RNDr. Pavel Rusý

–

„Dítě je při střídavé výchově zhruba padesátkrát za rok odtrženo od rodiče.“

Jeroným Klimeš

Mediálně známý psycholog Jeroným Klimeš v nedávném rozhovoru s vážnou tváří prohlásil, že dítě je při střídavé výchově „zhruba padesátkrát za rok odtrženo od rodiče.“ Dále se dozvídáme, že dítě se musí rozhodnout, koho bude mít rádo a koho zavrhne, a že při odloučení od matky na dva dny „má pocit, že končí život.“ Padesátkrát do roka tedy dítě symbolicky umírá.

Je těžké rozhodnout, zda jde o psychologii, nebo o apokalyptické blouznění.

Zkusme se na chvíli oprostit od dramatických metafor a podívat se na obyčejný život. V úplných rodinách rodiče běžně chodí do práce. Matka odchází ráno, vrací se odpoledne. Otec střídá ranní, odpolední, noční. I malé dítě tráví čas u babičky, dědečka, ve školce, v movitějších rodinách s chůvou či au pair. Kolikrát za rok je v takovém modelu „odtrženo od matky“? Rozhodně ne padesátkrát za rok. Spíš padesátkrát za měsíc.

A přesto se zdá, že tyto děti navzdory opakovanému „konci života“ vstávají, hrají si, smějí se a vyvíjejí se dál. Kupodivu neumírají. Dokonce si vytvářejí vztahy. Zpravidla i více než jeden.

Zvláštní je i argument, že dítě se musí rozhodnout, koho bude mít rádo. Jako by lidská citová vazba fungovala na principu hlasování: jeden rodič postupuje, druhý je vyřazen. Tento pohled ignoruje desítky let vývoje poznání o vazbách, které ukazuje, že dítě je schopno vytvářet více bezpečných vztahů současně – a že právě to jeho psychickou odolnost posiluje a snižuje intenzitu jeho „smrti“ separační reakcí.

A pokud pan Klimeš míní nutnost volby rodiče dítětem v případě konfliktního vztahu rodičů, pak střídavé péči přisuzuje negativní důsledky konfliktu a snah vytěsňovat jednoho rodiče ze života dítěte.

Ironie celé argumentace spočívá i v tom, že při modelu „vídání dítěte o víkendech“ dochází k odloučení od matky… také zhruba padesátkrát ročně. Přesto zde žádnou hromadnou separační katastrofu pan Klimeš netvrdí, ačkoliv podle jeho logiky nastává rovněž.

Zarážející je především to, jak snadno je v této rétorice obětován jeden rodič. Otec se stává přijatelnou ztrátou ve jménu domnělé psychické stability dítěte. Moderní přístup však ukazuje opak: dítě, které od narození zažívá péči obou rodičů, se může cítit stejně bezpečně v náruči matky jako otce. Ne proto, že by jeden nahrazoval druhého, ale proto, že se navzájem doplňují.

Problémem není střídavá péče. Možná je problémem dramatizující výklad světa, který z běžných životních situací vytváří existenční ohrožení – a z dětí bytosti, které údajně padesátkrát ročně umírají, aniž by si toho kdokoli všiml.

Bohužel právě názory pana Klimeše vyvolávají apetit některých matek a v pozdějším věku i některých otců – pod praporem zamezení separační reakci a z ní pramenící „smrti“ dítěte – vylučovat jednoho rodiče z péče, čímž fakticky vytváří živnou půdu pro ostré konflikty. A právě ty jsou příčinou zátěže a psychického poškozování dětí, nikoliv forma péče.

A možná bychom si měli položit prostší otázku: opravdu chceme budovat rodičovskou politiku na metaforách smrti a osiření jako pan Klimeš, když realita každodenního života vypráví zcela jiný příběh? Kdy základní potřebou dítěte je láska, péče, pochopení a pozornost?

V této anketě můžete hlasovat pro největší žblebt do neděle 1. března 2026. Každý má pouze jeden hlas. Podrobnější komentáře k jednotlivým výrokům publikujeme postupně po týdnu (vždy ve středu). Můžete se podívat i na přehled všech nominovaných žblebtů.