Pavel Rusý

Aleš Hodina

–

LIBERI, odborová organizace se zabývá ochranou sociálních práv dětí a rodičů. Jejím předsedou je již sedmý rok RNDr. Pavel Rusý. Požádali jsme ho o rozhovor.

Uvádíte, že se zabýváte ochranou sociálních práv dětí a rodičů. Co si pod tím máme představit?

Je to již asi 14 let, co jsem začal spolupracovat s politickými stranami. Základním tématem tehdy byly důchodová reforma a daňový systém. Politici hledali řešení, jak reagovat na demografické výkyvy, stárnutí populace a pokles porodnosti. Střetávaly se koncepty privatizace průběžného důchodového systému a propopulační politiky. Překvapením pro mě bylo, že drtivá většina politiků vnímala průběžný důchodový systém v podstatě jako kapitálový, tedy založený na tzv. pojistném. Zcela ponechávali stranou, že stejně hodnotným vkladem do průběžných mezigeneračních systémů (průběžný důchodový systém a veřejné zdravotní pojištění) je i výchova dětí, tedy nové generace plátců pojištění. Proto jsme ve spolupráci s demografem Tomášem Fialou připravili koncepci důchodové reformy zohledňující výchovu dětí. Bohužel politická reprezentace, tehdy zejména Miroslav Kalousek s ministrem Jaromírem Drábkem, tento koncept odmítla a prosadila tzv. opt-out – částečnou privatizaci průběžného důchodového systému. Naštěstí velmi rychle zrušený.

Podařilo se tedy vůbec něco prosadit, co by prospělo rodinám s dětmi?

Za zásadní úspěch považuji start zvyšování daňového zvýhodnění na děti, tehdy o 150 Kč měsíčně; to později převzaly do svého programu další strany a postupně se daňové zvýhodnění blíží daňové slevě na poplatníka. Byl to pouze dílčí posun ve prospěch rodin s dětmi. Pro zásadnější reformu daňového systému ve prospěch rodin, tedy inspiraci francouzským modelem progresivní daně z příjmu, ale přepočteného na osobu, již nebyla politická vůle.

Co by taková změna daňového systému pro rodiny s dětmi znamenala?

Problémem českého systému odvodů státu je to, že úleva je vázána pouze na daň z příjmu. Přitom logičtější a systémovější by byla i úleva pro rodiče dětí na sociálním a zdravotním pojištění. Když z ekonomického hlediska je hrazení nákladů na výchovu dětí investice do budoucích výnosů využívaných na důchody, tedy tento náklad by měl být promítnut do celkové odvodové zátěže. Určitá podoba odvodů vázaných, resp. rozpočtených, na všechny členy domácnosti by více odpovídala realitě, tedy vnímání rodiny jako základní ekonomické jednotky. Současný systém vychází z pojetí, kdy základní ekonomickou jednotkou je jedna osoba. Míra odvodů rodiny s dětmi by byla významně nižší než bezdětného páru či jednotlivce. Ale to je na obsáhlejší výklad.

Vaše organizace ale vznikla až v roce 2016, tedy později….

Ano, průběžně, od roku 2012, jsem se zabýval i otázkou rozhodování o úpravě péče o děti a výživného po rozchodu rodičů. Tedy šíře záběru se značně rozšířila, což logicky vyústilo v potřebu aktivity „institucionalizovat“. A samozřejmě pomoc dalších členů s aktivitami je velmi významná. Tím spíše, pokud máme ambice něco změnit.

Jaké změny máte na mysli?

Samozřejmě pokračujeme v působení v oblasti důchodového a daňového systému, a to jak publikační činností, tak snahou o prosazování myšlenek v odborných kruzích. Částečně se dařilo inspirovat dřívější důchodovou komisi prof. Potůčka, ovšem další důchodová komise tzv. pro spravedlivé důchody Danuše Nerudové již šla zcela odlišným směrem. Navíc s vnášením nových nesystémových a genderově diskriminačních řešení – jako je 500 Kč příplatek pro osobu (rozuměj matku), která převážně pečovala o dítě. Další oblastí, kterou bychom rádi posunuli k lepšímu, je právě opatrovnický systém. A to jak v oblasti legislativní, v oblasti judikatury, tak rozhodovací praxe.

Jaká je podle vás nejdůležitější oblast v opatrovnickém soudnictví, kterou je třeba změnit?

Pokud bych měl pojmenovat jeden nejzásadnější problém, pak je to naprosto převrácená úloha opatrovnických soudů. Místo ústavně dané úlohy ochraňovat porušená a ohrožená práva si přisvojily roli naopak práva a povinnosti přidělovat a odnímat. Stát prostřednictvím soudní moci vyjadřuje prakticky nulový respekt k rodičům jako nositelům hlavní odpovědnosti za děti. Místo rodičů určují, jak se má dítě vychovávat, kdo ho má vychovávat, kdo a jak ho má živit, jaké má dítěti vytvářet úspory, dokonce i do jakých kroužků má chodit. Specifickým problémem je pak určování rodičovství, kdy zákon stále vychází ze zásady mater semper certa pater incertus. Což je překonaný zdroj práva z dob, kdy medicína neuměla doložit biologickou vazbu dítěte a rodiče.

Co si pod tím nulovým respektem k rodičům má čtenář konkrétně představit?

Jednou z klíčových vad opatrovnického systému je právě zcela zbytečné zasahování do života rodin, vstupování do domácnosti, zkoumání osobností rodičů a výchovných postupů, prolamování soukromí včetně příjmů, podnikání a majetku.

Při rozhodování o svěření dítěte do péče je absurdní to, že se rodič složitě musí domáhat, aby směl o vlastní dítě nadále pečovat stejně jako druhý rodič, přestože je to výchozí zákonná úprava. Je vyžadováno rozsáhlé dokazování, většinou zcela zbytečné znalecké posudky, aby soudy vůbec uvažovaly o tom, dovolit oběma rodičům se o dítě starat. Z toho plynou bezdůvodné zásahy do právní rovnosti rodičů, a to i v průběhu řízení. Zjevně pod vlivem překonaných genderových stereotypů a zvyklostí řeší úpravu péče o dítě výběrem „lepšího“ rodiče.

Soudy místo ochrany práva dítěte i rodiče na stejný rozsah péče obou rodičů přidělují každému rodiči čas podle svého uvážení. Rodiči je například dovoleno se o dítě starat 5 dní za 14 dní, ale 7 dní už je (z nějakého záhadného důvodu) proti zájmu dítěte. Již to, že stát vlastně připouští možnost omezení práv jednoho z rodičů na přání druhého rodiče, je zcela nesprávný přístup, který je zdrojem zbytečných sporů – do nichž je pak zatahováno dítě.

Pokračování za týden