Jürgen Rudolph
–
V 90. letech zpracovávali interdisciplinární práci Cochemských profesí diplomanti různých vysokých škol, kteří přitom zjistili, že v kontextu odloučení a rozvodu do roku 1992 praktikovalo na základě nálezu Německého ústavního soudu z roku 1982 20 % rodičů z okresu Cochem nadále společnou výchovu dětí.
Kromě toho zjistili, že se toto číslo do roku 1996 zvýšilo na 60 % a od roku 1998 se prakticky nevydávají žádná soudní rozhodnutí o svěření do výhradní péče. V pozadí této situace je skutečnost, že se spor o svěření do výchovy ukázal být zástupným sporem, když se objasnily za ním se nacházející skutečné zájmy a potřeby dospělých.
Úprava výchovy dětí není určena k tomu, aby rodiče zbavovala jejich odpovědnosti. Kromě toho se také ozřejmil zastírací pojem „výhradní rodičovské péče“ jako
zbavení výchovných práv jednoho z rodičů. Mimo jiné se rodiče v rozvodovém kontextu přou v realitě o pobyt dětí, resp. o to, zda a jak má docházet ke styku.
Tyto pozice však nejsou vhodné k tomu, aby byla diskriminována rodičovská odpovědnost úpravou svěření do výchovy, která na děti působí jako archaické vlastnické právo. Kde je třeba vyjasnit místo obvyklého pobytu dětí nebo otázky styku, není třeba jednoho z rodičů zbavovat výchovných práv.
Ukázka z knihy autora Cochemské praxe “Jsi moje dítě” (“Du bist mein Kind”)
Okomentovat