Stridavka.cz
Na Štědrý den po poledni jsme se na Václavském náměstí sešli na tradičním setkání, majícím připomenout, že ne všichni rodiče mohou slavit Vánoce se svými dětmi. Jde o děti, kterým jeden z jejich rodičů brání být s druhým rodičem a jeho rodinou. Jde i o děti, které byly z nejrůznějších důvodů odebrány oběma rodičům a tráví Vánoce v dětských domovech nebo u pěstounů.
O svých zkušenostech, lepších i horších, na setkání veřejně hovořilo několik rodičů. Smutné statistiky rozvodů, svěřování dětí do péče a vzniku syndromu zavržení rodiče účastníkům předestřel organizátor akce Aleš Hodina. Setkání přišel podpořit i známý novinář Ondřej Höppner s rodinou (ten, který se musel dlouho soudit s herečkou Ivanou Jirešovou, aby se vůbec mohl podílet na výchově jejich společné dcery).
Za děti, které se rodičům úplně odcizily, jsme také už tradičně zapálili svíčky. Zaznamenali jsme přitom určité komentáře na webu, že je to nevhodné, pokud tyto děti žijí. Ovšem z pohledu rodičů, kterým jejich potomci fakticky zmizeli z jejich světa a ještě zůstali naočkovaní záští vůči nim, je tato situce možná ještě smutnější, než kdyby děti zemřely.
Proto souhlasíme naopak s názorem jiného diskutujícího na webu: Ten všem doporučuje aktivně umístit fotografie dětí a zapálit u nich svíčky nejen o Vánocích před těmi soudy a sociálkami, které jsou za zničení vztahů mezi rodiči a dětmi zodpovědné.
Osobní aktivita a nepropadnutí rezignaci byly i jedním z hlavních témat terapeutického odpoledne, které po skončení setkání uspořádala pro účastníky Unie otců. V příjemných prostorách jsme se sešli a diskutovali s psycholožkou Jitkou Pejřimovskou. Z debaty vyplynul i jeden důležitý poznatek: Ať je rodič v sebehorší situaci ve vztahu ke svým dětem, nikdy by neměl upadnout do sebezničující otupělosti, přestat pracovat, přestat o sebe dbát… klesnout na dno.
Práce a další aktivity – třeba i nějaké obecně prospěšné podporující péči obou rodičů – mu naopak dávají další smysl života, mohou ho přivést na jiné myšlenky. Ale hlavně mu pomáhají zůstat normálně fungujícím člověkem a rodičem pro případ, že se situace ohledně dětí zlepší. Třeba i díky tomu, že vytrval a neklesl.
27. 12. 2017 at 16:25
Neklesnout! To je zaklad, sluhlasim. Ted uz to vim, ale kdyz me byvala manzelka pripravila v roce 2010 o syna, citil jsem intenzivni psychickou bolest. Nedokazal jsem ji celit a skoncil na kapackach v nemocnici. Nervove shrouceni a totalni vycerpani organismu, rekl doktor. Byvala manzelka nenapadne vyzvidala u mych pribuznych, co se stalo. Asi doufala, ze chcipnu. Pak jsem se vzchopil a po 3 letecg proti jeji vuli ziskal stridavku. Ale bylo to tezke. Kazdy otec to proziva jinak. Nezhroutit se a bojovat, to je zaklad. Kazdy je ale jiny, ale ani psychicky krehky fotrove jako ja by to nemeli vzdavat.
27. 12. 2017 at 22:55
Když ex odcházela s klukama, tak jsem z toho byl taky hodně špatný. Teď máme už vlastně kluky ve střídavce 3 roky navzdory matce a OSPODU.
29. 12. 2017 at 10:53
Podobná setkání mají smysl a nikdo jiný to za nás neudělá. Na vánočním setkání jsme se např. neplánovaně pozdravili se synem jednoho z kandidátů na prezidenta, s biskupem pravoslavné církve a s dalšími zajímavými lidmi.
3. 1. 2018 at 21:34
Souhlasím, nenechat se odradit ničím – a nějaký konkrétní návod na dotažení střídavé péče v ČR od těch šťastnějších? Předem díky a vydržte všichni ve zdraví.