bez dalšího. Jinak řečeno argumentace zájmem na stabilním výchovném prostředí nemůže být dostačující sama o sobě, ale vždy v kontextu posouzení toho, jaký vliv bude mít změna prostředí na psychický či fyzický komfort dítěte samotného. V opačném případě by se fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci, neboť odmítáním změny výchovného prostředí (a tedy prodloužením stavu po prvním rozhodnutí) se výchovné prostředí stále více stabilizuje, resp. dítě si na něj stále více zvyká, přičemž ke změně by pak nemuselo dojít nikdy“ (srov. podrobněji též nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 41-42).

Je tedy třeba sledovat nejlepší zájem dítěte v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, když zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány. Dále musí být respektováno otcovo právo na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž jeho právo na péči a výchovu dítěte ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Nálezem sp. zn. I. ÚS 2482/13 bylo judikováno, že „nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (…), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoli výjimkou.“

Dne 30. prosince 2014 následoval další judikát, sp. zn. I. ÚS 1554/14, který v podobném duchu formulovaném v odůvodnění nálezu Ústavního soudu podporuje presumpci střídavé péče a konstatuje: „……pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte.“ ESLP zdůrazňuje význam článku 8 Úmluvy v řadě svých rozhodnutí, přičemž ve věci Kutzner v. Německo ze dne 26.2.2002 uvádí, že „…je-li prokázána existence rodinného vztahu ve smyslu článku 8 Úmluvy, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu.“ Ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ESLP upozornil na to, že veškerá relevantní kritéria musí soudy posoudit samostatně, a jsou-li u všech osob, které vykazují upřímnou snahu mít dítě v péči, naplněna stejnou měrou, je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé péče těchto osob či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní.

Neschopnost matky se s otcem dohodnout, odmítání otce jakožto „otce“ a syndrom programujícího rodiče měly být soudem hodnoceny vůči matce negativně, když otec je toho názoru, že opět je běžnou praxí soudů, že takový postup naopak vede k tomu, že takový rodič může o péči přijít úplně, když i takový postoj značí o jeho výchovných schopnostech. „Musí přitom zjistit, na straně, kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z rodičů. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče právě toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem.“ (I. ÚS 1554/14).

Především tak soudy obou stupňů ignorují rozhodnutí ÚS ze dne 25.2.2020, sp. zn. IV. ÚS 154/20. V tomto řízení byla situace odlišná v tom směru, že na rozdíl od nyní projednávané věci soudy všech stupňů postupovaly zákonně a odejmuly nezletilou z péče matky, která bránila péči otce čili ÚS postup soudů posvětil. … „Obecné soudy vyhodnotily, že lepší výchovné záruky pro další zdárný vývoj nezletilé dává otec, který na rozdíl od matky nemá výkyvy v projevech chování, nemá manipulativní tendence a postoje a nevyvolává v dítěti pocity strachu, obav a úzkostí z matky nebo jiných osob. Pro další zdárný osobnostní vývoj dítěte je proto vhodnější a podnětnější prostředí otce, na rozdíl od matky, neboť otec nebude bránit pravidelnému kontaktu/styku matky s nezletilou.“… „Krajský soud však nadto dospěl k závěru, že svěření nezletilé do péče otce je možné až s účinností od 1. 7. 2020, neboť z dokazování vyplynulo, že vztah nezletilé s otcem bude zapotřebí prohloubit, proto krajský soud vyslyšel návrhy opatrovníka nezletilé a v konečném důsledku též doporučení PhDr. Jaroslavy Chudobové (i klinické psycholožky PhDr. Jitky Novotné), kteří shodně považovali za tímto účelem za potřebné využít pracovníků krizového centra a umístit nezletilou na dobu minimálně 6 měsíců do krizového centra.”… „Krajský soud též uvedl, že nepovažoval zjišťování přání nezletilé před soudem za účelné. Krajský soud shledal zvlášť významné okolnosti, pro které nebylo žádoucí postupovat ke slyšení nezletilé, která ještě nedosáhla věku 12 let. Její verbálně sdělovaná stanoviska jsou krajskému soudu zprostředkovaně přes znalkyni, orgán sociálně-právní ochrany dětí, školu apod. dlouhodobě známa, avšak není možné k nim přihlížet právě vzhledem k působení matky na nezletilou.“…“ lze (v případě takto staré nezletilé) za standardní označit takový postup obecných soudů, že nezletilou vyslechnou přímo, a to vhodnou formou. Nicméně v nyní projednávané věci, jak zcela správně uvedl krajský soud v bodě 22 napadeného rozsudku (též sub 7), existují takové zvlášť významné okolnosti, pro které nebylo nutné (a podle Ústavního soudu ani žádoucí) postupovat tak, aby nezletilá byla slyšena přímo před soudem. Jak vyplývá na více místech z předloženého soudního spisu (srov. např. č. l. 647, 783 až 787, 901 až 909 či 917 a 918), nezletilá vykazuje symptomy zvýšeného neuroticismu, míra úzkostnosti i úzkostlivosti je taktéž výrazně zvýšená, přičemž byla dokonce medikována psychiatrem pro depresivně-úzkostnou poruchu a úzkost z odloučení. Za takového psychického stavu nezletilé a s přihlédnutím k faktu, že její verbálně sdělovaná stanoviska jsou obecným soudům zprostředkovaně známa, neshledává Ústavní soud žádného důvodu, aby obecné soudy musely již tak těžce narušenou dětskou psychiku zatěžovat (pro dítě tak) náročným úkonem jako je výslech u soudu…. „oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno a po náležitém zvážení, že jiná – mírnější – alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná.“ [obdobně srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, či nález Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (N 146/58 SbNU 227)], jednak jeho dočasný charakter, kdy „musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi.“ (obdobně srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001 č. 25702/94, či rozsudek ve věci Haase proti Německu ze dne 8. 4. 2004 č. 11057/02)…” Konečně se Ústavní soud zabýval též meritem věci, tedy svěřením nezletilé od 1. 7. 2020 do výhradní péče otce. Ústavní soud po důkladném studiu předložené spisové dokumentace dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatelky se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Obecné soudy vedly dokazování až nadstandardně, a podle posouzení Ústavního soudu za situace, jak je skutkově prokázána napadenými rozsudky obecných soudů (mj. sub 5), je nutno považovat změnu výchovného prostředí nezletilé za jediné možné řešení dosavadní krizové situace. Co se týče absence či nemožnosti komunikace mezi rodiči v nyní posuzovaném případě, z obsahu napadených rozhodnutí i z obsahu celého soudního spisu jednoznačně vyplývá, že od počátku rozpadu vztahu rodičů nezletilé vládnou mezi rodiči nepřátelské vztahy, kvůli kterým rodiče nejsou schopni konstruktivně komunikovat a spolupracovat v záležitostech týkajících se nezletilé. Z obsahu soudního spisu pak nelze dle Ústavního soudu dovodit nic jiného, než že neschopnost komunikace je zejména na straně matky, která se dosud nedokázala přenést přes spory v minulosti”

Nyní projednávaný případ je velmi obdobný. Matka s jejím druhem brání řadu let otci ve styku s nezletilou, pokud byla pokutována, byly to pokuty ryze formální, nízké a bez jakéhokoliv dopadu do majetkové sféry matky, ta je tak zcela ignorovala a nic si z nich nedělala (otci není ani známo, zda je vůbec zaplatila). Mezitím si matka obstarávala nepravdivé a neúplné zprávy psycholožky na její objednávku, kterým soudy zcela nepochopitelně bez hlubšího dokazování uvěřily a nařídily ono nešťastné předběžné opatření. A nyní ze zcela alibistických a přízemních důvodu nehodlají uznat svou vinu na chybném rozhodnutí, a tak si stojí za svým a své předběžné opatření neruší (tím by totiž přeci uznaly, že pochybily). Je pro tuto věc ostatně příznačné, že rozhodující soudkyně odvolacího soudu působila jako soudkyně u soudu prvního stupně v době, kdy se poprvé péče upravovala a už tehdy bylo poněkud podivné, že styk nezletilé u otce neměl probíhat přes noc. Otec má v současné době vzhledem k vývoji v rozhodování soudů obou stupňů pochybnosti o podjatosti jak soudkyně soudu I. stupně, tak předsedkyně senátu u odvolacího soudu, když tyto odepírají spravedlnosti jak otci, tak nezletilé a nekonají v jejím nejlepším zájmu – nekonají de facto již vůbec (jednoho dne se však nezletilá jako již starší a vyzrálejší bude všech kolem ptát, co se stalo s jejím biologickým otcem), a především už nikdy své rozhodnutí nezmění v neprospěch matky, protože by tím popřely své dosavadní vadné a chybné rozhodování. Otec má tedy za to, že obě soudkyně by měly být do budoucna z projednávané věci vyloučeny, aby tak mohlo být o věci rozhodováno soudci minulostí nezatíženými a s objektivním a nezaujatým pohledem na věc, což již nyní nejsou současní soudci schopni (do jisté míry je to logické a lidské, když člověk je tvor nedokonalý a emocionální, a tudíž jeho vlastní ego a strach mu může bránit v objektivním náhledu na věc a uvědomění a přiznání vlastních chyb – a každý soudce je stále jen člověk, to jej však nemůže omlouvat, pokud svým vadným rozhodováním ničí lidské životy).

Stejně tak i v jako judikované věci tedy mělo být již dávno rozhodnuto, že jestli matka takovýmto způsobem brání v péči otce, dojde ke změně v péči a nezletilá bude svěřena do péče otce. Bohužel k tomuto nedošlo a otec si je vědom toho, že nyní náhlá změna péče může být již problematická, a bude tedy možná zapotřebí i zde postupné adaptace a umístění nezletilé do zařízení na několik měsíců, kam budou mít možnost oba rodiče docházet a nezletilá si na otce opět zvykne. Otec si je vědom toho, že je to prostředek krajní, ale bohužel nezbytný v důsledku nezákonného jednání matky a obou soudů. Rozhodně nelze pokrčit rameny a rozhodnout tak, že se s tím již nic nedá dělat – což dnes vlastně soudy obou stupňů dělají.

Z výše uvedeného je patrné, že je porušováno lidské právo otce a nezletilé Terezky na rodinný život a na nejlepší zájem dítěte, když otec se se svojí dcerou Terezkou nemůže stýkat bez přítomnosti cizích osob již 3,5 roku. Nejprve tak musí být předběžné opatření zrušeno, aby opět platil víkendový styk, a Terezka se opět začala stýkat s otcem. Pokud i tomuto bude matka nadále bránit, nezbyde nic jiného, než předběžným opatřením svěřit nezletilou do péče otce či alespoň do odborného a specializovaného zařízení, kam bude otec i matka za nezletilou pravidelně docházet a poté bude nezletilá svěřena do péče otce. Pokud by matka nerespektovala předběžné opatření, může to být považováno i za trestný čin maření výkonu rozhodnutí a měla by být stíhána a odsouzena. Zatím si matka za zmařené 3,5 roku styku odnesla pokutu 5.500,-Kč; to je dost málo, že?

IV.

Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl nálezem takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.3.2020, č.j. 13 Co 79/2020-793 bylo porušeno ústavně zaručené právo nezletilé na ochranu zájmu dítěte dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, otcovo právo na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž jeho právo na péči a výchovu dítěte ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a dále právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 LZPS.

II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.3.2020, č.j. 13 Co 79/2020-793 se proto ruší.

M. Š.,
zast. JUDr. Václavem Cidlinou,
advokátem a zapsaným mediátorem