Petr Casanova

Říká se: Když přijdeme o rodiče, ztratíme minulost. Když přijdeme o dítě, ztratíme budoucnost. Co se ale honí hlavou dospívajícímu člověku, když nabude dojmu, že nemá žádnou budoucnost?

Tento týden píšu o možná nejtěžších případech, které mě vedly k napsání mé čtvrté knihy. Tento případ začal zvláštními slovy:

„Každý den mi připadá jako past. Moje tělo se mění, ale všechno kolem něj se opakuje znovu a znovu. Můj život je složen z toho, co MUSÍM dělat, ne z toho, co CHCI dělat. Den za dnem ztrácím s lidmi, s nimiž MUSÍM být, nejčastěji s teenagery, kteří se cítí stejně jako já.“

„Výsledkem je, že můj nejčastější pocit je: NECHCI. Nechci vstávat z postele. Nechci jít do školy. Nechci, nechci, nechci už nic. Nevybavuji si vlastně skoro nic, o čem by šlo říct, že to chci. Kromě spánku. To je jediné období, kdy necítím stres, zklamání, ničeho se nemusím bát.“

„Utíkám před tímhle životem do jiného světa. Sleduji Netflix, YouTube a ano, nesmyslná videa, a to znovu a znovu, snažím se zapomenout na své myšlenky. Rodiče na mě kvůli tomu řvou, řvou i kvůli mému pokoji. Ano, mám v něm nepořádek, ale tak to mám i v sobě. A neptejte se mě proč. Já nevím. Nevím, odkud ty pocity vycházejí.“

„Občas poškozuji věci, ničím je. Protože mi pak jsou blízké, cítím se stejně poškozeně a zničeně.“

„Nejhorší je, pane Casanovo, že to vždycky takhle nebylo. Když si prohlížím staré fotky z úplného dětství, vidím malé dítě, které je v každé chvíli šťastné. Malé dítě, které rádo tančí, zpívá, nevadí mu být hloupé, kašle na to, co si o něm druzí myslí. Jenže teď cítím, že to malé dítě ve mně je mrtvé.“

„Bojím se, že Vám moje psaní nedá smysl. Že ho vyhodíte a mě odsoudíte. Nebudete první. Já Vás ale moc prosím, naslouchejte mi, nelamte nade mnou hůl, nepohrdejte mnou, protože tohle všechno negativní už dávno dělám já se sebou. A mně moc chybí někdo, kdo je silnější než já.“

„Potřeboval bych, abyste byl mým rodičem, protože mám pocit, že žádné nemám. Nemají se mnou trpělivost, nesnaží se mi porozumět, nedokážou mě přijmout. Jen na mě řvou a nepochopí, že když já zvolám, že je nenávidím, na oplátku potřebuji slyšet, že oni mě milují.“

Vybral jsem jen 7 pasáží z ručně psaného dopisu, který se bůhvíjak dostal do mé pošty. Listovní psaní prakticky nedostávám. Obálka ani neměla známku. „Někdo,“
vzpomněla si asistentka, „to sem přinesl osobně. Takový… kluk.“

Zamrazilo mě. Proč nepoužil e-mail? A pokud věřil pouze papíru, copak musel šetřit na známce? Copak…, lekl jsem se, když jsem bezděky vyhlédl z okna, odešel z domova?

Každý zaslouží šanci

Mám rohovou kancelář s výhledem na Národní muzeum. Když se vykloním z okna, vidím pražské hlavní nádraží. Ve středu 25. dubna od 14.00 do 19.30 se přímo tam promítal celovečerní dokument Igora Chauna DOSPĚLÝM ZE DNE NA DEN. Upozorňuje na nelehkou situaci těch, kteří s dosažením plnoletosti opouštějí dětské domovy. Odkázáni zcela na sebe hledají způsob, jak se postavit na vlastní nohy. Kamil Vacek, majitel firmy TCCM, který zafinancoval natáčení, říká: „Chci, aby každý dostal šanci. Aby pochopil, že si ji zaslouží. Dnes tolik dětí, a nejen z dětských domovů, neumí fungovat samostatně, mají velmi nízké sebevědomí a není nikdo, snad kromě neziskových organizací, kdo by jim pomohl se zorientovat a začlenit. Proto nás napadlo natočit medailonky s těmi dětmi, které uspěly, i s těmi, kterým se to nepodařilo.“

Na stejném hlavním nádraží byl i On. Kluk s pocitem, že nemá žádnou budoucnost.

Vyhledal jsem ho. Povídali jsme si. Dlouho. A já jsem poslouchal nejen to, co říká, ale snažil jsem se pochopit hlavně to, co neříká – co by každé dítě tak rádo vykřiklo, o co by tak rádo požádalo, ale neví si rady, jak to říct.

Zkusil jsem za tohoto kluka těch 7 vnitřních výkřiků formulovat nahlas. Nyní se k nim dostanu. Přemýšlejte o nich, prosím.

1. „Prosím, dopřejte mi prostor“

„Prosím, nevtrhávejte do mého pokoje, nezatlačujte mě do kouta, nečiňte si neustálé nároky na mě, mou poslušnost, mé splněné povinnosti. Nejsem stroj. Také dělám chyby. Když na mě tlačíte, když mi berete i ten kousek svobody, cítím se přesně tak, jak byste se cítili vy – cítím se hůř. Pochopte, prosím, že někdy potřebuji samotu. Mít svůj alespoň malý prostor, jediný v celém světě, kde se pořád nemusím o něco bát.“

2. „Prosím, nekřičte na mě“

„Věřte mi, že v mé hlavě je už dost velký hluk. Donekonečna, někdy pořád víc, tam rezonuje ozvěna učitelů, rodičů, příbuzných, že jsem k ničemu, že takhle ničím nebudu, že mám dělat to, a ne ono. Sotva slyším své vlastní myšlenky. Prosím, uvědomte si, že kdykoli tohle děláte, cítím se hůř a hůř. Cítím se prašivě, nadbytečně, jako Vaše největší zklamání, které se nemělo nikdy narodit.“

3. „Prosím, zbavte mě té elektroniky“

„Tuhle větu nepochopíte: Já nedokážu odložit svůj telefon. Snažím se o to, ale prostě nemůžu. Vím, že to požírá můj čas i mozek, ale nemohu si pomoct. Nedokážu přestat kontrolovat sociální sítě, nesledovat videa, odpustit si hry. Pomozte mi. Nastavte tam nějaké filtry, limity, omezení. A hlavně nedejte na to, co říkám a dělám. Budu se s Vámi hádat, bojovat, ale neustupujte mi, prostě to udělejte. Vysvoboďte mě.“

4. „Prosím, vezměte mě na nějaké klidné místo“

„Hodně toho, co říkám nebo dělám, je opačně. Říkám vám třeba, že s vámi nechci nic dělat společně. Ale věřte mi, že když mě vezmete někam, kde se nebudeme hádat, kde budu moci jen cítit slunce a naslouchat větru ve větvích, kde budu moci konečně volně dýchat a nemyslet na všechno, co mě trápí, tak budu moc rád. I když vám tam dlouho neřeknu ani slovo, budu vážně v pohodě.“

5. „Prosím, nekazte mě“

„Přestaňte mi dávat všechno, co chci. Čím víc věcí mi dáváte, tím víc mi škodíte. Chci si na ně umět sám vydělat. Pomůže mi, když se budu cítit jako dospělý, samostatný, soběstačný. Chci se naučit šetřit, utrácet i sdílet peníze. Nic z toho se nenaučím, pokud budu neustále dostávat věci jen tak. Nesnáším to, když jsem na někom závislý. Pomozte mi, prosím, stát se nezávislým.“

6. „Prosím, najděte mi někoho, s kým mohu otevřeně mluvit“

„Potřebuji někoho dospělého, koho budu obdivovat, komu se budu chtít přiblížit, kdo ve mne bude věřit, kdo mě bude posouvat a kdo mi porozumí. Buďte můj mentor, poradce, terapeut, kdokoli, kdo mi dokáže dávat naději ve chvílích, kdy se budu cítit jako ten nejmenší na světě.“

7. „Prosím, řekněte mi, že mě milujete“

„Dělám, že mě to nezajímá. Že mi na tom nezáleží. Ale ve skutečnosti tolik potřebuji slyšet ta dvě slova: Milujeme tě. Potřebuji to proto, že zrovna teď možná sám sebe nemiluji. Věřte mi, prosím, že i když vám dělám ze života peklo, pořád potřebuji cítit lásku. Zvláště od vás.“

A hlavně:

„Já vím, že být rodičem je těžké. Já vím, že si občas vyčítáte, a to kvůli mně, že jste se jimi vůbec stali. Ale věřte, že vám to vynahradím. Zlepším se, slibuju. Jak nám roky přibudou, jednou se tomu zasmějeme. Ale do té doby si pamatujte, že si vás za všechno moc vážím. Možná to nikdy neřeknu, ale přesto vás miluju.“

—

„Rád bych, aby každý dostal šanci,“ říká Kamil Vacek. Mysleme na to. I když zrovna náš potomek není v dětském domově, potřebuje najít svou cestu životem. Svou, zdůrazňuji.

Dejme mu šanci.

Převzato z webu FIRSTCLASS.CZ