PhDr. Jana Šilhavá

–

Mladí lidé dnes často prohlašují, že ještě nejsou dost zralí na to, aby měli děti. Filozofie ukazuje, že jde o omyl. Podle profesora Jana Sokola člověk může dozrát jedině tím, že se začne o někoho starat a to, co dostal, předává dál.

Od dob kdy žili naši prarodiče, došlo k velkému společenskému posunu. Už dávno nepotřebujeme děti ke své obživě, jako tomu bylo v zemědělské společnosti. Dnes jsou děti spíš přítěží v kariéře. Ani rodinu nepotřebujeme k tomu, abychom se uživili, naopak žít jako „singl“ může být z určitého hlediska pohodlnější. Nesmíme ale zapomenout na to, že člověk jako každý jiný živočich žije pouze proto, že mu předchozí generace život předaly. To je aspekt, který moderní společnosti přehlížejí. Atmosféra v nich je soustředěna hlavně na přítomnou generaci.

Lidská zralost

Nebyla to náhoda, že na mezinárodní konferenci o angažovaném rodičovství zazněla přednáška prof. Jana Sokola. Jednoduchými slovy připomněl skutečnosti, které jsou pro mnohé překvapivé: „Člověk, tak jako každý živý tvor, má určitou linii svého osobního vývoje. Prochází třemi fázemi života. V první fázi – zakořenění – potřebuje jisté zakotvení, které mu poskytuje péče rodičů a jeho okolí. V dnešní době se setkáváme s tendencí tuto fázi prodlužovat. Cílem fáze dětství je to, aby se člověk začal stavět na vlastní nohy a staral se sám o sebe. Ve druhé fázi – expanze – si hledá a buduje své postavení. V tradičních společnostech tato fáze nutně přecházela do třetí fáze, kdy se on sám začal starat o své děti a cyklus se jakoby uzavřel. V tomto smyslu je lidská osobnost neúplná, dokud nezačne přebírat zodpovědnost a starost o někoho jiného.“

Život jsme dostali od našich předků nejen pro svou potřebu, ale jako něco, co máme poslat dál. Jsme sice zavázáni hlavně svým rodičům, ale u předávání života neplatí „něco za něco“. Náš dluh patří hlavně těm následujícím. Máme poslat dál nejenom svůj genom. Jako kulturně závislé bytosti nemáme dáno nic ze své přirozenosti. Žijeme z toho, že se o nás někdo postaral a zprostředkoval nám věci, které každodenně využíváme, aniž bychom si to uvědomovali. A ony nejsou určeny pouze k tomu, abychom je spotřebovali. A tak můžeme dosáhnout osobní zralosti teprve tehdy, když jsme schopni alespoň část z toho, co jsme dostali, předávat dál. Náš osobnostní růst se uzavírá, stáváme se lidmi v plném slova smyslu. Jan Sokol si posteskl: „Kdekoliv o tom přednáším, působí tato skutečnost rozpaky a překvapení, přitom je evidentní, takže by se měla stát základem našeho pohledu na společnost.“

Ochrana před zánikem

Rodinná politika se stala častým tématem diskusí. Politické strany lákají voliče a předhánějí se v tom, kolik peněz rodina dostane. Data nám ale ukazují, že před sto lety, kdy vůbec žádná rodinná podpora nebyla, bylo dětí dvakrát tolik. Finanční podpora je namístě, ale pravděpodobně není hlavním řešením. Je potřeba si znovu připomenout, že schopnost o někoho se starat a převzít za něj odpovědnost patří k lidské zralosti. Nejpřirozenějším způsobem jsou vlastní děti, ale může to být i péče o pokrok ve vědě nebo o nějakou jinou složku, jako je například stát. Filozofie nám ústy Jana Sokola důrazně připomíná: „Pokud jakákoliv část z dědictví, ze kterého žijeme, nenajde nikoho, kdo by se o ni staral – zanikne. Ať už jde o jazyk, nebo o instituci anebo o biologické formy života, včetně lidského.“

Napsáno pro týdeník Naše rodina 2006/20