Kamila Holásková

RNDr. Pavel Rusý

–

„Střídavá péče, která je tolik v naší zemi propagována, vede k prodlužování neshod mezi rodiči.“

Autorka, která se prezentuje na svém blogu jako psycholožka, spisovatelka, vysokoškolská učitelka, se ve svém článku Pád do hlubin střídavé porozvodové péče zjevně rozhodla vypořádat s nežádoucím fenoménem střídavé péče.

V úvodu znevažuje nálezy Ústavního soudu jako doporučení, když pomíjí, že nálezy Ústavního soudu skutečně nejsou pouhé doporučení, ale jsou závazným výkladem ústavních práv. Přičemž ústavní práva dětí jsou předním hlediskem jimi formulovaných právních závěrů.

Vysokoškolská pedagožka, psycholožka, opírá své závěry o teorii attachmentu (John Bowlby), přitom by měla vědět, že sám autor přehodnotil své závěry, aby nakonec dospěl k tomu, že zmiňovaná primární vazba není totéž, co jediná vazba na matku. Tedy že je zcela přirozené a dítěti prospěšné, pokud tuto primární vazbu naváže dítě s více než jednou osobou. No a první na dohled by měl být otec. Jakým způsobem lze zajistit navázání bezpečné primární vazby i s otcem? Zjevně časovým prostorem, v němž se bude dítěti věnovat, včetně situací s jedinečným významem pro budování takové vazby, jako je péče v nemoci, večerní a ranní rituály. Tedy přesně to, o co dítě zpravidla přichází svěřením pouze do péče matky. Paní psycholožka, učitelka, odhaluje ve svém článku, že se opírá o poznatky profesora Matějčka, které, s respektem k jeho dílu, jsou již v řadě závěrů překonané. Nicméně odkaz na něj vysvětluje zdroj poznání paní psycholožky.

Z blogu paní Holáskové se ukazuje důvod, proč se Ústavní soud tak jednoznačně vyjadřuje k tomu, že by znalci psychologové neměli překračovat meze své odbornosti, zejména ve smyslu provádění hmotněprávního hodnocení. Paní psycholožka prokázala ve svém článku absolutní neznalost právní úpravy a vůbec porozumění tomu, co je to střídavá péče.

Na jednu stranu vnímá střídavou péči jako režim týden u jednoho rodiče a týden u druhého, a z tohoto zásadně nesprávného východiska se dostává ke klíčové otázce – „proč není doporučena společná péče, která umožňuje oběma rodičům o dítě pečovat i v raných fázích vývoje dítěte? V tomto modelu totiž může dítě každý den být v kontaktu s oběma rodiči, ale ve střídavé péči toto možné není.“ Právě naprosté nepochopení obsahu pojmu střídavá a společná péče je zdrojem nesprávných a škodlivých závěrů. Střídavá péče právě může umožňovat dítěti být v kontaktu s oběma rodiči každý den, záleží pouze na formě úpravy provedené soudem v souladu s vývojovými potřebami dětí.

Pokud by tyto zcela vadné premisy formovaly názory a projevy nějaké umělecké celebrity, dalo by se to pochopit. Ale u odbornice, psycholožky a navíc pedagožky, je toto zásadním odborným selháním a lapsem. A je otázka, zda si paní psycholožka jen správné informace neopatřila, nebo prezentuje a vyučuje záměrně bludy vycházející z předsudků. Tomu by nasvědčovala i její formulace „Proč tedy propagovat střídavou péči, která dovoluje mít týden dítě u chůvy?“ Ukázka předsudečnosti, kterou máloco překoná. Nedávno jsem měl v ruce znalecký posudek v případu, kdy se rodiče dohodli, že s narozením dítěte se o ně budou starat oba rodiče a žít z úspor a nájmů. Znalkyně ohodnotila otce slovy: „otec nepřiměřeně upřednostňoval péči o syna před výdělečnou činností“. Takže špatně je svěřit dítě chůvě, špatně je se věnovat dítěti místo práce, jediné správné řešení pro otce je v očích těchto „odborníků“ nechat dítě matce a jít vydělávat pro ně peníze.

Pro paní psycholožku a vysokoškolskou učitelku mám pozitivní zprávu. Soudy nesdílejí její náhled na střídavou péči – již umí svěřit každodenně kojené dítě do střídavé péče i ve věku 9 měsíců. S úpravou péče každého z rodičů tak, aby často bylo v kontaktu s oběma rodiči, podíl péče matky a otce odpovídal jeho vývojovému stádiu a současně se mohla budovat a rozvíjet primární bezpečná vazba k oběma rodičům.

V čem ale paní psycholožka Holásková vidí tvrzené prodlužování sporu mezi rodiči zaviněné střídavou péčí? To vysvětluje situací, kdy jeden rodič zjistí, že dítě bylo u druhého rodiče celý týden v péči chůvy. Asi není třeba vysvětlovat, že využití chůvy je v českých podmínkách poměrně řídké, omezuje se na příjmově nejsilnější rodiny a zpravidla chůvy využívají jak matky, tak otcové, často v dvoukariérních původních rodinách. Tedy paní psycholožka staví své tvrzení na relativně marginální situaci. Zato paní psycholožka apeluje na dohodu rodičů, což je sice určitě lepší, ale dohody lze dosáhnout i v režimu střídavé péče. Dokonce snadněji než při svěření dítěte do péče jednoho rodiče, nezřídka se opájejícího pocitem výlučné moci a rozhodovací kompetence.

Naplňuje mě zděšením, že psycholožka a pedagog předává tyto své překonané názory plné pomýlených předsudků a právních nesmyslů studentům. Z nich se pak mohou rekrutovat psychologové, znalci, sociální pracovníci s tak značným vlivem na rodiny procházející rozchodem rodičů. Je vidět, že náprava stereotypů není otázkou jedné generace, ale je to úkol s výrazně delším horizontem. Bohužel kvůli takovým nesmyslům, které plodí paní psycholožka a pedagožka Holásková. V tom právě spočívá kruciální závažnost a nebezpečnost jejích žblebtů.

V této anketě můžete hlasovat pro největší žblebt do neděle 17. března 2024. Každý má pouze jeden hlas. Připomínáme, že podrobnější komentáře k jednotlivým výrokům publikujeme po týdnu (vždy ve středu). Můžete se podívat i na přehled všech nominovaných žblebtů.