Jan Mařenka

Kdyby si Václav Moravec pozval do studia Adolfa Hitlera a šéfa Kukluxklanu aby debatovali o rasové otázce, pozornějšího diváka by možná napadlo, že je volba diskutujících poněkud nevyvážená. Aby tomu předešel, pozval si na hovory o alimentech, respektive roli státu v případech „neplatičů“ ministryni-feministku paní Marksovou – Tominovou a exministryni-feministku paní Kolářovou.

Teoreticky se od podobných debat očekávají rozdílná stanoviska, čímž vzniká napětí, jehož katarzí má být řešení, nebo aspoň pokus o něj. V této konkrétní praxi jsme však byli svědkem opaku: Obě genderové aktivistky byly pochopitelně zajedno. Dozvěděli jsme se však něco jiného – mnohem podstatnějšího.

Muž – nepřítel státu?

Obě dámy, napojené na svého genderového guru ministra Dientsbiera, se shodly, že jejich úhlavním společným nepřítelem je muž – otec – neplatič. V jejich pojetí šlo takřka o synonyma. Slovo „gender“ (pohlaví) šeptaly unisono a s bojovným leskem v očích. Obě se střelhbitě chopily osvědčeného termínu „dítě a jeho dobro“ a použily ho „norskou metodou“ k obajobě svých ideových „kladiv na čaroděje“.

Ministryně práce a sociálních věcí Marksová – Tominová vysekla paní Kolářové poklonu, že se problematiku alimentů jako ministryně spravedlnosti (nejkratší dobu sloužící a nejhůře hodnocená ministryně) velmi pěkně zabývala, a že je ráda, že jsou obě na jedné lodi. Aby to bylo pochopitelné i méně vyspělým jedincům, obě dámy připomněly „doby temna“, kdy ženy neměly volební právo a obě se nad tím pohoršily.

Jenže vtip je v tom, že diskuze dvou feministek na téma alimenty je, jako by dvě pyromanky řešily poškozený okap, zatímco hoří dům, který samy zapálily. Problém výživného pro děti rozvedených rodičů, byť jistě palčivý, je důsledek zbědovaného stavu, ve kterém se nachází česká společnost, a především její základní genderově zdecimovaný prvek – rodina.

Připomeňme, že takřka každé druhé manželství v našich zemích končí rozvodem (ještě před 100 lety to bylo jedno ze sta). Dramaticky rovněž klesá počet uzavřených manželství. Téměř každé druhé dítě vyrůstá bez otce. Instituce tradiční rodiny je v troskách tak žalostných, v jakých nebyla nikdy v historii. To není skuhrání, ale statistika: Ve všech těchto ohledech je Česká republika nejhorší na světě (!). O tom však napadlo ani slovo.

Vzhůru pod hladinu

Abychom pochopili, o čem je tu řeč, je třeba se ponořit hluboko pod hladinu problému, tedy tam, kam pan Moravec zásadně nevyplouvá. Do temných zákoutí, kde se hemží monstra jako je „psychosomatická vyrážka“, „genderová vyváženost“, „názor dítěte“, „biologický otec“,„pohlaví jako nástroj politické moci“, ale i „syndrom zavrženého rodiče“, „otec – úhor“, nebo „indoktrinace“. Do míst, kam chodí jen málokdo, kdo to nezažil, nebo koho se to (zatím) netýká.

Všechny tyto potvory jsou důsledkem téhož: sociálního experimentu, který se vymkl kontrole. Experimentu, který má na žerdi přitažlivě znějící vlajku zvanou „rovnoprávnost žen“. Experimentu, který zdegeneroval v genderové kvóty, vyhnal muže na okraj společnosti jako nesvéprávné opilce a sexuální predátory. Experimentu, který byl – jako mnohá cesta do pekel – patrně dlážděn dobrými úmysly.

Paní Kovářová během svého krátkého působení na postu ministryně se v podstatě nezabývala ničím jiným, než alimenty, ale vzala to pěkně od podlahy. Zavedla tabulky, podle nichž otcové platí výživné, které nijak nesouvisí se skutečnými potřebami dětí, ale zohledňují pouze výši otcova platu. Muž je tak (mnohdy doživotně) potrestán za rozvod, bez ohledu na to, zda jej způsobil či nikoli – a to mnohy přímo likvidačním způsobem.

Ostatně přesvědčivým důsledkem takového pojetí „zločinu a trestu“ jsou vězení plná „neplatičů“ (více než polovina všech uvězněných). Mnoho z nich je přitom ochotno na dítě platit, a to přesto, že jim bylo odebráno proti jejich vůli ve prospěch matky (která jim tak skrze pařáty státu vzala to nejcennější, co měli). Co však často odmítají jako do nebe volající nespravedlnost, je platit „výživné“ i matce (jak chce paní Kolářová) – a tak si jdou radši sednout.

Rozbití rodiny – vítězství genderové revoluce

Za špatně nastavený a genderovou ideologií zdeformovaný systém jsou tak dnes primárně trestáni muži. Provinili se tím, že byly tak nerozvážní, že se oženili, a dokonce si pořídili dítě. Mnozí přitom netuší, že od okamžiku narození potomka se ocitají na kraji propasti. Zda je do ní jejich milovaná strčí, záleží jen na ní. Samozřejmě, nic neplatí absolutně. Není ale jistě náhoda, že o rozvod žádá dvakrát tolik žen než mužů.

Na první pohled je to záhada: Co vede ženy k tomu, aby rozbíjely své rodiny? Není snad jejich přirozeností pravý opak – tedy snažit se udržet rodinu za každou cenu pohromadě? Je rozvrácená rodina opravdu jen důsledkem „nevhodného chování mužů“, jak uvádí většina žen před rozvodovým soudem?

Odpověď lze shrnout třemi slovy: peníze, moc a pomsta. K většině rozvodů z iniciativy žen dochází do tří let od narození prvního dítěte. V tomto období je žena psychicky nejvíce labilní, touží po jistotě – ale současně ví, že před soudem platí statut „nezastupitelné role matky“. Zisk těchto tří vavřínů (peněz, moci a pomsty – za údajně nevhodné chování) zajístí ženám stát, prorostlý genderismem jako rakovinou.

Modelová situace českého rodičovství je tato: Ona potká jeho (či naopak) a narodí se jim dítě. Svatba je právní formalitou, protože stačí „společná domácnost“. Po narození dítěte začne ona úkorně pociťovat jeho „nevhodné chování“ a než jsou dítěti tři roky, tak se s ním rozvede.

Následuje soudní spor o dítě (pokud je muž dostatečně majetný a má na to žaludek – pokud ne, rovnou to vzdá), který obvykle provází „neschopnost rodičů se dohodnout“, přičemž ona „neschopnost“ znamená, že pro ženu neexistuje jiná dohoda, než že bude dítě svěřeno do její péče. Což se nakonec v devíti případech z deseti stane – a muž je odsouzen k životu bez dětí a alimentům, v některých případech likvidačním.

Cesta z pekla

Při hledání cesty z pekla ven (i tato cesta může být dlážděna dobrými úmysly) je třeba se soustředit na to základní, tedy na systém, a ne na tresty. Neříkat: Ženy, rozvádějte se, protože je to pro vás výhodné – a my (stát) ty alimenty z mužů dostaneme za každou cenu. Pokud žena ví (muž zcela výjimečně), že rozvodem získá mnoho a neztratí nic (kromě údajně nevhodně se chovajícího manžela), pak se rozvádět bude. A možná to ani původně neměla v úmyslu – rozhodla se, až když jí rozvedená kamarádka dohodila vhodnou advokátku.

Tohle je prostě celé špatně. Systém je třeba nastavit tak, aby „vzkaz státu“ zněl: Nerozvádějte se, protože je to nejen ničivé pro děti, ale i pro vás nevýhodné. Mnohem výhodnější je udržet tradiční rodinu. Mít manžela, děti, spokojený i když jistě ne bezproblémový život. Tento přirozený, tisíciletími ověřený úkol se dnes zdá být neřešitelný, protože dům již dohořívá. Ale právě kvůli dětem je třeba se o takové řešení pokusit.

Podle mnoha odborníků platí nepřímá úměra mezi počtem rozvodů a množstvím dětí, svěřených do střídavé péče obou rodičů. Tedy – čím více rozsudků o střídavé péči padne, tím méně žen podává žádost rozvod. Nejde o žádnou revoluci – střídavá péče (pokud o ni mají zájem oba rodiče) by podle platného zákona měla být prvním řešením, které má soud zvažovat.

Jenže praxe je jiná – a odpověď na otázku proč, vede opět do pekla: Zhroutil by se totiž celý moloch rozvodového byznysu, který má podle některých odhadů obrat tři miliardy korun ročně. Advokáti, pediatři, dětští psychologové, psychiatři, soudní znalci a mnoho dalších by přišli o podstatný zdroj příjmů. Soudcům by se uvolnily ruce, ubylo by byrokracie. Stát ale nechce malou byrokracii, stát chce velkou a ještě větší byrokracii. Žádná byrokracie – žádný stát. Čím mohutnější byrokracie, tím silnější stát.

Soudy na byrokracii napojené, nechtějí snadná řešení. Hledají skuliny v zákoně a víc než právo dítěte na oba rodiče je zajímá, jak zdůvodnit, aby bylo dítě svěřeno matce. Ano, dochází k mírnému posunu ve prospěch dítěte (tedy padá více rozsudků o střídavé péči – již cca 6 %), ale jde jen o velmi pomalý a lopotný proces, jehož výsledek je v nedohlednu.

Na lovu duchů

Jen v Praze je psychologických poraden víc, než benzínových pump. Stát platí za toto „honění duchů“ pod vlajkou údajné prevence a údajného domácího násilí (obvykle neprůkazného, protože za zataženými závěsy) miliardové částky na grantech ročně. Výsledek: nula. Systém je nastavený pořád stejně špatně, počet manželství dál klesá, rozvodů přibývá a stále více dětí vyrůstá bez úplné rodiny. A neziskovky s plnými břichy a bez průkazných výsledků, se odvolávají na to, že bez nich by bylo ještě hůř.

Místo toho, aby stát nastavil co nejvýhodnější podmínky pro rodiny, vyžívá se ve zrůdné genderové separaci: vlaky jen pro ženy, místa na parkování u obchodních domů jen pro ženy, koupaliště jen pro ženy a podobně. Místo toho, aby společnost využila specifické kapacity, vlastností a schopností mužů i žen, profitovala z nekonečné síly, jakou představuje tradiční rodina, dělá všechno proto, aby tuto základní buňku národní pospolitiosti zničila.

Společnost tak za státní asistence páchá sociální sebevraždu za podpory a asistence médií. Pan Moravec rozhodně nepatří mezi ty, kdo by o tom měli sebemenší tušení. Proto se ani nijak nebránil návštěvě střediska, kde se provádějí výslechy dětí. A možná mu bylo mezi hromadami plyšáků dokonce i docela dobře.

Prostě řečeno: Skutečně podstatné v problematice výživného není, jak je vymáhat, ale jak nastavit systém tak, aby vymáhání nebylo potřeba. Jak oživit polomrtvou rodinu, která umírá na epidemii genderismu.

Jak rodinu léčit, nikoli diskutovat o jejím právu na eutanásii či asistovanou sebevraždu za dohledu odborníků.

Převzato z kontrarevolučního magazínu PROTIPROUD