Výzkumný ústav práce a sociálních věcí

–

Shrnutí hlavních zjištění

• V české společnosti si rodina stále uchovává vysokou hodnotu. Je vnímána jako zdroj citového zázemí (98 %) a smyslu života (95 %), jako prostředí poskytování vzájemné pomoci (98 %), byť také do jisté míry omezuje v osobním rozhodování (31 %) a bývá i zdrojem napětí a konfliktů (26 %). Nicméně rodina je zbytečnou přítěží pro pouhých 7 % respondentů.

• Partnerský vztah ale není cílem sám o sobě, důraz je kladen na jeho kvalitu – 85 % respondentů je toho názoru, že než mít špatný partnerský vztah, je lepší nemít žádný. 79 % respondentů se domnívá, že ani děti by neměly být důvodem pro udržování nefungujícího partnerského vztahu, ačkoliv 72 % respondentů má za to, že dítě potřebuje domov s oběma rodiči, aby vyrůstalo šťastně.

• Hlavními příčinami rozpadu partnerství dle mínění veřejnosti bývají zejména 1. nevěra, či jiný partnerský vztah (54 %), 2. nedostatek vzájemné pozornosti, neschopnost společně hovořit (38 %), 3. odlišnosti v názorech a postojích (23 %), 4. závislosti (18 %), 5. fyzické nebo psychické násilí (17 %).

• Velmi nebo spíše spokojeno se svým životem se cítí být 68 % respondentů, 22 % se nepovažuje ani za spokojené ani za nespokojené a 10 % je v současnosti se svým životem spíše nebo velmi nespokojeno. Vyšší mírou spokojenosti se častěji vyznačují respondenti s lepší příjmovou situací domácnosti, zadaní a ti, kteří věří v Boha. Naopak nespokojenost s aktuální životní situací se častěji ukazuje u lidí, kteří (zatím) nemají děti a rovněž i u těch, kteří mají nějakou osobní nebo blízkou zkušenost s rozvodem (jako dítě, jako rodič, jako příbuzný).

• Zkušenost s rozpadem rodiny v dětství se může promítnout do vlastní životní dráhy. Dílčí korelace mezi zkušeností z dětství a nestabilitou vlastního vztahu se projevila ve věkové skupině 30 až 44 let. Mezi těmi, kteří zažili rozvod rodičů v roli dítěte, přibližně každý čtvrtý v dospělosti zažil rozvod/rozchod i v roli rodiče svého dítěte. Mezi těmi, kteří vyrůstali s oběma rodiči, to byl přibližně každý šestý.

• Za nejvíce ohrožené rozpadem rodiny jsou považovány děti. Celkem 83 % respondentů je toho názoru, že při rozvodu/rozchodu rodičů právě ony trpí nejvíce, a 66 % jich má za to, že rozvod/rozchod rodičů poznamená dítě na celý život.

• Podle 85 % respondentů rodiče zapomínají, že i po rozvodu/rozchodu by měli s druhým rodičem na péči o děti spolupracovat. Přitom 85 % respondentů věří, že rozvod rodičů může probíhat klidně, bez boje o děti a majetek, a 66 %, že dobrý rozvod/rozchod rodičů může být dobrým příkladem pro dítě. S tímto názorem silněji souzní ti, kteří jako děti rozchod rodičů zažili, a mezi nimi zejména ti, kteří jej zpětně hodnotí jako správné rozhodnutí rodičů.

• Více než polovina respondentů, kteří zažili rozvod/rozchod s druhým rodičem svého nezletilého dítěte, hodnotila průběh vyjednávání o nastavení péče o děti a o majetkovém vypořádání jako téměř bezproblémový. Mnohem problematičtěji se však jevila komunikace s bývalým partnerem/ kou.

• Vyhledání odborné pomoci psychologa, psychoterapeuta či párového terapeuta v různých fázích řešení (i jen možného) rozpadu rodiny naprostá většina dotázaných připisuje značný význam. V realitě však podle zkušeností psychologů většina párů potýkajících se se vztahovými problémy přichází do terapie pozdě.

• Názor, že návštěva poradny, kde by rodiče získali informace, jak zmírnit negativní dopady rozpadu rodiny na děti a podpořit komunikaci mezi rodiči, by měla být povinnou součástí řešení rozpadu rodiny, sdílelo 60 % respondentů. Podle dalších 31 % respondentů by sice neměla být povinná, ale měla by být doporučována.

• Česká veřejnost nemá obecně dostatečné povědomí o procesech spojených s nastavením péče o děti po rozchodu rodičů, tedy o kterých věcech a jak u sezdaných a nesezdaných ne/rozhoduje soud, kdy je/není nutno se soudit, o skutečném právním obsahu a fungování zákonem vymezených typů péče (výlučná péče/péče jednoho z rodičů, střídavá péče, společná péče) ve vztahu k rodičov-ské odpovědnosti, o významu výživného a způsobu jeho určování (zejména při svěření dítěte do střídavé péče).

• Podle 82 % respondentů by rodiče po rozvodu/rozchodu nadále měli o záležitostech dětí rozhodovat společně, bez ohledu na to, kde děti bydlí. Přitom 70 % respondentů se domnívá, že děti by měly mít domov u jednoho z rodičů a s tím druhým být v kontaktu. Názor, že děti by měly mít možnost žít s každým z rodičů i za cenu, že budou střídat dva domovy, podporuje 55 % respondentů, přičemž muži se k němu přiklánějí častěji než ženy. Model, kdy o dítě pečuje převážně matka, je však výrazně podporován pouze v nejmladším věku dítěte (do 3 let dítěte 75 %, 4 až 6 let 38 %), počínaje vstupem dítěte na základní školu je příklon české veřejnosti k rovnoměrné péči obou rodičů již tříčtvrtinový.

• Výlučná péče je v očích veřejnosti spojena s péčí matek, které o ni žádají častěji než otcové. Nízký zájem o svěření dítěte do výlučné péče otcům připisuje 37 % respondentů (32 % mužů a 43 % žen). Výlučná péče bývá spojena s představou, že druhý rodič, nejčastěji otec, vídá své dítě každý druhý víkend, případně nějaký den v týdnu (62 %), zákon však kontakt s druhým rodičem neohraničuje. Polovina respondentů se mylně domnívá, že při výlučné péči rozhoduje o všech důležitých záležitostech dítěte pouze ten rodič, do jehož péče bylo soudem svěřeno, a třetina má mylně za to, že se tento rodič může s dítětem kamkoliv přestěhovat, aniž by k tomu měl souhlas druhého rodiče. Dvě třetiny veřejnosti se ztotožňují s výrokem, že dítě ve výlučné péči má jen jeden domov.

• Střídavá péče je v postojích veřejnosti více spojována s preferencemi otců. Je vnímána jako férový model pro oba rodiče (77 %). Její výhodou pro dítě je, že se o něj starají matka i otec v podobné míře (78 %), avšak dítěti prospívá jen, pokud rodiče jsou schopni se spolu domluvit (79 %). Současně je v České republice poměrně rozšířená představa (59 %), že dítě je „baťůžkář“ bez skutečného domova. Nicméně jen 28 % respondentů se domnívá, že střídavá péče je pro dítě vždy horší než výlučná péče.

• Podle odborníků (Barvíková, 2019) matky navrhují či přistupují na střídavou péči méně často mj. kvůli obavám, že by jejich souhlas s ní byl okolím (zejména na venkově) odsouzen jako projev mateřského selhání. S výrokem, „když matka souhlasí s jinou než se svojí výlučnou péčí, není dobrá matka“ se neztotožnilo 64 % respondentů, přiklonilo se k němu 13 % mužů a 9 % žen, avšak 25 % respondentů nedokázalo dát odpověď. Tvrzení „střídavou péčí přichází matka o část svého já“ odmítlo 55 % respondentů, přijalo jej 22 % žen oproti 17 % mužů, a čtvrtina respondentů se opět nedokázala vyjádřit. Výhodu střídavé péče pro matku 74 % dotázaných spatřuje v tom, že v době, kdy o dítě pečuje otec, má čas pro sebe, své zájmy a svou práci.

• Zatímco ženy se v převážné většině (66 %) vymezují proti výroku, že výživné je ve skutečnosti spíše využíváno pro potřeby matky než dítěte, muži s ním až dvakrát častěji souhlasí (38 % mužů vs. 18 % žen).

• O tom, že by potřeby dítěte a možnosti povinného rodiče při stanovení výše výživného měly být zohledňovány rovnoměrně, je přesvědčen každý čtvrtý respondent. Ženy se častěji přiklánějí na stranu dítěte, muži více k možnostem rodiče, který má výživné platit.

• Od července 2021 začala být poskytována nová sociální dávka určená nezaopatřenému dítěti, které dostává od druhého rodiče výživné na dítě v nižší částce nebo vůbec. Zavedení tzv. náhradního výživného spíše podporuje 42 % respondentů, naopak 40 % jich spíše preferuje, aby stát místo toho přiměl povinného rodiče k hrazení výživného.

• Na sklonku roku 2020 očekávaly dvě pětiny dotázaných jako důsledek pandemie zhoršení vztahů mezi partnery, tři pětiny častější rozchody či rozvody a také domácí násilí.

Ukázka ze studie (VÚPSV, v. v. i., Praha, 2022)