PhDr. Mgr. Šárka Kubcová Ph.D.
–
Syndrom zavrženého rodiče (anglicky Parental Alienation Syndrome – PAS) – je jev, kterého si jako první všiml a popsal americký psychiatr R. A. Gardner na počátku 80. let a my jsme se s ním blíže seznámili v předchozích dvou článcích. Dnes se podíváme na to, jak se Syndrom zavrženého rodiče nejčastěji projevuje a také, jaké dopady má na děti v jejich dospělosti.
Dětství ve stínu Syndromu zavrženého rodiče
Pro dítě, které vyrůstá v takovéto situaci, se jedná o ohrožující prostředí, a to hned z několika důvodů. Jedním ze zásadních problémů je, že dítě se tak od rodiče učí nefunkčním vzorcům chování, které bude samo jednou používat, a nebudou mu sloužit ku prospěchu. Nenaučí se řešit efektivně konfliktní situace, nebo takové, při kterých se setká s osobou jiného názoru, kdy je třeba se snažit nalézt kompromisní řešení. Je vysoce pravděpodobné, že se u dítěte v takovéto situaci snadno automaticky spustí pocity nenávisti, které nebudou nijak racionálně podloženy, a protože dítě vyrůstalo v prostředí, kde se s tímto projevem běžně setkávalo a nebylo nijak korigováno, tudíž jej považuje za normu, nebude pociťovat ani pocity viny. To se dále odrazí v jeho vztazích s okolím, ať již ve škole, v práci s kolegy či autoritám, vůči kterým má narušený vztah nebo životním partnerům. Takový člověk se nenaučí zdravé sebereflexi a případné korekci svého chování.
Neumím to jinak…
Ruku v ruce s tím se však může v životě bojovat se ztrátou sebedůvěry a to v situacích, kdy si náhodou bude moci své jednání porovnat s někým jiným a uvidí, že situace lze řešit i jinak a uvědomí si to. V kontrastu s tím, jaký vzor chování mělo doma, se může takovéto dítě v dospělosti potýkat s pocity studu za to, že je zlé a špatné, což může vést k naučenému potlačení nepříjemných pocitů agresivitou a snahou „ukázat všem, kdo je tady pánem“. Dalším momentem, který může osobností takovéhoto dítěte v dospělosti otřást. je uvědomění si, že k zavržení rodiče došlo jeho vlastním chybným úsudkem v té době, že se nechalo zmanipulovat a ublížilo nevinnému nebo dokonce někomu, kdo přes jeho odsouzení stál stále v tichosti po jeho boku. Pocit studu a viny může být velmi těžký. Obecně však již od dětství špatná práce s emocemi, které se dítě v tomto prostředí učí, jej poškozuje nejen duševně a sociálně, ale také tělesně. Potlačování emocí vede k různým psychosomatickým projevům.
Jak Syndrom zavrženého rodiče poznat?
Diagnostická kritéria Syndromu zavrženého rodiče jsou založena na 8 kritériích a symptomatických projevech, které nemusejí být vždy všechny přítomny současně.
- Nejviditelnějšími projevy je „kampaň“ za degradaci druhého rodiče. Typickým projevem u dítěte je například prohlášení typu: „Nenávidím ho a nikdy ho již nechci vidět“.
- Slabé, neodůvodněné anebo absurdní zdůvodňování ze strany dítěte: „Nechci se s ním stýkat, protože na mně jednou prsknul“.
- „Černo-bílé“ vidění či dělení typu „anděl – ďábel“.
- Dalším znakem je fenomén „nezávislého názoru“, který se projevuje u rodiče prohlášeními typu: „Nebráním mu/jí v kontaktu s druhým rodičem, on/ona sám/sama nechce a já ho/ji nutit nebudu“.
- Další skutečností, která může dát tušit, že se jedná o syndrom zavrženého rodiče je, když dítě v projevech nenávisti předčí svého popouzejícího rodiče nebo u něho zcela chybí pocity viny např. při smyšleném obvinění ze sexuálního zneužívání.
- Signálem u dítěte mohou být tzv. vypůjčené scénáře. Příkladem jsou prohlášení: „Žádným syndromem zavrženého rodiče netrpím …já to vím sama, mně to nikdo neříkal…“.
- A velmi častým signálem, že se může jednat o syndrom zavrženého rodiče je rozšíření nepřátelství na další členy rodiny zavrženého rodiče. Motivem popouzejícího rodiče bývá naprosté zpřetrhání kontaktů s rodinou druhého rodiče.
Převzato z webu Linky bezpečí
Okomentovat