Marek Kožušník
–
Rozhovor s Alešem Hodinou vyšel v časopisu Playboy 09/2022
Trochu v nadsázce říkáte, že nejdůležitější předsvatební přípravou každého úspěšnějšího muže je předmanželská smlouva. Máme hned od začátku počítat s nejhorším?
Chtěl bych tím trochu varovat muže před bezbřehým optimismem, který jsem měl i já. Milujeme se, budeme spolu až navěky, všechno bude skvělé, všechno dopadne dobře. Ano, určitě je potřeba se o to snažit, věřit v to, být pozitivní, ale zároveň nebýt naivní. To znamená nedělat pod nějakým zaslepením zamilovaností nebo chtíčem hlouposti, trochu myslet i na zadní vrátka. Nějakým způsobem se ochránit pro ten případ, že to nedopadne. Muži si také můžou myslet, zvláště ti schopnější, že to vždycky nějak zvládnou. Že to přece vyřeší, protože v byznysu to tak taky dokážou. Ale tady se to prostě nevyřeší, když si žena postaví hlavu. Je dobré myslet na zadní vrátka, zvláště když muž vstupuje do manželství s výrazně větším majetkem než žena. Ostatně dnes podávají dvě třetiny návrhů na rozvod ženy.
Takže v okamžiku, kdy oba zamilovaně tokáme a plánujeme svatbu, mám napochodovat před svého miláčka a začít řešit něco tak přízemního a podezíravého, jako je předmanželská smlouva? Jak to ženě svého života říct, aniž by mi vyškrábala oči?
Já jsem to udělal a jsem velmi rád. I když jsem tenkrát taky zažil kuriózní příhodu, kdy jsem přišel za nejmenovanou paní notářkou na Vinohradech. Řekl jsem, že chceme uzavřít předmanželskou smlouvu, byli jsme na tom s manželkou dohodnutí. A paní notářka se projevila tak, že místo aby řekla „ano, milí klienti, je to vaše přání, tak to sepíšeme“, začala mě přesvědčovat, v situaci před svatbou, kdy vůbec nebyly žádné náznaky toho, že bychom se měli někdy rozcházet, jestli bych přece jen neměl dát manželce aspoň nějakou nemovitost bokem. Zase ta ženská sounáležitost.
A jak jste s manželkou probíral předmanželskou smlouvu vy? Jaké se dají v takové chvíli použít argumenty?
V první řadě si myslím, že by se muži neměli ženit ve stavu poblázněné zamilovanosti. Když je tam to obrovské vzplanutí emocí, většinou to není úplně nejlepší rádce. Rozhodnutí, že se dva lidé chtějí vzít, by mělo být po zralé úvaze, jde o společnou cestu celým životem. V té situaci by si to měli normálně vyříkat, argumentem by měla být spravedlnost. Já mám tohle, ty tohle. Věřím z celého srdce, že nám to dobře dopadne, ale kdyby náhodou ne, asi by nebylo fér, kdyby jeden obral toho druhého.
Kdy jste se začal zabývat problematikou diskriminace mužů a otců v oblasti rodiny a péče o dítě?
K tomuto tématu mě přivedla vlastní osobní zkušenost s rozpadem rodiny. Samozřejmě jsem hledal pomoc a zjistil, že chlapovi nikdo nepomůže. Když jsme například šli s bývalou manželkou do psychologické poradny, snažili se mě tam přesvědčovat o jejím pohledu na věc – že bych se měl v zásadě syna vzdát ve prospěch ženy a podobně. Poznal jsem, že muži příliš pomoci v téhle oblasti nenajdou. Začal jsem se proto angažovat v aktivitách na podporu rodiny, na podporu střídavé péče, na podporu toho, aby muži nepřicházeli o své děti. V roce 2010 jsem založil webový portál Střídavka, jehož prostřednictvím se snažím šířit osvětu. Aby se lidé dozvěděli víc o tom, jak střídavá péče může fungovat. Základem je moto zachování rodinných vazeb mezi dítětem a oběma rodiči.
Proč k této asymetrii při svěřování dětí do péče dochází?
Důvodů bude víc. Opatrovnickou agendu na soudech a na orgánech sociálně-právní ochrany dětí řeší v naprosté většině případů ženy. A ty často ženám a matkám nadržují, soucítí s nimi. Představují si třeba sebe na jejich místě, často za ně kopou. Neříkám, že to tak je vždycky, situace se trochu lepší, ale pořád k tomu v řadě případů dochází. Dalším důvodem je, že soudci a sociální pracovnice mají podle mě často pocit, že jsou tam od toho, aby celou situaci vyřešili. Že vědí lépe než rodiče, co je pro jejich dítě nejlepší. Mělo by to být přitom naopak – nechat rodiče, ať se společně nějak domluví, ať najdou nejlepší řešení pro dítě i pro ně samotné. Státní orgány by jim v tom měly pomoci udržováním spravedlivé linie, aby jeden z rodičů neušlapal toho druhého. Snažit se jim pomoci najít vyvážené řešení. Na tomto principu funguje velice úspěšný Cochemský model v Německu. Snaží se zachovávat dětem oba rodiče a vést otce i matku k odpovědnosti.
Je vaším cílem pomoct zachránit v rozpadajícím se manželství, co se dá? Anebo zmírnit onu asymetrii a pomoct mužům, aby srovnali své výhody se ženami?
To, co jste řekl, si neprotiřečí. Zachránit rodinné vazby rozhodně ano, zejména z pohledu dětí. Aby jim zůstaly vazby na oba rodiče, aby se jeden z rodičů nestal jenom jakýmsi návštěvníkem v jejich životě nebo chodící peněženkou. A to znamená de facto i boj za práva mužů, protože v téhle oblasti byli muži skutečně odstrčeni, zašlapáni. Aby zůstaly zachovány rodinné vazby, je nutné bojovat proti feministickému tlaku, který jde opačným směrem.
Počítám, že bude spousta mužů, kterým vyhovuje situace, kdy vidí po rozvodu dítě jednou za čas a jinak mají klid. Kolik je naopak těch, kteří tuhle křivdu cítí a chtějí aktivně bojovat za svá práva ohledně péče o dítě?
Už před více než deseti lety se provedl menší průzkum před budovami pražských soudů. Tazatelka se dotazovala otců, kteří tam zrovna absolvovali soudní řízení ohledně péče o děti. Ptala se jich, jestli usilují o to, aby měli dítě v péči, nebo ve střídavé péči, a pokud ne, proč. Výsledky samozřejmě mohly být ovlivněny tím, že průzkum probíhal v hlavním městě, ale tazatelka zjistila, že zhruba polovina z těch mužů usilovala o to, aby měli dítě ve své péči nebo ve střídavé péči. A ta druhá polovina o péči sice neusilovala, ale většinou ne proto, že by o ni neměli zájem. Odradila je soudkyně, sociální pracovnice nebo slyšeli od svých známých o jejich negativní zkušenosti a nechtěli něco podobného absolvovat. Tito známí usilovali o péči, dlouho o ni třeba bojovali a neuspěli. Samozřejmě, vždycky bude nějaké procento rodičů, kteří o děti velký zájem mít nebudou, ale určitě to není většina.
Pokračování za týden
Okomentovat