Ing. Aleš Hodina

V článku “ÚSTAVNÍ SOUD: JAK SI PŘIVLASTNIT DÍTĚ” jsem poukázal na problematické pasáže z rozhodnutí tohoto soudu (sp. zn. I.ÚS 266/10). Šlo zejména o určitý “návod”, jak pomocí vybudování syndromu zavrženého rodiče (SZR) získat dítě do své výlučné péče.

Cituji: “Kupříkladu, pokud by se zjistilo, že jeden rodič svévolně odmítá kvalifikovaně komunikovat s druhým rodičem, avšak dítě má podstatně hlubší citový vztah k tomuto (svévolně postupujícímu) rodiči, silně si již zvyklo na jeho prostředí (např. zájmové kroužky, škola, další rodina vychovávajícího rodiče), druhý rodič by bydlel daleko apod., patrně by více hledisek svědčilo pro řešení, že je v zájmu dítěte zůstat s vychovávajícím rodičem (tedy o střídavé výchově nerozhodnout).”

Dovolil jsem si takové zjednodušení: Jeden rodič si s pomocí úřadů uzurpuje dítě, všechno mu povoluje, štve ho proti druhému rodiči nebo mu ho vůbec nepředává, případně se s ním odstěhuje na druhý konec republiky a honem založí novou rodinu, zkrátka udělá všechno pro odstřižení dítěte od druhého rodiče – a podle Ústavního soudu “má vyhráno”.

Reakce Ústavního soudu

Odpověď Ústavního soudu (konkrétně JUDr. Petra Chládka, poradce pro správní agendu) přišla nečekaně rychle:

“Formulaci …”patrně by více hledisek svědčilo pro řešení…” rozumím tak, že Ústavní soud tím zdůrazňuje, že v takto citlivých otázkách nelze postupovat mechanicky, respektive šablonovitě a obecným soudům ponechává prostor pro uvážení vždy v závislosti na zcela konkrétní situaci. Současně myslím, že by nebylo důstojné snažit se vytvářet iluzi, že pro soudy postavené před tento problém dvěma jedinci, z nichž alespoň jeden toho druhého nesnáší, respektive nenávidí do té míry, že nebere ohled ani na zájmy a práva společného potomka či potomků, je to situace snadná, mající za všech okolností vždy jen a jen objektivně správné řešení, vyváženě spravedlivé vůči všem zúčastněným.

Věřte prosím, vážený pane inženýre, že pro Vaše z dobrých důvodů zřejmě zjitřené vnímání této otázky se snažím mít maximální možné porozumění, nicméně považuji přece jen za poněkud nefér, snažíte-li se Ústavnímu soudu podsunout, že chce podporovat vytváření syndromu zavrženého rodiče.”

Co k tomu dodat?

Možná, že mé vnímání této otázky je skutečně zjitřené negativními zkušenostmi, vlastními i řady dalších lidí, se kterými se setkávám. Zkušenostmi s tím, jak výsledkem “prostoru pro uvážení soudů” bývá ztráta jednoho z rodičů. Většinou táty. Přesto se snažím posuzovat věci objektivně. V článku jsem poukázal i na některá pozitiva předmětného rozhodnutí.

Pokud ale soud připustí, že odcizení dítěte by třeba jen trochu mohlo pomoci odcizujícímu rodiči, aby získal dítě do své výlučné péče – co jiného než podpora vytváření SZR to je? I těžce narušené vztahy dětí a odcizených rodičů lze přece znovu navázat… Rezignovat na to znamená podporovat bezpráví.

Ano, nejdůležitější je zájem dítěte, ale je snad jeho zájmem zpřetrhat polovinu rodinných vazeb, žít s tím, kdo tyto vazby přetrhal, a přebírat jeho vzor? U nás je ale paradoxně mnohem více chráněno vlastnictví než rodičovství. Nebo si dokážete představit takový rozsudek? “Obžalovaný si jako člen družstva vypůjčil koně, poté ho nevrátil a skrýval se s ním. Protože si ale na něj kůň zvykl, obžalovaný mu dává pravidelně nažrat a žije s ním daleko v pohraničních horách, ponechává se kůň obžalovanému a družstvo je povinno mu na jeho žrádlo přispívat.”

Že vám to připomíná soudničky Ivo Jahelky? Při soudní “ochraně” rodinných vztahů je podobný rozsudek často smutnou skutečností… Rozhodnutí Ústavního soudu tomu bohužel nepomohlo.

Převzato z HODINA.BLOG.IDNES.CZ