Vladimir V. Putin

–

Z projevu ruského prezidenta na Valdajském mezinárodním diskusním klubu 21. října 2021:

Zastánci takzvaného „společenského pokroku“ věří, že lidstvo zavádí do jakéhosi nového a lepšího vědomí. Šťastnou cestu, vyvěste vlajky, jak říkáme, jen do toho. Jediné, co chci nyní říci, je, že jejich recepty nejsou vůbec nové. Pro některé lidi to může být překvapení, ale Rusko už tam bylo. Po revoluci v roce 1917 bolševici, spoléhající se na dogmata Marxe a Engelse, také řekli, že změní stávající způsoby a zvyky, a to nejen politické a ekonomické, ale i samotné pojetí lidské morálky a základy zdravé společnosti. Zničení odvěkých hodnot, náboženství a vztahů mezi lidmi, až po úplné odmítnutí rodiny (to jsme měli také), povzbuzování k udávání blízkých – to vše byl proklamovaný pokrok a mimochodem tehdy to bylo široce podporováno po celém světě a bylo to docela módní, stejně jako dnes. Mimochodem, bolševici byli absolutně netolerantní k jiným názorům než k jejich.

To by, myslím, mělo připomenout něco z toho, čeho jsme svědky nyní. Když se podíváme na to, co se děje v řadě západních zemí, s úžasem vidíme domácí praktiky, které jsme, doufám, opustili v dávné minulosti. Boj za rovnost a proti diskriminaci se proměnil v agresivní dogmatismus hraničící s absurditou, když díla velkých autorů minulosti – jako byl Shakespeare – se už na školách ani na univerzitách nevyučují, protože se věří, že jejich myšlenky jsou zaostalé. Klasikové jsou prohlášeni za zaostalé a neznalé významu pohlaví nebo rasy. V Hollywoodu jsou distribuovány oběžníky o správném vyprávění příběhů a o tom, kolik postav jaké barvy nebo pohlaví by mělo ve filmu být. To je ještě horší než agitační oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu.

Potírání projevů rasismu je nezbytná a ušlechtilá věc, ale nová „cancel culture“ ji proměnila v „obrácenou diskriminaci“, tedy obrácený rasismus. Posedlý důraz na rasu lidi dále rozděluje, když skuteční bojovníci za občanská práva snili právě o smazání rozdílů a odmítání rozdělovat lidi podle barvy kůže. Výslovně jsem požádal své kolegy, aby našli následující citát Martina Luthera Kinga: „Mám sen, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v národě, kde nebudou posuzovány podle barvy pleti, ale podle charakteru.“ To je skutečná hodnota. Tam se však věci vyvíjejí jinak. Mimochodem, absolutní většina Rusů si nemyslí, že barva pleti nebo pohlaví člověka je důležitá věc. Každý z nás je lidská bytost. A to je podstatné.

V řadě západních zemí se debata o právech mužů a žen proměnila v dokonalou fantasmagorii. Podívejte, pozor na to, abyste nešli tam, kam kdysi plánovali bolševici – nejen znárodnit kuřata, ale také znárodnit ženy. Ještě jeden krok a budete tam.

Zéloti těchto nových přístupů jdou dokonce tak daleko, že chtějí tyto koncepty úplně zrušit. Každý, kdo se opováží zmínit, že muži a ženy skutečně existují, což je biologický fakt, riskuje, že bude ostrakizován. „Rodič číslo jedna“ a „rodič číslo dvě“, „rodící rodič“ místo „matka“ a „lidské mléko“ nahrazující „mateřské mléko“, protože by to mohlo naštvat lidi, kteří si nejsou jisti svým vlastním pohlavím. Opakuji, že to není nic nového; ve dvacátých letech minulého století také takzvaní sovětští Kulturträgeři vymysleli nějaký newspeak, který věřil, že tímto způsobem vytvářejí nové vědomí a mění hodnoty. A jak už jsem řekl, nadělali takový nepořádek, že se člověk chvílemi ještě třese.

Nemluvě o některých opravdu obludných věcech, když se děti od útlého věku učí, že chlapec se snadno může stát dívkou a naopak. To znamená, že jim učitelé vlastně vnucují možnost volby, kterou máme údajně všichni. Učí tak, zatímco rodiče z procesu vyřazují, a nutí dítě dělat rozhodnutí, která mohou převrátit celý jejich život naruby. Ani se neobtěžují poradit se s dětskými psychology – je dítě v tomto věku vůbec schopné učinit rozhodnutí tohoto druhu? Nazývat věci pravými jmény, to hraničí se zločinem proti lidskosti a děje se tak ve jménu a pod praporem pokroku.

No, když se to někomu líbí, ať to udělá. Už jsem dříve zmínil, že při formování našich přístupů se budeme řídit zdravým konzervatismem. To bylo před několika lety, kdy ještě vášně na mezinárodní scéně nebyly tak velké jako dnes, i když samozřejmě můžeme říct, že se mraky stahovaly už tehdy. Teď, když svět prochází strukturálním rozvratem, význam rozumného konzervatismu jako základu politického kurzu raketově vzrostl – právě kvůli množícím se rizikům a nebezpečím a křehkosti reality kolem nás.

Tento konzervativní přístup není o ignorantském tradicionalismu, strachu ze změny nebo o pouhém udržení se, natož o stažení se do vlastní ulity. Jde především o spoléhání se na časem prověřenou tradici, zachování a růst populace, realistické hodnocení sebe sama a druhých, přesné sladění priorit, souvztažnost nutnosti a možností, uvážlivé formulování cílů a zásadní odmítnutí extremismu jako metody. A upřímně řečeno, v nadcházejícím období globální rekonstrukce, která může trvat poměrně dlouho, přičemž její konečná podoba je nejistá, je umírněný konzervatismus podle mého názoru nejrozumnější cestou chování. V určitém okamžiku se nevyhnutelně změní, ale zatím nikomu neškodit – vůdčí princip v medicíně – se zdá být nejracionálnější. Noli nocere, jak říkají.

Pro nás v Rusku to opět nejsou nějaké spekulativní postuláty, ale poučení z naší složité a někdy tragické historie. Náklady na nedomyšlené sociální experimenty se někdy vymykají odhadu. Takové akce mohou zničit nejen materiální, ale i duchovní základy lidské existence a zanechat za sebou morální trosky, kde se nedá postavit nic, co by je na dlouhou dobu nahradilo.

Celý projev byl publikován na kremlin.ru, překlad Zvědavec.