Mgr. Martina Šiváková, LL.M.

–

Příspěvek zazněl na konferenci „Zdieľané rodičovstvo v praxi“ konané 17. 9. 2025 na Panevropské vysoké škole v Bratislavě. Sborník z konference je možné stáhnout na stránkách školy.

Abstrakt

Příspěvek shrnuje obecné zásady vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) k otázce úpravy péče a styku rodičů s dětmi po rozvodu. ESLP v tomto směru klade důraz zejména na ochranu nejlepšího zájmu dítěte a právo dítěte na pravidelný, smysluplný a bezpečný kontakt s oběma rodiči. Zásadní jsou rovněž požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí, vyvážení zájmů všech zúčastněných, rychlost řízení a participaci dítěte. Nedávné rozhodnutí W proti České republice (č. 5400/23, ze dne 3. dubna 2025) uznává, že pojmenování péče může být pro rodiče důležité a zdůrazňuje potřebu odstranit stereotypy vůči jednomu z rodičů. Toto rozhodnutí tak poskytuje určitá vodítka a je významné i pro slovenské rodinné právo v souvislosti s připravovanými legislativními změnami.

Klíčová slova: Úprava péče o děti, Střídavá péče, Evropský soud pro lidská práva, Nejlepší zájem dítěte

Abstract

The present paper summarizes the general principles emanating from the jurisprudence of the European Court of Human Rights (ECtHR) concerning parental care and contact with children following marital dissolution. In this context, the ECtHR consistently emphasizes the paramount protection of the child’s best interests and the child’s fundamental right to regular, meaningful, and safe contact with both parents. Further essential requirements include the meticulous justification of judicial decisions, the equitable balancing of the interests of all involved parties, the expedition of proceedings, and the effective participation of the child. The recent judgment W v. the Czech Republic (no. 5400/23, 3 April 2025) explicitly acknowledges the potential significance of the designation of the custody arrangement for parents and underscores the necessity of eliminating entrenched stereotypes against either parent. Consequently, this decision offers valuable guidance and possesses direct relevance for Slovak family law, particularly in light of anticipated legislative amendments.

Keywords: Child custody, Shared custody, European Court of Human Rights, Best interests of the child

Úvod

Úprava péče o nezletilé děti a styku s nimi patří mezi nejcitlivější a současně nejsložitější rozhodnutí, jimž čelí vnitrostátní soudy v oblasti rodinného práva. Tato rozhodnutí zasahují do základních práv všech zúčastněných – rodičů i dětí – a jejich dopady často přesahují okamžik samotného rozhodnutí. V současné době se stále častěji objevují otázky týkající se střídavé péče, spravedlivého rozdělení rodičovských povinností a práv obou rodičů po rozpadu jejich vztahu. Zároveň je třeba zajistit, aby tato rozhodnutí odpovídala především nejlepšímu zájmu dítěte a respektovala standardy ochrany lidských práv vyplývající z vnitrostátních právních úprav, ale i Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („EÚLP“). Judikatura Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“) poskytuje vnitrostátním soudům cenné vodítko při rozhodování o těchto složitých otázkách. ESLP uznává, že vnitrostátní orgány mají díky přímému kontaktu se zúčastněnými osobami primární odpovědnost při rozhodování o uspořádání péče o děti, současně vyžaduje, aby jejich rozhodnutí byla náležitě odůvodněna a odpovídala zásadám vyplývajícím z jeho rozhodovací praxe. Pro české a slovenské právní prostředí je významné zejména nedávné rozhodnutí W proti České republice z dubna 2025, které nastoluje i otázku důležitosti pojmenování péče a možných genderových předsudků při rozhodování o úpravě péče.

Následující text shrnuje klíčové zásady vyplývající z judikatury ESLP k úpravě péče a styku s dětmi, standardy přezkumu uplatňované Soudem a podrobněji se věnuje rozhodnutí ve věci W proti České republice a jeho významu pro české a slovenské právní prostředí.

2.3.1 Obecné zásady vyplývající z judikatury ESLP

ESLP ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že vzájemné užívání společnosti rodiče a dítěte představuje základní prvek rodinného života, který je chráněn článkem 8 EÚLP. (1) Tato ochrana se vztahuje i na situace, kdy se vztah mezi rodiči rozpadl – vzájemný kontakt mezi rodičem a dítětem zůstává jedním ze základních prvků rodinného života bez ohledu na to, zda rodiče spolu žijí. (2) EÚLP přitom nepřiznává žádnému z rodičů přednostní právo na výchovu dítěte. (3) Rodič, kterému nebylo dítě svěřeno do péče, nicméně má podle judikatury ESLP právo dítě navštěvovat a udržovat s ním kontakt. (4) ESLP uznává, že vnitrostátní orgány mají díky přímému kontaktu se zúčastněnými osobami primární odpovědnost a jsou lépe vybaveny k tomu, aby rozhodly o vhodném uspořádání péče o dítě. V tomto směru přiznává vnitrostátním orgánům tzv. prostor pro uvážení, (5) který je širší v otázkách úpravy péče. Přísnější kontrole však podrobuje jakákoli další omezení, např. omezení styku. Důvodem je riziko, že taková omezení mohou vést k faktickému přerušení rodinných vztahů mezi rodičem a malým dítětem. (6) ESLP přitom upozorňuje, že plynutí času může mít v těchto případech nenapravitelné důsledky pro vztah mezi dítětem a rodičem, se kterým nežije. (7) Za žádoucí stav je tak možné označit zajištění bezpečného, smysluplného a pravidelného kontaktu dítěte s oběma rodiči.

2.3.2 Přezkum ze strany ESLP

Jakýkoli zásah do rodinného života musí splňovat podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 EÚLP. Musí tedy být v souladu se zákonem, sledovat legitimní cíl a být nezbytný v demokratické společnosti. ESLP se v rámci tohoto přezkumu zaměřuje na kvalitu odůvodnění rozhodnutí vnitrostátních orgánů, vyvážení zájmů všech zúčastněných osob, rychlost řízení, zapojení dítěte do rozhodovacího procesu, a především naplnění zásady nejlepšího zájmu dítěte. ESLP zkoumá, zda důvody uvedené vnitrostátními orgány byly ve světle celého případu relevantní a dostatečné. Vnitrostátní soudy musí zevrubně prozkoumat celkové poměry rodiny a zohlednit celou řadu faktorů – skutkové okolnosti, emoční a psychologické aspekty, materiální zázemí i zdravotní stav všech zúčastněných s cílem nalézt řešení, které je pro dítě nejlepší. (8) Rozhodovací proces přitom musí zajistit nejen ochranu zájmů dítěte, ale i odpovídající ochranu zájmů rodičů. (9) ESLP proto posuzuje, zda měli rodiče možnost vyjádřit své názory a zájmy, zda je orgány náležitě zohlednily, a zda měli rodiče příležitost včas využít všech dostupných opravných prostředků. (10) ESLP věnuje pozornost i délce vnitrostátního řízení o svěření dítěte do péče a úpravě styku. Neúčinné a zejména zdlouhavé vedení takového řízení může vést k porušení pozitivních závazků podle článku 8 Úmluvy. Procesní průtahy a z nich vyplývající plynutí času totiž mohou fakticky vést k vyřešení věci. (11) Stejně jako ve všech rozhodnutích týkajících se dětí, i při rozhodování o péči a úpravě styku je prvořadým hlediskem nejlepší zájem dítěte. (12) V závislosti na konkrétní situaci, její povaze a závažnosti může zájem dítěte převážit nad zájmem rodiče. (13) Z judikatury ESLP je pak zřejmý požadavek na dostatečném zapojení dítěte do rozhodování o otázkách týkajících se jeho rodinného a soukromého života. Děti mají právo být vyslyšeny a na to, aby byl jejich názor vzat v úvahu. Tak jak děti postupně dospívají a získávají schopnost utvořit si vlastní názor, a to i na styk s rodiči, by soudy měly náležitě zohlednit jejich postoje a pocity, stejně jako jejich právo na respektování soukromého a rodinného života. (14) Pokud dítě schopné utvořit si vlastní názor nedostane příležitost být slyšeno a vyjádřit se, nelze považovat jeho zapojení do rozhodovacího procesu za dostatečné. (15) Názory dětí se mohou v čase pochopitelně měnit. Přestože je potřeba jejich názorům, přáním a výhradám věnovat náležitou pozornost, současně to neznamená, že musí vždy za všech okolností převážit nad zájmy rodičů. Dítě by nemělo získat absolutní právo veta, aniž by byla zvážena všechna další relevantní hlediska a provedeno šetření zaměřené na zjištění jeho nejlepšího zájmu. (16) Tento zájem obvykle vyžaduje zachování vazeb dítěte na jeho rodinu, ledaže by jejich udržování ohrožovalo zdraví a vývoj dítěte. (17)

2.3.3 Rozhodnutí W proti České republice

Judikatura ESLP týkající se střídavé péče není příliš rozsáhlá ani ucelená, přičemž Soud se k této problematice vyjadřuje spíše okrajově v kontextu posuzování celkové úpravy péče a styku s dětmi. (18) Vzhledem k omezenému počtu relevantních rozhodnutí věnujících se přímo otázce střídavé péče nabývá pro české a slovenské právní prostředí na významu především nedávné rozhodnutí W proti České republice z dubna letošního roku. (19)  Toto rozhodnutí nejen potvrzuje výše rozebrané obecné zásady, ale zároveň se zabývá otázkou, která je v české praxi dlouhodobě diskutovaná: jaký význam má formální označení úpravy péče. Skutkově šlo v dané věci o situaci, kdy se stěžovatel a jeho bývalá manželka v roce 2017 při rozvodu dohodli, že jejich dvě děti, tehdy ve věku dvou a šesti let, zůstanou ve výlučné péči matky, která byla na rodičovské dovolené. Stěžovatel se zavázal platit výživné a pravidelně se s dětmi stýkat. V srpnu 2018 požádal o svěření dětí do střídavé péče a snížení výživného. Vnitrostátní soudy jeho návrhu nevyhověly s odůvodněním, že od uzavření dohody uplynula teprve krátká doba a v zájmu dětí je zůstat v péči matky, na kterou si zvykly, a mít stabilní režim. Rozšířily však styk stěžovatele s dětmi na 12 dní v měsíci, zatímco výživné ponechaly ve stejné výši s ohledem na příjmy stěžovatele a rostoucí potřeby dětí. V roce 2020 stěžovatel znovu navrhl střídavou péči a snížení výživného. Vnitrostátní soudy opět rozhodly v neprospěch změny úpravy péče. Vycházely z výpovědi staršího dítěte, které opakovaně vyjádřilo přání ponechat stávající režim, a ze znaleckého posudku dokumentujícího napjaté vztahy mezi rodiči a potřebu zajistit dětem stabilní prostředí. Soudy zdůraznily, že v nejlepším zájmu dětí je klid a stabilita, a že změna úpravy péče by mohla vést k dalším konfliktům mezi rodiči. Stěžovateli byl zachován široký styk s dětmi umožňující plnit rodičovskou roli. Výživné zůstalo beze změny, jelikož podle soudů odpovídalo příjmům stěžovatele i rostoucím potřebám dětí. Ve stížnosti k ESLP stěžovatel namítal, že mu nebylo sníženo výživné, přestože mu byl přiznán styk v rozsahu blížícím se střídavé péči. Nesouhlasil se zamítnutím žádosti o střídavou péči, ačkoli soudy uznaly rovnocenné rodičovské schopnosti obou rodičů. V důsledku toho musel nadále platit výživné a nemohl si uplatnit daňové zvýhodnění na vyživované dítě, přestože o děti pečoval 12 dní v měsíci a jeho bývalá manželka měla srovnatelný příjem. Namítal rovněž nepřímou diskriminaci na základě pohlaví a přetrvávající předsudky vůči otcům, neboť české soudy podle jeho tvrzení téměř nikdy nenařizují střídavou péči bez souhlasu matek. ESLP konstatoval, že zachování výše výživného nebylo svévolné ani zjevně nepřiměřené. Soudy přesvědčivě vysvětlily, proč částka dohodnutá v roce 2017 zůstávala přiměřená i po rozšíření styku stěžovatele s dětmi. Pokud jde o formu úpravy péče, ESLP považoval za rozhodující skutečnost, že vnitrostátní soudy kladly na první místo nejlepší zájem dětí. Při svém rozhodnutí vycházely z výpovědi staršího dítěte a ze znaleckého posudku dokumentujícího napjaté vztahy mezi rodiči a potřebu zajistit dětem stabilní prostředí. Skutečnost, že stávající úprava nebyla označena jako střídavá péče, byť asymetrická, může otec sice vnímat jako nedostatečné uznání rovnocenné rodičovské role, ale s ohledem na rozsáhlý styk s dětmi a schopnost plně vykonávat rodičovskou odpovědnost to nepředstavuje porušení EÚLP. ESLP přitom výslovně zdůraznil, že stereotypy a předsudky vůči otcům musí být vyloučeny za všech okolností (§ 29). Připustil také, že rozhodnutí vnitrostátních soudů mohla mít na stěžovatele dopady v oblasti veřejného práva a vyvolat u něj frustraci (§ 23). Konstatoval nicméně, že statistiky předložené vládou tvrzení stěžovatele o nepřímé diskriminaci otců nepotvrzují. Naopak dokládají rostoucí trend směrem k soudním rozhodnutím nařizujícím střídavou péči, a to i v případech, kdy rodiče nesouhlasí. V projednávané věci vnitrostátní soudy provedly individuální posouzení situace stěžovatele a přijatelně odůvodnily, proč byl jeho návrh na střídavou péči zamítnut a vyživovací povinnost zůstala nezměněna. Rozhodnutí W proti České republice tak potvrzuje, že absence formálního označení úpravy péče jako střídavé sama o sobě neporušuje práva rodičů podle článku 8 Úmluvy, pokud je zajištěn dostatečný rozsah styku umožňující plnit rodičovskou roli. Zároveň však připustil, že pojmenování péče může mít význam jak v rovině subjektivního vnímání rodičovských rolí, tak v rovině konkrétních veřejnoprávních důsledků pro rodiče. Upozorňuje také na nutnost vyloučit genderové stereotypy a předsudky z rozhodování o péči o děti a zdůrazňuje povinnost vnitrostátních soudů individuálně posoudit konkrétní situaci rodiny s ohledem na nejlepší zájem dětí.

Závěr

Judikatura ESLP k úpravě péče a styku s dětmi stanovuje jasné požadavky na rozhodování vnitrostátních orgánů v této citlivé oblasti rodinného práva. Vnitrostátní soudy musí provést zevrubné posouzení celkové situace rodiny, vyvážit zájmy všech zúčastněných osob a především zajistit, aby jejich rozhodnutí odpovídala nejlepšímu zájmu dítěte. Rozhodnutí W proti České republice přináší pro české a slovenské právní prostředí důležité potvrzení, že pro ESLP je rozhodující především faktický obsah dané formy péče – tedy aby rodiči byl zajištěn dostatečný rozsah styku umožňující plnit jeho rodičovskou roli. Zároveň toto rozhodnutí výslovně zdůrazňuje nutnost vyloučit genderové stereotypy a předsudky z rozhodování o péči o děti a upozorňuje na možné negativní dopady na rodiče, kteří mohou pociťovat frustraci z nedostatečného uznání své rovnocenné rodičovské role právě v důsledku formálního označení péče. V této souvislosti tak rozhodnutí potvrzuje směřování české legislativní změny, konkrétně novely občanského zákoníku účinné od 1. ledna 2026, která formální pojmenování jednotlivých forem péče o dítě ruší. (20)

Seznam použité literatury

1. Buchs proti Švýcarsku (č. 9929/12). (2014, 27. května). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva.
2. Maršálek proti České republice (č. 8153/04). (2006, 4. dubna). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva.
3. Práva dítěte: Právo na styk (Překlad klíčového tématu vypracovaného kanceláří Evropského soudu pro lidská práva). (2024). Mezisoudy. Dostupné z https://mezisoudy.cz/tematicke-prirucky/prava-ditete-pravo-na-styk
4. Právo dítěte být slyšeno ve vnitrostátním řízení týkajícím se rodinných věcí (Překlad klíčového tématu vypracovaného kanceláří Evropského soudu pro lidská práva). (2024). Mezisoudy. Dostupné z https://mezisoudy.cz/tematicke-prirucky/pravo-ditete-byt-slyseno-ve-vnitrrostatnim-rizeni-tykajicim-se-rodinnych-veci
5. Smolník proti České republice (č. 18302/02). (2004, 25. května). Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
6. Strand Lobben a ostatní proti Norsku (č. 37283/13). (2019, 10. září). Rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva.
7. Vláda České republiky. (2025). Důvodová zpráva k zákonu č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
8. Voleský proti České republice (č. 63627/00). (2004, 29. června). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva.
9. W proti České republice (č. 5400/23). (2025, 3. dubna). Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
10. Zavřel proti České republice (č. 14044/05). (2007, 18. ledna). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva.

(1) Strand Lobben a ostatní proti Norsku, č. 37283/13, rozsudek velkého senátu ze dne 10. září 2019, § 202.
(2) Voleský proti České republice, č. 63627/00, rozsudek ze dne 29. června 2004, § 117.
(3) Maršálek proti České republice, č. 8153/04, rozsudek ze dne 4. dubna 2006, § 68.
(4) Smolník proti České republice, č. 18302/02, rozhodnutí ze dne 25. května 2004.
(5) M.H. proti Polsku, č. 73247/14, rozsudek ze dne 1. prosince 2022, § 65.
(6) Bîzdîga proti Moldavsku, č. 15646/18, rozsudek ze dne 17. října 2023, § 58; Sommerfeld proti Německu, č. 31871/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 62–63.
(7) Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 55.
(8) T. A. a ostatní proti Moldavsku, č. 25450/20, rozsudek ze dne 30. listopadu 2021, § 52.
(9) Popadić proti Srbsku, č. 7833/12, rozsudek ze dne 20. září 2022, § 85.
(10) Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 212–213.
(11) Ribić proti Chorvatsku, č. 27148/12, rozsudek ze dne 2. dubna 2015, § 91–92.
(12) Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 204.
(13) Zavřel proti České republice, č. 14044/05, rozsudek ze dne 18. ledna 2007, § 52.
(14) N.Ts. a ostatní proti Gruzii, č. 71776/12, rozsudek ze dne 2. února 2016, § 72.
(15) M. a M. proti Chorvatsku, č. 10161/13, rozsudek ze dne 3. září 2015, § 181.
(16) Zelikha Magomadova proti Rusku, č. 58724/14, rozsudek ze dne 8. října 2019, § 115.
(17) Suur proti Estonsku, č. 41736/18, rozsudek ze dne 20. října 2020, § 79.
(18) Zmiňme např. věc Buchs proti Švýcarsku, č. 9929/12, rozsudek ze dne 27. května 2014.
(19) W proti České republice, č. 5400/23, rozhodnutí ze dne 3. dubna 2025.