Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.
–
„V evoluční historii to bylo vždy tak, že dítě cestovalo s matkou…“
Střídavkové ankety o nejblbější výrok roku by nebyly úplné, kdyby v nich nezaperlil starý známý našich čtenářů, bulvární psychologický komentátor všeho možného Jeroným Klimeš. Loni se tradičně rozpovídal v rozhovoru pro časopis Život v Česku o škodlivosti střídavky, aniž by zmínil jakoukoliv zahraniční zkušenost nebo nabídl jinou alternativu, samozřejmě kromě jeho oblíbené nenahraditelnosti matek.
Rozhovor připomínal selanku, protože novinář Rudolf Šindelář s Klimešem zjevně souzněl. Což ukázal už jeho startovní výstřel, kterým téma uvedl: „V současnosti to už bývá tak, že jeden z páru, aniž by přemýšlel nad podstatou toho, co říká, oznamuje: »A chci střídavou péči, to ještě uvidíš…«“ Manipulativní podsouvání střídavky jako nějaké partnerské pomsty nebo trestu za rozvod je už značně otřepaným klišé. Mohlo by se říct, že když jeden z rodičů (budu stejně rodově korektní jako novinář) střídavku považuje za něco nevhodného, má přece vždy možnost nechat dítě v péči druhého a sám využije volného času k vydělávání na výživné.
Pánové spolu ladili i dále, když se shodli, že: „Od střídavé výchovy se čeká, že uspokojí potřeby rodičů.“ Skromně bych namítl, že vztahy dětí a rodičů nejsou jednostranné. Tak jako rodiče chtějí vychovávat své dítě, tak dítě má právo na výchovu oběma rodiči, a když se jejich soužití nedaří, je střídavka to nejlepší řešení. Dítě nemůže být spokojené, když jeden z jeho rodičů bude nějak odstrčen z jeho výchovy, i když nás feministky již řadu let přesvědčují o opaku. Z logiky věci má rozchod skončit nějakou remízou, protože vítězství jedné strany pak ukazuje dítěti škodlivý vzorec chování. Je-li dítě z rozpadlého vztahu dívka a uvidí-li při rozchodu rodičů jednoznačné vítězství své matky, bude ji to v dospělosti svádět ke stejnému řešení. Místo hledání kompromisů, tak potřebných pro soužití s kýmkoliv, bude volit rozchod, protože matce se to přece vyplatilo. Je-li dítětem syn, uvidí při klimešovském řešení svou otcovskou zbytečnost, možná i zranitelnost a riziko vůbec rodinu zakládat.
A po novinářově smečové nahrávce dvojitý doktor Jeroným Klimeš přichází s nominovaným bonmotem: „… potřeby dětí střídavá péče totiž nenaplňuje, protože nikoho – tedy ani děti – nebaví střídat domov. V evoluční historii to bylo vždy tak, že dítě cestovalo s matkou, nikoliv tak, že cestovalo dítě mezi rodiči, proto psychika dětí na to není stavěná.“ Vrtá mi hlavou, co se skrývá pod výrazem evoluční historie. Slovutná Wikipedie tento pojem nezná, dokonce ani vyhledávač ho nenachází. Čtenáři českého časopisu se zřejmě stali svědky vzniku nového vědeckého termínu, jež zbytek světa teprve musí poznat a ocenit.
Zatím zkusím aspoň odhadnout, co tím chtěl básník říct. Moc se mi nechce věřit, že by přesvědčený křesťan Klimeš prosazoval Darwinovu evoluční teorii. Tím spíše, že napasovat na dlouhý vývoj druhů rozvody posledních pár desetiletí by nedávalo logiku ani patřičný kritický nadhled. A tak se mohu pouze domnívat, že Klimeš pro intelektuálně nenáročné čtenáře bulváru tento termín speciálně vytvořil, protože zní docela učeně a do feministických blábolů vnáší dojem odbornosti. Pokud jde o samotnou historii, zůstává pro mne záhadou, kam v ní dítě s matkou mělo cestovat, když většina světa měla ještě do poloviny předchozího století silně patriarchální právní řády s otcovskou mocí, kde dítě zůstávalo v případě rozvodu v otcově rodině. Navíc žádné masové cestování neexistovalo, a hlavně rozvodů bylo naprosté minimum.
Pokud už máme o střídavce vůbec uvažovat v evolučních termínech, tak bych sledoval zejména schopnost adaptace na změny v okolí. Moderní doba přinesla masovou rozvodovost, je třeba ji akceptovat a hledat nejpřijatelnější řešení. Zatímco Skandinávie osvědčuje střídavku jako životaschopný model už celá desetiletí, naši šarlatáni stále vymýšlejí typicky česky, jak něco zkomplikovat nebo rovnou znemožnit, a zároveň si tím zvyšovat pocit vlastní důležitosti. Podle Klimeše je střídavka do školkového věku zcela nevhodná, poté se až do puberty dá vnutit (jako kdyby šlo o něco hororového), a s pubertou se už děti tak silně brání, že střídavku samy utínají. Žádné zahraniční zkušenosti, žádná domácí kazuistika, stále ty samé řeči, jak to prostě nejde a nejde, přece to už prokázala ta neexistující evoluční historie.
V této anketě můžete hlasovat pro největší žblebt do neděle 17. března 2024. Každý má pouze jeden hlas. Připomínáme, že podrobnější komentáře k jednotlivým výrokům publikujeme po týdnu (vždy ve středu). Můžete se podívat i na přehled všech nominovaných žblebtů.
Okomentovat