Jürgen Rudolph

–

Pokud dosud hráli oba rodiče v životě dětí důležitou a pozitivní roli, tak taková otázka nemá relevanci – alespoň ne z pohledu dětí. Taková otázka je formulovaná z perspektivy dospělých a často sleduje i přesný cíl. Reaguje na společenskou realitu, že mnohé děti vyrůstají jen s jedním z rodičů. Její vyjasnění je dosud nadměrně ideologicky zatížené se zřejmým cílem obhajoby nebo diskriminace určitých životních forem. Víme od dětí, které ztratily jednoho rodiče v důsledku nemoci, války nebo jiným neštěstím, že se tuto ztrátu snažily kompenzovat pozitivními a často i zidealizovanými vzpomínkami. Zvláště v Německu bylo možné po druhé světové válce pozorovat u velkého počtu dětí, které ztratily otce ve válce, že si své otce všudypřítomně představovaly, často heroizujícím  způsobem, a otcové tak byli v jejich životech permanentně virtuálně přítomni – v případě potřeby jim to zprostředkovala jejich matka, často až do detailů v otázkách výchovy. U těchto dětí bylo dále pozorovatelné, že byly na své otce zpravidla hrdé a tento stav by bývaly byly v reálném životě i rády žily.

Ve studii Elizabeth Marquardt/ové, publikované v roce 2005 v USA, si většina dotázaných dětí, postižených rozvodem svých rodičů, přála, aby se jejich rodiče – i přes jejich tehdejší ostré hádky – nikdy nerozešli. Z toho je naprosto zřejmé, že rozchod rodičů by se neměl dětem ještě navíc zatěžovat pro ně konečnou ztrátou jednoho z nich, ale pokud možno jej učinit snesitelným buď nadále střídavou péčí, nebo alespoň dětem umožnit žít vztah k rodiči, jenž je nemá v péči.

Ukázka z knihy bývalého německého opatrovnického soudce Jürgena Rudolpha „Jsi moje dítě“ („Du bist mein Kind“)