Martin Petiška

–

Matka pospíchala s dcerou domů, šeřilo se a vypadalo to na déšť, takové divné počasí, po obloze plynuly temné mraky i ostrůvky jasu.
A vál chvílemi vítr, podivně rychlý, který ustával do bezvětří a pak se zase rychle přiblížil a udeřil ji do tváře.
Tomuhle počasí nerozuměla.
V poslední době se s ní událo ostatně tolik věcí, kterým nerozuměla, že ji nějaké zvláštní počasí nepřekvapovalo, bylo jí pětadvacet a svět, jaký ji obklopoval do té doby, byl zatím jasný a srozumitelný, teprve v poslední době se najednou stal podivným a nepochopitelným, jenomže ona si už na to zvykla, nepřekvapoval ji, přijímala jej, jako přijímala i to, že potkala nejbáječnějšího ze všech mužů a on ji miloval a chtěl si ji vzít, bylo to tak přirozené, že si ho vezme místo muže, se kterým žila do té doby, jehož snubní prsten nosila ještě před půl rokem na svém prsteníku. Koneckonců, pochopil rychle, že s ním nechce žít a nedělal potíže. Byl to rychlý, skvěle rychlý rozvod.
Když uvažovala o tom, jak se rozváděla její matka nebo její teta, říkala si, že její bývalý manžel by měl dostat nějakou medaili, rozvodovou medaili za to, jak se rychle vypořádal s tím, že ho opouští, a nedělal jí potíže.
Vracela se od kamarádky, která byla švadlena a šila jí svatební šaty.
Kromě toho, že jí šila svatební šaty, byla to její nejlepší přítelkyně, rádkyně a měla jí jít i za svatebního svědka.
Jaké je to štěstí, když má někdo tak báječnou kamarádku, jako já –
Byla už také rozvedená, už pár let, byla o tři roky starší, a tak jí mohla dát tolik dobrých rad.
Zítra budou šaty hotové a za týden je svatba, všechno jde jak má, zatím nikde nenastaly potíže, radovala se a pospíchala domů.
Ještě jí zbývalo napsat kupu obálek se svatebním oznámením, rozešle je zítra, všichni je ještě dostanou včas.
Vítr, který se jí napřel do tváře, jí byl také příjemný, svěží, čistý, uvědomovala si, že tohle je jedna z těch chvil, jakých má každý jenom několik v životě –
Jedna ze chvil štěstí.
Jsem šťastná, opakovala si, šťastná, šťastná –
Holčička, čtyřletá, cupala vedle ní, statečně se snažila držet s matkou krok a vlekla velikou plyšovou opici…
Tu opici jí dal její budoucí otec.
Všechno je v pořádku, v naprostém pořádku, ujišťovala se matka a stále zrychlovala chůzi.
Všechno je v naprostém pořádku, moji dceru bude mít můj příští manžel rád a ona si na něj také zvykne.
Pohlédla na dceru a náhle ucítila soucit s malými nožičkami děvčátka, které stále statečně cupalo vedle ní, snažilo se ze všech sil udržet s matkou krok…
„Budeš mít krásné růžové šatičky,“ řekla jí matka, aby ji potěšila.
„To budu ta růžička?“
„Družička.“
„Aha.“
„A budu mít stuhu ve vlasech?“
„Jestli chceš.“
„Růžovou?“
„Růžovou.“
„A tatínek?“
„Co tatínek?“
„Bude mít taky nějakou růžovou stuhu?“
„Proč by měl mít růžovou stuhu?“
„Aby byl hezký jako já.“
„Tatínek na svatbě vůbec nebude.“
„Proč?“
Jaké jenom má to dítě hloupé otázky, lamentovala matka v duchu, představila si bývalého manžela na své nové svatbě s růžovou stuhou ve vlasech.
„No tatínek se prostě na svatbu nehodí.“
„Jak to?“
„No tak.“
„Ale vždyť to bude tvoje svatba.“
„Právě proto.“
Holčička se zamyslela a aby se trochu soustředila, začala hovor s plyšovou opicí, kterou s sebou vlekla.
Opice byla téměř tak velká jako holčička, a i když byla lehká, pro ni byla dost těžká.
„Víš, tatínek tam asi, asi,“ zaváhala, když sdělovala opici tuhle novinku, „asi nepřijde, on asi bude mít nějakou práci.“
Opice mlčela, vypadala velmi zamyšleně, asi to taky nechápala.
„A kdybys tatínka poprosila, třeba by přišel,“ řekla holčička matce.
„Proč bych ho měla prosit?“
„Aby přišel… Bez něj to nebude tak hezké, copak to nechápeš?“
„Bude to bez něj hezké.“
„Nebude.“
„Bude to bez něj hezčí.“
„Nebude, nebude,“ řekla rychle a důrazně holčička.
Naklonila si opicí tlamičku k oušku.
„Opice taky říká, že bez tatínka to nebude hezké… “ řekla.
„Mne nezajímá, co říká o mojí svatbě nějaká opice,“ vykřikla matka, chtěla se zase zabrat do svých myšlenek o přípravě svatby a dcera ji rušila.
A teď ji ruší svými připomínkami ještě opice.
„Tatínkové patří na svatby,“ řekla mamince dcera.
„Tenhle ne.“
„Patří.“
„Ale ne. Už ne.“
„Ale já ho mám ráda,“ řekla holčička umíněně, „a tak na svatbu patří.“
„To je moje svatba,“ řekla matka.
„No a?“
„Na svoji svatbu si pozvu, koho chci.“
„Jestli ho nepozveš, tak to bude zkažená svatba a já tě nepozvu na svou svatbu.“
Naklonila si zase opici růžovou tlamičkou k oušku a pozorně poslouchala, co opice říká…
„Opice také říká, že má tatínka ráda.“
„Předpokládám, že tvého otce má už ráda nějaká opice,“ řekla matka a zrychlila.
„Proč nemůže tatínek na svatbu, když tam budu já?“
„Prostě se to nehodí.“
„Tatínek nás nemá rád?“
„Cože? Ale má, má.“
„Tak vidíš.“
To jsem se do toho pěkně zapletla, uvažovala matka a neklidně se podívala na temnějící mraky, neměla jsem se s ní radši vůbec bavit.
„Tak může přijít, jo? Já mu zavolám, že ho tam zveš.“
„Nikomu nebudeš volat.“
„Zavolám.“
„Já ho tam nezvu.“
Holčička si naklonila zase růžovou opičí tlamičku k oušku a naslouchala, co jí opice říká.
„Opice říká, že tatínek toho moc nesní. Možná se bojíš, že by toho hodně sněd. Ale on se může najíst u babičky. Nemusí tam vůbec jíst, jestli budeš mít málo jídla. Nebo já mu dám ze svého talířku.“
„Můžeš chvíli mlčet?“
„Jak chceš. Opice má taky mlčet?“
„Opice může mluvit. Ale tiše.“
Matka se zabrala do myšlenek na to, co musí ještě zařídit, procházela se v duchu seznamem hostí, aby na nikoho nezapomněla, a myslela na klobouk, který by si měla jet s milencem koupit druhý den do města. Musí mít širokou krempu.
„Opice říká, že na tvou svatbu nepůjde, když tam nebude tatínek.“
„Dobře, ať nechodí.“
„Tobě nebude líto, když ti opice nepřijde na svatbu?“
„Přežiju to.“
„Říkala, že tatínkové jsou na svatbě hlavní, že bez nich svatba není možná.“
„Opice tomu nerozumějí.“
„Ale já budu plakat, když tam tatínek nebude.“
„Nebudeš.“
„Budu.“
„Nebudeš.“
„Budu. Moc.“
Ještě ty mi dělej starosti, rozzlobila se matka v duchu, nestačí, že skoro všichni naši společní přátelé se vymluvili. Jsou na jeho straně. Prosím. Ať si nejdou. Bude víc koláčů.
„Opice říká – “
„Nemohla by opice už zavřít hubu a nekecat mi do svatby?“
Holčička se rozplakala.
„Promiň,“ řekla matka rozpačitě, mívala vlny soucitu s holčičkou, která ztrácí otce a musí být z toho asi pěkně zmatená, „nechtěla jsem tě – nechtěla jsem opici urazit, opravdu ne. Jenom jsou věci, kterým opice nerozumějí.“
„Tahle ano,“ řekla holčička, „tahle je moc chytrá. Je chytřejší než já. Chytřejší než ty.“
Hlavně, že přestala plakat, radovala se matka, jak to mají děti jednoduché, pláčí a pak ne. Kdybych to uměla, jako umějí ony.
„Co ještě opice říká?“ zeptala se, aby si holčičku udobřila.
„Říká, že by sis radši měla příští týden vzít tatínka. Tatínek je hezčí než ten druhej. A hodnější. A má nás radši. A není tak hubenej.“
„Ať si opice vezme, koho chce, jenom ať mi nemluví do mojí svatby.“
„Ona to myslí dobře,“ omluvila holčička opici.
„Já vím, jenže u opic je to jinak než u lidí.“
„Jak jinak?“
„Tak.“
„Opice mají jednoho tatínka celý život?“
Co jí mám říct, co jí mám říct.
„Mohla bys chvíli mlčet a povídat si s opicí?“
„Dobře.“
Spěchala k řece, ještě přes most a už budu kousek od svého domu, i kdyby začalo pršet, moc nezmokneme.
Pohlédla k obloze –
Mraky byly stále hrozivější –
„Ale bydlet bude tatínek s náma po svatbě dál, viď,“ ujišťovala se holčička.
„To teda nebude.“
„Jak to?“
„No, vždyť mám tu svatbu.“
„Ale opice říká, že to nemá nic co dělat s tím, že to je můj tatínek, já se s ním nerozvedla, říká opice.“
„Ta opice je nějaká moc chytrá.“
„Je.“
„Tatínek s náma nebude bydlet. Nemůžeš mít dva tatínky.“
„Nebudu.“
„Jak to?“
„Opice říká, že každý má jenom jednoho tatínka a to je ten, koho má rád.“
„Budeš mít ráda dva tatínky.“
„Nebudu.“
„Budeš.“
„Opice říká, že jsi blbá.“
„Tak řekni opici – “
Odmlčela se, uvědomila si, že je velká ženská, není dítě a bude si tady povídat s nějakou opicí.
„Co jí mám říct?“
„Nic.“
„Něco jsi jí chtěla říct. Ona je moc zvědavá, co jí na to povíš.“
„Když je zvědavá, bude brzo stará.“
„Opice říká – “
„Ať už ta opice mlčí, nebo budu řvát.“
„Co budeš řvát?“
„Jenom tak řvát.“
„Jak?“
Matka se nadechla, aby opici ukázala, jak bude řvát, pak vydechla a jenom zrychlila chůzi.
Dopadly na ni první kapky.
Radši budu spěchat, než abych tady řvala na nějakou opici.
„Víš, co říká opice? Že se moc těší, až tě dáme do domova důchodců. Jako jsi ty dala babičku. Že bude od tebe pokoj.“
„Dobře, dejte, to si ještě nějakou dobu budete muset počkat,“ řekla matka.
Holčička chvíli mlčela.
„Opice říká, že bys měla říct tatínkovi, že ho má ráda. A že já ho mám moc ráda. A že nevím, co si bez něj opice počne. Ona chce, aby bydlel se mnou. A s tebou.“
„Ta opice mne utrápí.“
Musíme ještě pozvat strýce z Prahy, vzpomněla si matka, minule mi dal na svatbě nejhezčí dárek, je už starý, asi nepřijede, jenomže nemá svoje děti a tak nám může poslat nějakou starožitnost, má jich tolik.
„Opice říká,“ vzdychla holčička tiše, „že je jí smutno.“
„Mně je úplně jedno, jestli je nějaké opici smutno.“
Došly k mostu přes říčku, matka rychle šla, holčička svírala opici v náručí a aby matce stačila, musela popobíhat.
„Opice říká, že jsi strrrašně blbá.“
Matka uchopila opici –
Vytrhla ji holčičce z náručí a širokým obloukem ji hodila z mostu.
Holčička se rozplakala.
V tu chvíli matce došlo, co udělala, no, neovládla jsem se, neovládla, taky, kdo by měl vydržet ty věčné řeči, mám starostí nad hlavu a ještě k tomu mi nadává nějaká opice.
Začalo pršet.
Holčička plakala a křičela v pláči tak, jak ji matka ještě nikdy neslyšela.
Nebylo rozumět jejím slovům, byla to spíš mateřština zoufalství a beznaděje, než lidská slova, která jí vycházela z úst, dívala se přes zábradlí a začala je přelézat, aby za opicí skočila.
Matka ji strhla.
„Počkej, vytáhneme ji.“
Začalo pršet, liják se spustil náhle a v plné síle, ten déšť, kterého se matka bála celou cestu.
Ale ona neběžela domů, seběhla s holčičkou k říčce a běžela podél ní, opice plavala rychle, strhl ji proud doprostřed řeky, holčička utíkala, už nemohla, zastavila se na břehu řeky a jenom lkala, naříkala tak dojemně, že matka navzdory dešti utíkala po břehu řeky, naštěstí se opice zachytila za převislé větve vrby a na chvíli se točila ve víru dokola, matka se zula a v minisukni vběhla na mělčinu, vytáhla plyšovou, splihlou opici a vrátila se k promoklé holčičce.
Podala opici dceři…
Holčička ji přitiskla k sobě a pospíchaly domů.
Jsem to husa, říkala si matka hořce, kvůli pitomé opici se takhle rozčilím, jak mě jenom dokáže vytočit nějaká hloupá opice.
A měla jsem ji nechat odplout, stejně teď bude hrozně dlouho schnout a smrdět, kdoví, čím tyhle plyšové hračky vycpávají.
Déšť byl stále silnější, stále prudší.
Matka vzala holčičku za ruku, pak ji vzala do náruče i s opicí a spěchala.
Všimla si, že dítě si zase klade rty opice k růžovému oušku…
„No tak, všecko dobrý?“ řekla matka.
Holčička mlčela.
„No tak, co opice říká?“
Holčička mlčela.
„No tak, moc se na mne zlobí? Opice se přece rády koupou…“ matka chtěla holčičku udobřit.
Ale ta nepromluvila.
„Tak co říká?“
„Do toho ti nic není,“ řekla holčička hlasem, jaký u ní matka nikdy neslyšela.

—

Nad tichou zemí
letěli dva andělé

Anděl dneška
Anděl zítřka

Anděl dneška
řekl:

„Slyšíš to ticho?“

Anděl zítřka
řekl:

„Slyším budoucí pláč.“

Převzato z autorovy knihy povídek „Tatínku, má ďábel oči jako maminka?“