Tomáš Lofo Lofaj

–

Rodina se dnes nachází na rozcestí. Cesta vlevo (ekonomicko-politicky) směřuje k progresivnímu moderně-sociálnímu ekonomickému modelu, který a priori nemá žádnou oporu v minulosti – dějinách. Vychází z čistě ekonomických potřeb pro dnešní kapitalistickou společnost, která manželství jako svazek potřebuje už jen pro usnadnění byrokratického aparátu – dědění, rozvody, adopce atp. Rodinu tedy bere jako základní ekonomický faktor pro stát. Rodina – manželství – rodičovství – tradice (1) a posteriori mají oporu v dějinách. Jde o poslání vychovávat své děti v co nejlepší lidi, vést je životem a připravit je na životní výzvy. Tato cesta nepotřebuje žádné označení pravého či levého směřování, je to totiž tradiční rodina, kde neexistují křižovatky vytvořené politicko-ekonomicko-abrahámovským viděním světa.

Levicová cesta je však pro nás definitivně vymezení pojmu, které má čistě dekadentní pohnutky, čistě ekonomický cíl, který se neštítí ničeho – však děti bere jako ekonomickou veličinu, která může být plusová nebo minusová. Tak začínají vznikat mezi mužem a ženou hned na začátku první trhliny, velmi vážná polemika o tom, kolik dětí si mohou „dovolit“. Tak umožňujeme mladým lidem kalkulovat s tím, jestli mít nebo vůbec nemít děti. Návaznost je zde zřejmá, když se podíváme, jaké hodnotové proudy se právě drží v západním civilizačním okruhu. Vysoká emancipace žen jako první faktor – budování kariéry, následný stres a nedostatek času, neschopnost navazovat a udržet vztah, finanční nejistota kvůli „nadřazenosti mužů“, sexismus na pracovišti – toxické prostředí jako jedna z příčin frustrace a celkové vypětí způsobuje apatii a zatlačení mateřského pudu do ústraní. A tak z toho vyvstávají další souvislosti, jako „závazek“ a „odpovědnost“.

Z výše napsaného jasně vyplývá, že nikdo netouží po tak velkém závazku, jako jsou děti, a celkově zodpovědnost za ně, ale pozor, nejen za děti, ale hlavně za sebe jako matku. Situace se zdá být bezvýchodná. Pokud i děti přijdou kvůli (obvykle) určitému společenskému nátlaku (většinou rodičů, kteří chtějí vnoučata), vyvstává otázka, jak se může takto nastavená žena plnohodnotně odevzdat mateřství. Děti představují zlom v dosavadním způsobu života, převrátí zažitý chod domácnosti a začnou se do něj integrovat. Nervozita a stres se přenáší na děti a ty to pak zpětně vracejí rodičům. Je to začarovaný kruh, se kterým přicházejí na řadu otázky, k čemu děti, k čemu jsme si dělali děti, jedno dítě stačí, kdo to bude živit, kdo to bude vozit do školy, kdo tomu bude vařit, kdo to bude koupat, kdo tomu bude dělat svačiny, kdo se s tím bude učit, kdo tomu bude platit výlety, kdo to bude oblékat…

Je axiomem dnešní doby, že mít děti není samozřejmost. Navzdory nejpokročilejší, nejmodernější medicíně a jejím odvětvím je dnes šance počít dítě velmi nízká. Celospolečenský diskurs se však tomuto tématu věnuje jen velmi okrajově a nejde do hloubky. Není mým úkolem řešit biologický rozměr tohoto problému. Je ale zřejmé, že kromě neschopnosti mužů (o tom později) je to právě ženská psychika, která podvědomě odmítá otěhotnět. Když žena kojí dítě, vylučuje do těla samovolně hormon, který zabraňuje dalšímu početí, dokud dítě neodstaví. Ve většině případů to funguje, minimálně je početí zdlouhavější. Pokud však toto dokáže žena bez pomoci medikamentů, tak jak potom musí reagovat celé tělo na soustavný stres a „nouzi“, léta se opakující podprahové signály, proč nemít děti, celospolečenské nastavení, že děti jsou ekonomická přítěž, že manželství je předání vlastních peněz druhé osobě? Jak toto mozek vyhodnotí? Jaké to má vlivy na celkové zdraví? Stačí pár přidružených onemocnění, nachlazení v oblasti pánve a problém je na světě, nemluvě o trendu mít děti ve „starším věku“, aby člověk stihl „obeplout celou planetu“. Levice je plná stereotypů a předsudků vůči „ženě v domácnosti“ ad absurdum – spíše vám projde popření holocaustu, než pouhé naznačení, že místo ženy je v domácnosti. Je to právě levice, která podporuje feministické proudy na úkor mateřství a rodiny, je to skrytá chiméra, která se vplazila do všech zákoutí společenského a osobního života. Předem deformovaný pohled na rodinu, manželství a mateřství. Není třeba být raketový inženýr, aby člověk zaregistroval podprahové signály ze sítí a jiných médií. Psa může mít každý, když se něco přihodí, nebo přijde změna, je snadné ho odložit do útulku. Ale když přijde dítě, to je závazek na celý život, je to také nejsilnější předpoklad pro usazení, zpomalení, vytvoření rodu, manželství, stavbu domu. Ne, nechceme, my se nechceme vázat! Dokud nepřijde zlom, tik-tak tik-tak, tikají biologické hodiny, a jako čtyřicetiletá, sama se psem, bez stálého partnera zjišťuje vyprázdněnost svého bytí. Pokud mě někdo bude chtít z něčeho obvinit, otevřete si bulvár (nenavádím!), klikněte na známé herečky (jako příklad dávám právě je, protože to jsou dnes idoly, ke kterým vzhlížejí miliony mladých i starších žen), a tam najdete XY příkladů, které dosud litují, že se mateřství vzdaly nebo jim nebylo dopřáno (Jennifer Aniston).

Dnešní doba je však plná paradoxů, a jako muž musím přiznat, že pokud něco v našem západním civilizačním a kulturním (Spengler) okruhu selhalo, tak jsme to právě my muži. Evoliánsky – muž je nádoba a žena tekutina, která se nádobě přizpůsobí. Píši to z pozice manžela a otce a moje žena tento názor se mnou sdílí.

Když sledujeme vývoj našich vztahů a celkových sociálních proměn, je zřejmé, že jde o involuční proces naší rasy. To, co dnes na muže srší ze sociálních sítí a jiných médií, je stejná svědomitě propracovaná propaganda jako u žen, jen s důrazem na toxickou maskulinitu a konformismus. Nedávno jsem zachytil jednu psychologickou studii, (2) která odhalila, že mladí muži ve věku od osmnácti do pětadvaceti let sexuálně nežijí, a nepřímo bylo naznačeno a logicky z toho vyplývá, že ani ženy. Konzervativní katolík zatleská: tak to je správné, až po svatbě! Liberál zatleská: neobtěžují ženy! Jak je možné, že se v tak závažné otázce shodnou dva ideologicky rozdílné tábory? Napsané to vypadá hezky, ale co říká realita? Zeptal se někdo, jak tedy tito mladíci a dívky tráví svůj volný čas? Zkoumá někdo, čemu se věnují? Jaké to dnes muži vidí vzory? Jak je možné, že nabušení muži mají problém najít dívku na rande nebo vážný vztah? Ne, všechny dívky nejsou na opačné pohlaví. Je opravdu dnešní obraz mužstva jen prázdná, steroidy prosáknutá bublina, která opačnému pohlaví kromě aktu (a už ani to není pravidlo, jak čteme) nemá co nabídnout?

Pokud by se některému „alternativci“ zdálo, že ženské feministické hnutí je silně zastoupeno na sítích, ať se nejprve podívá na to mužské. Je ho mnohem víc. Plné degenerátů z posiloven, gymů, klecí, ringů a vzpěračských laviček, běžců, fotbalistů, hokejistů, vlastně na co to všechno vypisuji, zkrátka z každého sportu, některé vynikají extra. Proč se tu někdo z alternativy nepozastaví a neukáže prstem – tohle je vzor pro dnešní chlapce? Vémola? Végh? Mcnuggets či prašivý muslim? Nenajde se nikdo, kdo by napsal a řekl, aby přestali do telky dávat Oktagon a všechny podobné degenerované akce? Co za vzory mohou muži vidět v těchto atrapách bojovníků (jako obvykle – čest výjimkám)?

Nesmyslnou agresivitu, nesportovní chování, shazování sebe samých za vidinou zisku, žádné olympijské hodnoty, dokonce ani žádný progres. Cikáni, vyběr z ghetta, černí, žlutí, fialoví, s potetovanými očními bílky, vizitka národa. Neandrtálci, kteří mají vytetovaného Al Caponeho nebo Escobara, masové vrahy, dealery drog, kteří mají na svědomí desetitisíce mladých životů a další desítky tisíc rozvrácených rodin a zničených lidských životů, a s těmito „symboly“ si běhají po svobodě, ukazují se v médiích, ale tady se zavírá za pohanské černé slunce či svastiku. Jak je možné, že vrcholoví sportovci propagují hazard a nikdo s tím nic nedělá? Kde jsou všichni ti lidskoprávní aktivisté, kteří tak vehementně křičí při každé situaci, ve které trpí děti rodičovským násilím, kde jsou ti aktivisté, kteří prosadili zákaz propagace cigaret? Jak je možné, že hazard nikdo neřeší?

Vždyť to má na děti větší dosah než cokoli jiného. Vlhová, Tatar a Pastrňák, Végh, co je to za hnus? Jsou mistrovství světa v hokeji o reklamě na hazard, nebo o hokeji? Kde jsou dnes ti alfa samci, tvrdí, odhodlané, průbojní, muži v pravém slova smyslu? Ženy odpoví – schovaní pod maminčinou sukní, fňukající po hospodách, budující image ve fitku, každý den na obědě u svých rodičů, každý večer ve svém pokoji, kde vyrůstali od mala, vozící se vea sportovních autech. Třešnička na dortu – když přijde na akt – mužské ego se scvrkne a stáhne se do komfortní virtuální reality, zatímco druhý extrém končí každý večer v jiné posteli. Jaký to jen obraz dělá o nás mužích, jako alfa samcích, živitelích, těch co mají budovat a chránit (nejen rodinu)? Na jedné straně liberální konformistická změkčilost vůči všemu, na straně druhé toxická maskulinita hraničící s chováním orangutana. Jak tedy může žena vidět v této groteskní napodobenině mužnosti někoho, s kým by chtěla tvořit pár a založit rodinu? Podvědomě ženy od sebe odpuzujeme svým zjevem a chováním.

Má-li se opět do světa vrátit solární a lunární princip a tak nastavit harmonie, muži jsou ti, kteří musí udělat první krok. Sebereflexe je základní předpoklad pro nalezení té správné cesty. Musíme se zeptat sami sebe, co umíme nabídnout ženě a potom světu. Levicová cesta staví muže do role podřízeného ženě, jejíž fundament pramení z předsudku, že muž chtěl vždy ženu jen využívat k pragmatickým účelům a že celé ženské poslání a smysl začíná a končí v kuchyni. Tento narativ působí jako rakovina a rozkládá poslední zdravé buňky, které spojují muže a ženu. Jak víme, rakovina může zasáhnout i více orgánů najednou, a proto není nahlodán jen čistě biologicko-socializační faktor, ale hlavně duchovní propojení dvou principů. Konkrétně opět zmiňovaného manželství jako duchovního spojení solárního a lunárního principu a jeho úplného naplnění, na které navazuje již zmíněné rodičovství jako budování duchovní a kulturní cesty pro potomstvo a tedy zachování tradice a rasy. Emoční vypětí, které feminismus a s tím spojený protějšek mužský v podobě „mačismu“ přináší do těchto posvátných svazků, má za následek moderní trendy jako potraty, rozvody, adopce, donošení plodu jinou ženou, umělé oplodnění, klonování, sterilizace a podobně.

Křesťanští pravicoví římští katolíci se snaží zabránit těmto destrukčním silám alespoň částečně. Je smutné konstatovat, že v celém spektru všech proudů hlásících se k pravici, nebo tedy konzervatismu, je to právě ideologicky levicové a latentní křesťanství, kdo nejvíce bojuje proti těmto neduhům modernity v našem kulturním rámci. Je zarážející, že se neozývá nikdo z pohanských komunit nebo jiných tradicionalistických společenství. Pokud chce bílý svět přežít, nemůžeme spoléhat na dnešní typ mužnosti. V metafyzickém kontextu jsme a vždy budeme nádoby, ale působením sil se oslabujeme a degradujeme, nádoby jsou ze stále křehčího materiálu a často se rozbijí, odštěpí, popraskají. Jak chtějí potom tyto nádoby vydržet v bouřích proměnlivosti? To se většina z nich při první vichřici rozbije? Látat díry blátem donekonečna také nejde. Proto stojíme před několika výzvami. Jak chce takový muž zastavit tak obrovský problém, jako je multikulturalismus, když na boj s ním nevynaloží žádné úsilí? Jak chce porazit někoho, kdo ho mnohonásobně převyšuje v natalitě? Jen tak, že domácí hegemon převýší v natalitě imigranty, vybuduje rodinné zázemí a bude jej udržovat. Je třeba se zbavit pout sociální dialektiky a jejích mantinelů, je třeba dekonstruovat socio-psychologismy, které slouží pouze k degradaci a vyprázdněné pojmů jako manželství či rodina. Rozbít prudérnost a zprofanovanost monogamie a tím vrátit svazku muže a ženy opět hluboký iniciační a posvátný charakter, který najdeme u starých kultur, a tedy absolutního muže a absolutní ženu spojené do tradiční rodiny. Nic tak nevykastrovalo muže a nic tak neasexualizovalo ženy jako monogamie – kde je fundamentálním předpokladem pokřivený pohled na soužití muže a ženy – soužití na základě společenského nátlaku, absence lásky, porozumění, duchovního propojení, absolutní podřízení univerzální společenské morálce. Moderní doba připouští i jiné varianty – opak monogamie – polygamii. Společensky neuznaná, ale o to více náchylná k degeneraci ducha, ve své mělkosti a čisté smyslovosti – ukájení zvráceností moderních rozkoší – je daleko před monogamií. Odbočka k tomuto životnímu směřování tedy také není nic, čím bychom se mohli přiblížit tradici. Protagonisté těchto socio-psychoanalýz dlouhodobě sekularizují a podprahově podsouvají tyto konstrukty a pojmy masám – budují tak mantinely, kterými manipulují s lidskou přirozeností a hlavně ničí duchovní podstatu člověka. Snaží se nám už desítky let vštípit podobný narativ, že rasa je sociální konstrukt, něco, čím lze korektně škatulkovat a nálepkovat – účinně rozbít jeden ze stavebních pilířů naší kultury – rasovou identitu. Rozbití rasového povědomí přispělo už tak k dekadentním tendencím, ve kterých se tradiční rodina ocitla – právě ta, která je nosným pilířem zachování rasy a také nositelkou její tradice. (3)

Učiňme tedy závěr tomuto osobitému textu. Doba primitivismu jede na plné obrátky a postavit se jí do cesty nemůže kdokoliv. Je zřejmé, že postavit se jí otevřeně, ať už s kodexem starého světa bojovníka, či silou ducha bráhmanů, je neefektivní. Pro vnitřní posílení jedince je však jediná možnost kontemplace nad starým světem – uzavření svého vnitřního světa tomu profánnímu a tak ve své skromnosti dojít k vnitřnímu míru. Světské záležitosti však běží ve svém cyklickém předurčení a chtě nechtě jsme jim vystaveni – jsme jimi konfrontováni, a to i přes všechny hradby, které proti degeneraci postavíme. Jelikož naše okolí nestojí o poslední samuraje či rytíře, nerozumí jim – jejich učení jim přijde nesrozumitelné, tak se naskýtá otázka, jak naplníme svůj rasový a duchovní potenciál.

Odpovědí je budování tradiční rodiny, rasová identita, vnitřní nezlomnost ducha a kontemplace, aristokratické pojetí světa, úcta k ženám, samostatnost a připravenost. Jízda na tygrovi ohromných rozměrů, který námi vedený smete vše ze silnice.

Poznámky:

(1) Myslíme tradici v takovém smyslu, jak ji prezentovali evropští aristokraté, jako Evola, Guenon, a tedy nejhlubší poznání primordiálního světa a jeho doktrín as tím spojený světonázor. Na tuto školu integrálních tradicionalistů odkazujeme v celém textu.

(2) Kdo má zájem, stačí do vyhledávače zadat „sex recession“ a otevře se mnoho odkazů, které se věnují sexuální abstinenci mladých lidí.

(3) Zde doporučuji studium více publikací k dané problematice, konkrétně z tradicionalistického pohledu porovnat Juliuse Evolu (Metafyzika sexu), René Guenona, Josepha Campbella, pro další studium můžeme doporučit i publikaci Magia sexualis od Hugha B. Urbana. Tradicionalistické nahlížení na sexuální život může být různé, proto je třeba jej promítnout do současnosti. Narážím na fakt, že v době psaní mnoha zmíněných publikací Evropa ještě nečelila tak mohutnému problému, jakým je imigrace a „Velká výměna“ obyvatelstva, nízká porodnost, sebevraždy či interrupce. Proto jistá stanoviska či postoje by dnes mohly být kontraproduktivní pro zachování bílé rasy.

Žena (coby pochva a prsa) a muž (zde s AIDS) dnes v konformistickém vidění plném ošklivosti a ubohosti… (z výstavy Visions of the World, Museum Kampa, viz Jiří „T0P 09“ Pospíšil „master of ceremony“ tohoto podniku)

Článek byl převzat ze serveru Délský potápěč. Ze slovenštiny přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.