Adam Chvaja

–

Už sedm let se soudím o své děti. Sedm let upozorňuji soudkyně na příznaky vážné poruchy chování na straně matky, která má obě děti v péči. Marně. Syndrom zavrženého rodiče je zřejmě nejhorším problémem, kterému může rozvedený rodič čelit. Je to bariéra zla a nenávisti, kterou vybuduje druhý rodič a která způsobí, že cestičky zavrženého rodiče k dětem se postupně zužují a mizí, až jednoho dne zmizí docela. Bez ohledu na to, zda máte v ruce rozsudek o styku – není vám to nic platné. Své děti stejně neuvidíte. České soudkyně nevidí neslyší.

A tak se stalo to, co zřejmě muselo – i přes pravidelný „rozšířený“ styk a lásku dávanou plnými hrstmi mne obě děti (v péči matky) letos „z ničeho nic“ zavrhly, začaly nenávidět a odmítají se se mnou stýkat. Letitá indoktrinace ze strany matky dosáhla svého vrcholu. Naposledy jsem děti viděl vloni před Vánocemi a není žádné světlo na konci tunelu, že by to mělo být jinak. Děti jsem ztratil.

V našem „případě“ jsme si prošli vším hnusným, co si jen lze vymyslet – omezování styku s dětmi, konflikty při předávání, praní špinavého prádla před desítkami soudů, očerňování a obviňování ze všeho možného i nemožného (neschopnost se o děti starat, nulový zájem o dítě, špatná péče a nemocnost dětí způsobená pobytem u otce, alkoholismus, workoholismus, domácí násilí, sexuální obtěžování dcery, atd.). Několikeré pokusy o mediaci či rodinnou terapii, které vždy skončily tím, že terapeut konstatoval, že když někdo nechce, není mu pomoci, a v tomto případě je to matka. Návrhy na výkon rozhodnutí. Předběžná opatření. Opakované návštěvy OSPODu v domácnosti otce (namísto aby řešili manipulace matky). Soudy o výživné matky. Soudy o výživné dětí. Vše samozřejmě včetně odvolání. Policejní asistence při předávání dětí. Trestní oznámení na neplacení výživného. Zkrátka koktejl všeho toho nejhoršího, co si lze okolo rozvodu představit.

Není však nic horšího než ztratit své děti. Nedokážete si představit, jaké to je, ztratit děti vědomým a dlouholetým působením druhého rodiče. Vědět, že jsou sice naživu a snad v pořádku, ale že vás nenávidí a považuji za ten nejhorší odpad a že už vás nikdy nechtějí vidět. A to přesto, kolik lásky jste jim v životě dávali, kolik jste toho pro ně udělali, a kolik hezkých chvil jste spolu prožili. Přesto, že ještě před rokem byl váš vztah hezký a láskyplný. Myslel jsem si, že když děti zahrnu svou láskou a péčí, že tím přebiju nenávist ke mně, kterou matka chrlí. Zmýlil jsem se. Manipulující rodič má totiž sílu zatlačit dobré vzpomínky na druhého rodiče. Matka, která má děti v péči, je vždy silnější než sebelépe se starající otec.

Všechno je pryč

Své děti jsem již tři čtvrtě roku vůbec neviděl. Přitom uplynulých 7 let jsme spolu trávili 4 dny ze 14, což je necelá třetina času. Náhle je však všechno pryč. Když jim píšu nebo volám, nebo se je pokusím navštívit ve škole, říkají mi, ať je neobtěžuju, že se mnou nechtějí mluvit a „je jim beze mně dobře“. Vidím jim v očích nenávist, která se tam bůhví odkud vzala. To hodně bolí. Jaký kontrast oproti stavu před rokem, kdy mi starší syn ve svých deseti letech skákal ve školní šatně pravidelně kolem krku z radosti ze setkání a nebál se pohrdavých úšklebků svých spolužáků! Tehdy jsem si myslel, že jsem ten dlouhý boj o děti vyhrál a “všechno bude konečně dobré”. Jaký omyl! Dnes se pohrdavě tváří on a nenávidí mě, ačkoliv jsem mu nic zlého neudělal.

Kontakt s dětmi je pro mne náhle nemožný, ač mám v ruce platný rozsudek. Když si je vyzvednu ve škole, neodjedou se mnou – odmítnou. Co byste dělali v takové situaci vy? „Prali“ byste se s vlastními dětmi a cpali si je násilím do auta? Jistě chápete, že násilné scény by ničemu dobrému nepomohly.

Když se pokouším dohodnout s matkou, abych je mohl vidět alespoň na hodinku někde v herničce, na navázání zpřetrhaných kontaktů, dostává se mi akorát výkladu o tom, že to je vše moje vina a „sám jistě vím, proč mne děti nemají rády“. Když se zoufale obracím na pomoc k OSPODu, dostává se mi akorát informace o tom, že u soudu doporučí znalecké posudky, ale jinak mi nemohou pomoci. A obrátit se na soud? Pche. Poslední soud se táhne již dva roky, bez rozsudku. Mám už takových za sebou celou řadu a proto vím, že když rozsudek konečně padne, tak velmi pravděpodobně padne i odvolání, a věc se na další rok zdrží pobytem na krajském soudu a pak se vrátí znovu zpět k projednání k nám. Takovéto kolečko žaloba-odvolání-nové projednání trvá několik let. Když pár takových absolvujete, zjistíte, že děti najednou vyrostly. A zjistí to i soudkyně, kterým se najednou zdá, že jim to vlastně usnadňuje práci, a tak se začnou v rozsudcích odvolávat na názor samotných dětí. To, že otec už roky upozorňuje na kruté manipulace s psychikou dětí, soudkyně vesele přeslechnou a ve svých rozsudcích se k tomu nijak nevyjadřují. Jakoby ty argumenty v žalobě vůbec nebyly:

JUDr. Jana Hrbková, okr. soud Praha-západ: již v r. 2014 ignorovala explicitní upozornění otce na hrozící syndrom, a to za stavu, kdy otec v letech 2013-14 šesti různými podáními k soudu popisoval, jakých nevhodných praktik se matka na dětech dopouští, a kdy se styku s dětmi domohl jen díky dvěma podaným (a soudem odsouhlaseným) předběžným opatřením, přičemž matka v té době neváhala do podání k soudu psát, že by bylo nejlepší, kdyby se otec vzdal otcovství. A vypracovaný znalecký posudek mj. upozorňoval, že “míra respektu matky k právním úkonům otce stýkat se s vlastními dětmi je snížena.”

Mgr. Markéta Vdovcová, okr. soud ve Znojmě: v r. 2016 rovněž ignorovala explicitní upozorňování otce na hrozící syndrom podané v rámci několika podání 2015-16, doprovázené třemi předběžnými opatřeními upravujícími styk otce s dětmi a dále doprovázené nezávislým psychologickým posudkem, kdy mj. psycholožka uvedla, že “nezl. Milan má silnou náklonnost k otci, což matku popouzí.”

Mgr. Michaela Lochmannová, okr. soud ve Znojmě: 2019-20 přes upozornění na to, že syndrom zavrženého rodiče se “naplnil” a děti se přestaly s otcem stýkat, nechává soud o styk s dětmi běžet v jednom řízení se soudem o úpravu výše výživného, a to přes naléhání otce, aby byly tato řízení oddělena. Soud se táhne již dva roky, bez jediného rozsudku, a perspektiva je taková, že budou nařízeny znalecké posudky, takže další půl roku až rok navíc. Pak samozřejmě odvolání a vše znovu.

Na Wikipedii se píše, že „syndrom zavrženého rodiče … není uznán jako diagnóza ani lékařskými, ani právními autoritami.“ To však neznamená, že tento fenomén neexistuje nebo se neděje. Znamená to spíše to, že při střetu s ním je náš stávající aparát bezradný. A tak se tváří, že tento problém není. Tentýž článek v anglické verzi Wikipedie přitom popisuje osm příznaků, podle kterých lze tento syndrom poměrně bezpečně rozpoznat. Všech osm je v mém případě přítomno. Soudy to však nezajímá. Při syndromu není v ČR pomoci.

Bolí to jako nic na světě. A dvojnásobně bolí to, že dva mladší sourozenci, kteří k mým dvěma dětem z prvního manželství vždy vzhlíželi jako ke svým vzorům, a milovali je úplně stejně jako já, je najednou také nevídají. Zmizeli jim prostě ze života a netuší, co to znamená. A nemůžou mi to ani říct – starší je autista, takže nemluví a nerozumí. To však neznamená, že nemá city. A mladšímu jsou teprve dva roky a nemluví také. Ale cítím přímo hmatatelně, že jim sourozenci chybí. Míra smutku a neštěstí, která prostoupila naši domácnost, je nekonečná a světlo na konci tunelu není. Neumím si představit, co by se muselo stát, aby děti, které mne dnes nenávidí, mne zase začaly mít rády. Matka jim v tom jistě nepomůže, já se s nimi nemůžu stýkat i přesto, že „na to mám rozsudek“, a stát je v těchto věcech zcela bezradný. Své děti asi neuvidím hodně dlouho, zřejmě až do jejich dospělosti. Psychika dětí je nevratně poškozena, jejich povahy pokřiveny nenávistí k vlastní rodině. A není vůbec nic, co bych s tím mohl udělat.

Soudy vše ignorují

Můžete namítnout, že by měl soud nařídit znalecké posudky, které jistě tuto věc odhalí. Já tomu však již nevěřím. Nevěřím soudnímu systému, který přes sedm let vytrvalého volání SOS z mé strany, upozorňování na rýsující se „učebnicový“ příklad syndromu zavrženého rodiče (se všemi osmi příznaky!), všechny tyto příznaky zcela ignoroval. Ani jeden rozsudek se k popisovaným příznakům nijak nevyjadřoval. Ve zdůvodnění rozsudků se objevují „recyklované“ pasáže, které zapadají do jednoduchých rozvodových schémat a odpovídají tomu, že v drtivé většině své kariéry se soudkyně potkávají jen s podstatně jednoduššími případy. Setkání s „vyšším levelem“ však české soudkyně nezvládly.

Chápu, že lidé dokážou zemřít pro své děti. A chápu, že nechtějí žít, když o ně přijdou. Já žiju jen díky tomu, že mám dvě mladší děti a milující manželku. Nebýt jich, dávno pro mne život ztratil smysl.

A tak jde čas v té naší české kotlině, a na konci této pohádky máme jen jednoho psychicky utýraného otce zcela na dně a dvě děti, které mají zaděláno na pořádný malér ve vlastních životech, kterému naše společnost nedokázala zabránit. Jeden syndrom, tři zničené životy. O tomto by se mělo více mluvit.