Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.

–

Web extraStory.cz včera publikoval článek s názvem „Čínští důchodci zažalovali bohatého syna. Neplatil na ně výživné“.

V článku se mimo jiné uvádí:

„Zatímco u nás je péče o staré rodiče spíš záležitosti morálky a svědomí, v některých asijských zemí to od dospělých dětí vyžaduje přímo zákon. V Číně se dokonce očekává, že své rodiče podpoříte finančně. Pokud tak neučiníte, můžete skončit před soudem, jako se to stalo muži z čínské provincie Che-nan.

Toho zažalovali vlastní rodiče za to, že jim odmítal přispívat na živobytí. Manželé Čangovi loni dovedli případ k lidovému soudu, který muži nařídil platit měsíční výživné. Ani to ale syna nepřimělo peníze posílat.

Následné šetření sociálních úředníků odhalilo, že muž má na svých bankovních účtech ve skutečnosti spoustu peněz. Pracovníci sociální správy proto bance navrhli, aby mu zmrazila všechny účty do doby, než začne svým rodičům platit.“

Je smutnou pravdou, že u nás je péče o staré rodiče spíš záležitostí morálky a svědomí, jak se píše v článku. Problém však není v nedostatečné legislativě, jak uvidíme dále. Problém je ve zbytnělém důchodovém systému, který vzbuzuje dojem, že o staré rodiče se místo dětí má starat stát. Přitom vzájemná vyživovací povinnost – nejprve rodičů k malým dětem, později dětí ke starým rodičům – je tím nejpřirozenějším důchodovým systémem, který tu fungoval po dlouhá staletí až tisíciletí. Než jej prakticky zničily státní penze.

Občanský zákoník přitom ve svém pododdílu „Vyživovací povinnost“ říká hned v úvodu: „Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.“ (§ 910 odst. 1) Podmínky stanoví § 911: „Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.“ Dále pak v § 915 odst. 2 zákon konstatuje: „Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.“

Za povšimnutí stojí i první věta § 915 odst. 1: „Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů.“ Toto ustanovení bývá někdy zneužíváno proti bohatým rodičům k získávání neúměrně vysokého výživného, které dítě ani není schopno rozumně spotřebovat. Proč jej však neaplikovat opačně i na případy bohatších zletilých dětí a jejich starých rodičů? Má-li být životní úroveň dětí a rodičů obecně shodná, v těchto případech to znamená obrátit část finančních toků od dětí k rodičům.