Ministerstvo spravedlnosti
–
Možnou inspirací pro dílčí dekriminalizaci neplacení výživného by mohla být původní prvorepubliková úprava, respektive současná rakouská úprava. Ustanovení § 198 rakouského trestního zákona stanoví:
(1) Každý, kdo hrubě porušil svou vyživovací povinnost, vyplývající z rodinného práva a tím způsobil, že je udržování nebo vzdělání oprávněného v nebezpečí, nebo by bylo ohroženo i bez podpory z jiných zdrojů, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců. Pachatel svou vyživovací povinnost porušil zejména tím, že se vyhýbal výkonu zaměstnání, které by mu umožnilo splnění tohoto požadavku.
(2) V případě opakujícího se porušení vyživovací povinnosti, nebo je-li zanedbáním výživy způsobena oprávněnému podstatná újma na zdraví nebo tělesném či duševním zdraví, bude pachatel potrestán odnětím svobody až na dva roky, v případě smrti oprávněného v důsledku téhož pak až na tři roky.
(3) Pachatel nesmí být potrestán v souladu s odstavcem 1, když zaplatil dlužné výživné v plné výši do konce soudního řízení.
Je však třeba říci, že v Rakousku je zároveň užíván institut zálohování výživného státem podle spolkového zákona č. 451/1985, o zálohovém výživném (Unterhaltsvorschussgesetz); zálohy na výživné na děti jsou poskytovány z vyrovnávacího fondu (tzv. Family Burden).
Částečná dekriminalizace v podmínkách České republiky by mohla spočívat v tom, že zanedbání povinné výživy by se stíhalo pouze v případě, že by oprávněná osoba byla vydána v nebezpečí nouze ať už neplněním vyživovací povinnosti (i nedbalostním) nebo vyhýbáním se plnění vyživovací povinnosti (významově by zůstala kvalifikovaná skutková podstata z třetího odstavce současného ustanovení § 196 TZ).
Nelze ovšem predikovat, jaký vliv by změna ustanovení § 196 TZ měla na výskyt neplacení výživného; hrozba trestního postihu může u řady osob sehrát preventivní funkci. Přestože primárním smyslem trestní represe není vymožení soukromoprávních povinností pachatelů, v případě trestného činu zanedbání povinné výživy zákon významným způsobem pachatele motivuje k tomu, aby svou povinnost dodatečně splnili (viz ustanovení o účinné lítosti).
Převzato z materiálu Analýza aktuálních otázek výživného
31. 3. 2022 at 17:52
Právě ustanovení účinné lítosti je demotivační. Protože nakonec trestu uniknou lidi, co prachy sehnali, ale ti, kteří je objektivně nemají a nemohou tedy zaplatit ani pod hrozbou uvěznění, tak jdou sedět. Postavené na hlavu. Ale hlavně – problém je ve stanovování výživného, neschopnosti reagovat na změnu příjmů, v zasahování do ústavních práv povinných (bráněním v osobní péči, přisuzování nedosahovaného příjmu apod.) a rovněž v nesmyslném způsobu vymáhání, kdy exekuce jsou likvidační svými náklady a nástroji (omezení drasticky větší, než pohledávka), zasahující do schopnosti pracovat (odebírání řidičáku) apod. Pokud by stát dělal svou práci dobře, pak může spíše vzít na sebe náklady na vymáhání a regulovat přípustnost a pořádí obstavení majetku, příjmu apod., než krmit bandu exekutorů, kteří si z vadného systému určování výživného udělali byznys.
9. 4. 2022 at 8:01
Přebírat žvásty Ministerstva zlovůle je nebezpečné šíření dezinformací. Pokud se chce Ministerstvo zlovůle vrátit k úpravě z I. republiky, tak také musí říct ono pověstné B v podobě § 8 odst. 2 příslušného zákona.
2) Trestný není:
a) kdo mohl důvodně spoléhati, že nouze bude odvrácena podporou jiné osoby, k tomu způsobilejší a podle ustanovení soukromého práva alespoň podpůrně povinné,
b) kdo nemohl nouzi odvrátiti bez ohrožení výživy vlastní nebo výživy osoby alespoň stejně blízké jako osoba ohrožená, leč by porušení své povinnosti zavinil tím, že úmyslně zanedbal výdělečnou činnost k jejímu splnění potřebnou, nebo tím, že úmyslně možnost jejího splnění zmařil nebo ztížil.
Rovněž by bylo vhodné připomenout důvodovou zprávu, proč byl ten zákon přijat. Šlo především o to, že v té době byly rodinné firmy, ve kterých pracovaly osoby v příbuzenském vztahu a mezi sebou si nevyplácely žádnou mzdu.
V neposlední řadě je také potřeba říct, že v té době rovněž nebyla Listina základních práv a svobod, jak jí známe dnes, kdy povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a musí platit pro všechny podobné případy a je také svobodná volba povolání a nikdo nesmí být nucen vykonávat práci, kterou nechce dělat.
9. 4. 2022 at 9:55
To je užitečné připomenout. Problém je v aplikaci, kdy soudy nejen ukládají dělat práci, kterou člověk nechce dělat, ale dokonce přisuzují příjem z plného úvazku i otci, který 40 % pracovní doby na základě rozhodnutí téhož soudu je povinen osobně se stýkat s dvouletým dítětem. Což Ústavnímu soudu přišlo jako zcela ok. Takže za zásadní problém považuji to, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavních práv sám ústavní práva brutálním způsobem pošlapává.
9. 4. 2022 at 12:14
Důkazy o tomto zločinu lze dohledat v oficiálních statistikách Ministerstva zlovůle. Např. v roce 2016 bylo výživné vypočítáváno z průměrného čistého příjmu matek 13845 Kč měsíčně a průměrného čistého příjmu otců 29077 Kč měsíčně, což odpovídá 52534 Kč hrubé mzdy. Podle Českého statistického úřadu vzrostla ve 3. čtvrtletí 2016 průměrná hrubá mzda na částku 27 220 Kč, na kterou však dvě třetiny zaměstnanců ani zdaleka nedosáhne. Medián (mzda uprostřed mzdového rozdělení) činil 23527 Kč hrubého měsíčně, tedy 14 526 Kč čistého měsíčně (ČSÚ průměrné mzdy 2016)
Je nutno přiznat, že v loňském roce už se to jakž takž potkalo. Problém je jen v tom, že 60 % zaměstnanců nedosáhne ani na ten medián a mzdy ve státním sektoru předběhly soukromý sektor, což nikdy dříve nebylo.