Marek Kožušník

–

Rozhovor s Alešem Hodinou vyšel v časopisu Playboy 09/2022

Proč není rytířskost vůči ženám slučitelná s feminismem a rovnoprávností? V čem jsou špatná kupé pro ženy nebo plavání pro maminky s dětmi? Mají si muži stěžovat na domácí násilí, stejně jako ženy? Proč si muž nemá hrát na tátu cizích dětí? Aleš Hodina, zakladatel Mezinárodního institutu pro rodinu a dítě a místopředseda Unie otců, má s diskriminací mužů a otců v oblasti rodiny a péče o dítě bohaté zkušenosti. Přesto tvrdí, že si muži svým trubcovitým chováním situaci v mnoha případech sami výrazně zhoršují.

Platí pořád zažité stereotypy, že muž vydělává peníze a žena vaří, stará se o domácnost a o děti? Jaké jsou dnes vlastně role muže a ženy?

Myslím, že ty role částečně vyplývají z nějakých biologických daností, ale nebral bych to všechno jako dogma. Lidské osudy můžou být hodně individuální a stejně tak může být hodně individuální to nejvhodnější nastavení vztahů mezi partnery. Neříkám, že má muž vždycky vydělávat a žena být s dětmi, to je relativně primitivní machistický postoj. Já říkám, že chlap má být chlapem, ale pokud má třeba žena práci, kde je schopná vydělávat významně víc, nevidím důvod, proč by na rodičovské nezůstal muž. Vidím ale problém v tom, když se ty dva přístupy určitým způsobem směšují. Na jedné straně to, že má chlap ženu ochraňovat, starat se o ni. Na druhé straně jsou si vlastně ve všem rovni, mají stejná práva a do všeho mají stejné právo mluvit. A pokud výsledkem smísení těchto dvou přístupů je, že muž nemá právo rozhodovat a má právo ženu akorát chránit a starat se o ni, tak je to špatně.

Mluvíme teď o feminismu?

Nejen o feminismu. Dnes jsme se obrovským způsobem posunuli.

Máte na mysli hyperkorektnost, desítky různých pohlaví a podobně?

Hyperkorektnost je podle mě spíš projevem toho, kam se dnes společnost i vinou feminismu dopracovala. Před nějakými sto padesáti lety feminismus skutečně bojoval za práva žen v oblastech, ve kterých to mělo nějaký smysl. Bojoval za rovnoprávnost. Té se dosáhlo. A co teď? Byla tady vybudovaná nějaká struktura, spousta různých feministických organizací, co měly dělat dál? Měly se rozpustit? Žádná struktura se nikdy sama dobrovolně nerozpustí. Tak začaly hledat další a další věci, za které by se feministky stavěly – to už ale pod heslem rovnoprávnosti prosazovaly výhody pro ženy. To jsou třeba kvóty. Kvóty znamenají, že máte dělat nějakou práci nebo být v nějaké pozici v podstatě bez ohledu na své schopnosti, ale protože máte nějaké pohlaví. Ne proto, že to umíte. Já mám třeba v jedné z firem na vedoucích pozicích naprostou většinu žen. Bez jakýchkoliv kvót, ale proto, že to byli nejvhodnější kandidáti na ta místa. A nedokážu si představit, že by mi někdo diktoval, abych tyto pozice obsadil muži, protože je to tak korektní.

Jak vnímáte v této souvislosti princip rytířskosti? Ženy dnes často odmítají projevy galantnosti, už i v souvislosti s potenciálním sexuálním obtěžováním. To aby se muž bál říct kolegyni, že jí to sluší…

Některé ženy to odmítají, jiné to uvítají. Líbí se jim to a jsou připraveny se k muži za toto hezké slušné chování vůči ní také chovat hezky, s respektem. Je to jakási vzájemná rytířskost. Problém nastává, pokud to ženy vyžadují a očekávají, ale nejsou připraveny chovat se s obdobným respektem k muži. Tam nastává uťápnutí mužů. Upřímně, některým se to i líbí, proč ne. Ale asi by to neměla být norma.

Když šéf na vánočním večírku plácne podřízenou z legrace po zadku, může ho obvinit ze sexuálního obtěžování. Kde jsou hranice sexuálního predátorství a feministické hysterie?

Možná se zeptám – a nenajdou se i sexuální predátorky? A kdo je řeší? Když se dnes dělá věda z toho, když muž z legrace plácne ženu po zadku, souvisí to i s tendencí v naší společnosti, kterou bych nazval přechráněnost. Snažíme se chránit před vším možným i nemožným, co třeba ani fakticky není problém.

Problémem ale může být domácí násilí. Mluví se o něm většinou v souvislosti s muži. Můžou ale i oni být obětí domácího násilí?

Násilí bohužel bylo, je a bude. Není dobré. Ale spíš je tam tendence házet všechno na chlapy. Vymýšlet i to, co se nestalo. Na druhé straně muži, kterým ubližuje žena, často mlčí. Nebrání se jí – ne proto, že by to nedokázali, ale protože jim to je žinantní. A tak mlčí. Žena mluví o tom, že ji před dvaceti lety někdy někdo plácnul v legraci přes zadek, a chlap nemluví o tom, že ho žena doma fackuje. Nebo i něco horšího. Ale mluví se jen o násilí vůči ženám, které se před těmi zlými muži musejí schovávat do vagonů pro ženy. Připomíná mi to místa vyhrazená jen pro bílé.

Ženy také můžou ubližovat formou psychického násilí…

To taky, ale kvůli tomu muže ani nenapadne běžet na policii. Ostatně ani já nejsem příznivcem toho, aby se pod domácí násilí schovávalo cokoliv, co někomu nejde pod nos. Když si dnes přečtete stránky feministických organizací, najdete tam pod definicí domácího násilí všechno možné. Včetně toho, že muž zavolá domů, jestli tam žena náhodou nemá milence. Už tohle ony považují za určitý druh psychického násilí. Některé ženy mají dnes opravdu tendenci za násilí vydávat prakticky cokoli, co se jim nelíbí. Nechci to samozřejmě podsouvat všem, mluvím o těch, které jsou ovlivněny feministickou ideologií.

Pokračování