Mgr. Soňa Mědílková, DiS.

–

Ukázka z diplomové práce (Opava, 2020. Slezská univerzita v Opavě,  Fakulta veřejných politik v Opavě, Ústav veřejné správy a regionální politiky. Vedoucí práce Mgr. Petr Fabián, Ph.D.)

10.3.1 Shromažďování informací před rozhodnutím o střídavé péči

Kolizní opatrovník si pro kvalifikované hájení zájmů zastupovaného dítěte musí nejprve shromáždit veškeré relevantní informace, nejen o dítěti samém a jeho rodině, ale i o dalších skutečnostech, které mohou do rozhodování o péči o dítě vstupovat. Situace dítěte musí být vždy posouzena individuálně a citlivě. Na otázku, jaké aspekty u rodiny před rozhodnutím o střídavé péči sledujete, odpověděli všichni respondenti jednotně, že základem je pro ně zjištění úrovně komunikace mezi rodiči, tedy, zda jsou vztahy mezi rodiči i přes rozpad jejich vztahu natolik korektní, aby spolu byli schopni uzavírat dohody o organizačních záležitostech kolem dítěte. Respondent I dodává: „Rodina by neměla ani po rozchodu rodičů umřít, měla by zůstat pro dítě, aby mohlo cítit jistotu.“ Respondent A dále poukazuje na skutečnost, že při střídavé péči bývají kontakty a komunikace bývalých partnerů poměrně intenzivní, rodiče by na to měli být předem připraveni a neměli by spoléhat na to, že stačí na počátku dohodnout pouze elementární pravidla. Naopak je potřeba počítat s tím, že střídavá péče, má-li být pro dítě přínosem, přináší neustále nová témata pro rodičovský dialog. Těžké konflikty mezi rodiči jsou tak pro všechny respondenty zásadní kontraindikací, kdy střídavou péči důrazně nedoporučují. Ve chvíli, kdy jsou mezi rodiči tak výrazné boje, že na sebe volají policii, mstí se jeden druhému přes děti a na utrpení dětí absolutně nehledí, není střídavá péče prostě možná. Respondent C takové situace komentuje: “Střídavá péče při nekomunikaci rodičů, to jsou pokusy na dětech, co všechno ještě vydrží!“ Respondent E k tomu dodává: “Někteří lidé by vůbec neměli mít děti. Nejsou zralí a nemají vůbec náhled na své chování. Ke svým dětem jsou neempatičtí a krutí. Paradoxně oproti vžité představě, vůbec to nemusí být osoby z nižší socioekonomické vrstvy, naopak, vyeskalované rozvodové spory některých vysokoškoláků byly ty nejhorší, co jsem zažila.“ Všichni respondenti se dále vyjádřili, že je pro ně předním hlediskem také přání dítěte. Respondenti zjišťují přání dítěte pohovorem s ním a to nejčastěji ve školském zařízení bez přítomnosti dalších osob. Domnívají se, že se jedná o prostředí, na které je dítě zvyklé, kde se může cítit jako na neutrální půdě. Právě z tohoto důvodu odmítají dělat sociální pracovníci pohovory na úřadě nebo v rodině dítěte. Jak uvádí respondent E „na úřadě se cítí nezletilý nesvůj“. Respondent A dodává: „U manipulujících rodičů je těžké plně odfiltrovat jejich vliv, proto se dětí ptám i na zdůvodnění jejich volby.“ Ze šetření také vyplynulo, že se sociální pracovníci dětí na jejich přání neptají přímo, s kým z rodičů chtějí žít, ale preference dítěte zjišťují nepřímými otázkami a nejlépe opakovaným povídáním si s dítětem. Zde ovšem většina pracovníků naráží na nedostatek času. Aspektem, který respondenti před svým rozhodnutím hodnotí je také věk dítěte. Všichni respondenti se shodují na tom, že je potřeba posuzovat každý případ individuálně, každé dítě je dostatečně rozumově a emočně vyspělé v jiném věku. Respondenti B, C, D a G zásadně nedoporučují střídavou péči u velmi malých dětí zhruba do 3 let jejich věku, zmiňují i překážku kojení. Preferují v těchto případech logicky péči matky. Respondentka D opírá svůj názor také o opakovanou zkušenost ze soudních řízení, kdy soud zaujal stejné stanovisko, tedy že „Malé dítě potřebuje především mámu.“ K tomu je však třeba si uvědomit, že názor soudu je možné rozklíčovat jako názor soudkyně – ženy, jichž je na opatrovnických odděleních soudů v ČR valná většina. Respondent H nechce doporučovat střídavou péči ani pro děti do 6-ti let věku s odůvodněním:“…ať je jen u jednoho z rodičů a ví, co je domov, aby mělo klid a nebyl z něj kočovník.“ Respondenti D a I se shodují na tom, že dnešní děti zrají rychleji a v obecné rovině považují už děti kolem 10-ti let za schopné utvořit si názor na střídavou péči a stát si za ním. Pro respondenta A je minimální hranicí pro věrohodnost dětského názoru hranice 12-ti let, stejně jako předpokládá zákonodárce a jak uvádíme v teoretické části této práce. Sdělení mladších dětí bere tento respondent spíše informativně a ve vztahu k ostatním svým zjištěním mu přisuzuje menší váhu. Respondent F jako jediný naopak shledává výše jmenované hranice za nízké, domnívá se, že závažnost střídavé péče je schopno dítě pojmout a kvalifikovaně se pro ni rozhodnout až kolem věku 15-ti let, tedy zhruba v období ukončení povinné školní docházky. Ani v tomto případě, by však přání dítěte nepřikládal velkou váhu. Pubescenti jsou již sice dostatečně rozumově vyspělí, ale často ne emočně a morálně vyspělí. Jejich preference výchovného prostředí pak není vedena jejich nejlepším zájmem z dlouhodobé perspektivy, ale jejich leností a pohodlností. Proto se domnívá, že je třeba v každém věku přání nezletilých korigovat a nepřikládat jim nekriticky zásadní význam.

Respondent C v této souvislosti poukazuje na změnu soudní praxe v poslední době, kdy opatrovnický soud již před jednáním nežádá OSPOD o zprostředkování názoru dítěte a sám provádí jeho výslech prostřednictvím rozhodujícího soudce. Soudci prý již nežádají ani písemnou zprávu ze sociálního šetření v domácnosti rodiny, což může být pro některé sociální pracovníky OSPOD jistým ulehčením. Všichni respondenti však shodně uvedli, že je pro ně sociální šetření v domácnosti důležitým dokreslením obrazu rodinné situace a přestože po nich není vyžadováno soudem, oni tento krok považují i nadále za podstatnou součást své práce v terénu a nejednou jim bylo takové šetření cenným zdrojem informací. Respondent F uvádí: „…při šetření nasávám atmosféru rodiny.“ Respondent H také nechává domácí prostředí rodiny na sebe působit a myslí si dokonce, že pokud by neviděl prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, že by nedokázal jen na základě popisu či listinných důkazů dobře posoudit situaci dítěte. Dodává: „Vidím přímou interakci mezi členy rodiny a můžu tak situaci lépe hodnotit. Těžko můžu něco zodpovědně navrhovat, když nevím, jak ty lidi žijou.“

Dalším aspektem, který sociální pracovníci hodnotí je bydliště dítěte a návštěva školského zařízení dítětem. Nástavbou problému je také pěstování volnočasových aktivit, návštěva kroužků, souborů, klubů. Všichni respondenti bez výhrad se vyjádřili, že je pro ně podstatné, jaká by byla vzdálenost mezi oběma bydlišti rodičů, mezi kterými by musel nezletilý v pravidelných intervalech v případě střídavé péče přejíždět. Respondenti se vyslovují pro co nejmenší možnou vzdálenost, nejlépe, aby oba rodiče setrvali v jednom městě, díky čemuž by nezletilý mohl stále navštěvovat jednu a tutéž školku či školu, byl by mu zachován okruh přátel a kamarádů a možnost kontinuálně se věnovat nějakému svému koníčku v rámci volnočasového klubu nebo kroužku. Velká vzdálenost bydlišť je pro valnou většinu respondentů dokonce důvodem, proč by střídavou péči vůbec nedoporučili. Logickým důsledkem je totiž nemožnost být součástí pouze jednoho školního kolektivu a to je to, co připadá sociálním pracovníkům nejvíce škodlivé. Pro respondenta CH je jedna školka či škola podmínkou, aby střídavou péči doporučil. Negativní působení na dítě v případě navštěvování dvou školských zařízení a dvou kolektivů dokresluje následovně: „Jak by bylo rodičům, kdyby měli chodit každý týden do jiného pracovního kolektivu pod jiným vedením a být tak všude zcela mimo mísu?“ Také respondent H, by v případě nevyhnutelnosti navštěvovat dvě školská zařízení střídavou péči nedoporučil. Upozorňuje na nejednotné školní osnovy a následné problémy se zvládáním látky, potřebu zvýšeného úsilí a adaptace ze strany dítěte, navíc každá škola má jiné učebnice, jiné didaktické postupy. Důsledkem střídání prostředí jsou často narušené vrstevnické vazby, nemožnost kontinuálně pěstovat přátelské vztahy, pozice outsidera v obou kolektivech ilustrovaná výrokem: „sejde z očí, sejde z mysli“. Většina respondentů ventiluje především obavu o psychické zdraví dítěte. Respondent H uvádí: „Je to pro děti psychicky zatěžující, každý týden se musí chovat jinak, jsou zmatený, unavený. Rodiče si jim stěžují, že jsou hrozný, než se srovnají po příchodu od druhýho rodiče.“ Respondent F situaci ilustruje případem ze své praxe, kdy předškolní dítě muselo v rámci střídavé péče střídat mateřskou školu a až když bylo toto dítě dlouhodobě psychicky labilní a plakalo, že to takhle nechce, tak teprve podali rodiče k soudu návrh a střídavá péče byla změněna na péči výhradní, protože se ani jeden z rodičů nechtěl sestěhovat blíže, tak aby mohla být střídavá péče zachována a zároveň, aby mohlo dítě navštěvovat jen jedno předškolní zařízení. Respondenti se také ve většině případů zajímají o důvod přestěhování rodiče, pořadí jeho osobních priorit a další osoby žijící s rodičem v jedné domácnosti.

Respondent E doplňuje k tématu bydlení, že by mu větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů nevadila u starších nezletilých, např. v tom případě, že je nezletilý na střední škole na internátu a za rodiči střídavě dojíždí pouze na víkend a prázdniny.

Respondenti G a CH otevřeli také téma přeshraniční střídavé péče, která nemá, dle jejich názoru, se záměrem střídavé péče již nic společného a vzhledem k zpravidla užívaným delším intervalům střídání se jedná spíše o střídání výhradní péče jednoho rodiče.

Dalším aspektem, dle kterého se sociální pracovník OSPOD rozhoduje, zda se přikloní ke střídavé péči či nikoliv je zkušenost s péčí u obou rodičů. Většina respondentů se zajímá o to, kdo dosud o dítě převážně pečoval, kdo je zvyklý řešit každodenní problémy a starosti s dítětem. Pro respondenta D je například intenzivní podnikání či práce typu řidič kamionu, kdy rodič přichází domů až pozdě večer nebo celý týden vůbec, naprostou kontraindikací střídavé péče. Respondent B se shoduje s názorem svého kolegy a dodává, že tito rodiče někdy zcela absurdně požadují střídavou péči i v případě, že se sami nebudou moci z důvodu pracovního vytížení o dítě starat a tuto povinnost zamýšlí delegovat na svého současného životního partnera nebo prarodiče. S tím pracovníci zásadně nesouhlasí, protože v tom případě střídavá péče nenaplňuje svůj účel zachovat a budovat citovou vazbu k oběma rodičům a užívat práva na péči z jejich strany. Respondent B se dělí o další zkušenost: „Střídavku chtějí hlavně chlapi, někdy i proto, že si myslí, že tak nebudou muset platit výživný. Někdy s tím nápadem přichází účelově i v průběhu výhradní péče matky v okamžiku, kdy si matka zažádá u soudu o zvýšení výživného na dítě.“ Respondenti C, F a H jsou o něco pozitivnější a poukazují na to, že je i řada otců, kteří se požadavkům péče přizpůsobili, změnili své zaměstnání a starají se příkladně, čímž fakticky dokazují nejen sociálním pracovníkům a soudu, ale především svým dětem, co je pro ně v životě opravdovou prioritou. Posun ve vnímání genderových rolí dokládá i výrok respondenta ženského pohlaví s kódem H: „Nesouhlasím, aby se dávalo dle zakořeněných principů dítě stále matce, kde se otec umí postarat, může mít dítě i otec!“

Respondent CH se podělil o svou zkušenost, kdy: „…většina rozcházejících se párů nejprve automaticky volá po nejspravedlivějším řešení, tedy střídavé nebo společné péči. V průběhu dokazování u soudu si teprve mnoho otců uvědomí, co všechno sebou střídavá péče nese, vycouvají z toho a ještě rádi péči přenechají matkám.“ V souvislosti s tímto výrokem považujeme za podstatné doplnit, že respondent je taktéž mužského pohlaví.

Sociální pracovníci zohledňují také zdravotní stav dítěte. Respondenti C, D, E, F, CH i I zmiňují shodně škodlivost nestability výchovného prostředí, kterou sebou bohužel střídavá péče nese, pro děti citlivější, opožděné ve vývoji, s poruchami autistického spektra a s poruchami chování. Respondent E uvádí: „Tyto děti jsou velice citlivé na sebemenší změnu prostředí, ty to prostě nedávají. Potřebují strukturu, pevný denní režim a stereotypy, rituály. Tyto děti potřebují víc než jiné stabilní výchovné prostředí a vřelou důslednost! Nařízením výhradní péče u libovolného z rodičů prokážeme těmto dětem mnohem větší službu.“

Respondent D však, ke svému zklamání, zaznamenal při jednom soudním řízení skutečnost, že soud výše uvedené argumenty vůbec nepřipustil a naopak sám argumentoval způsobem, že oba rodiče mají povinnost zajistit dítě při jakémkoliv zdravotním problému.