Mgr. Jana Barvíková, Ph.D.

–

5.3 Předávací den

Dochází-li ke střídání v péči o děti po týdnu, nejobvyklejšími dny pro předání dětí bývají v rodinách našich respondentů neděle či pátek, objevují se i pondělky a středy. Žádný z dnů v týdnu přitom není všeobecně přijímán zcela bezvýhradně. Co někomu velmi dobře vyhovuje, pro jiného je zcela nepřijatelné.

Neděle

Neděle bývá volena především proto, aby se děti v domácnosti rodiče zakotvily, než začne nový týden, a mohly si do školy připravit vše potřebné.

Někdy má stanovení nedělní podvečerní hodiny předejít případným příliš pozdním návratům dětí z víkendu mimo bydliště s méně organizovaným rodičem.

Několik respondentů uvedlo, že původně praktikovali předávání v neděli večer, ale nevyhovovalo jim to, a tak zvolili jiný den. Na předávání v neděli nejvíce vadí, že zkracuje víkend a narušuje jeho bezstarostné trávení. Při nedělním předávání v týdenním rytmu totiž děti ani rodiče nenarušené víkendy vůbec nezažívají. Nedělní den rovněž může být prožíván s nervozitou z očekávané změny prostředí, potřeby balení a včasného přesunu; při cestě za méně preferovaným rodičem i s nervozitou či strachem z kontaktu s ním. Někdy pak nedělní večerní pohodu znemožňuje horečné dohánění školních povinností (i neúmyslně) nesplněných u druhého rodiče.

„Vyměňovací den byla neděle. A ono to bylo špatný, protože ze začátku kolikrát jsme třeba zjistili, že nemá hotový úkoly… Nebylo to tak, že by na druhý straně ty úkoly nechtěli psát, ale prostě občas to dítě zapomene a zjistí to až v neděli večer. A bylo to blbý, protože vlastně naskočil, v podstatě v neděli večer přijel rozhozenej a v pondělí hned do školy. Takže potom na můj návrh jsme změnili vyměňovací dny za pátky, což bylo rozumný rozhodnutí, zpětně musím říct.“

(03 matka – nejdříve výlučná péče, později střídavá péče)

Pátek

Pátky bývají rodiči oblíbené kvůli zachování celistvosti víkendu a pro možnost poskytnout dítěti čas, aby se aklimatizovalo na změnu prostředí dříve, než v pondělí půjde do školy. Tomu může napomoci, že o víkendech členové rodiny často tráví intenzivní čas pohromadě a v pátek se ještě mohou společně vydat za zábavou či někam odjet.

„Takže ten pátek je jako dobrý, tak nějaká zábavička…, ale už tady má věci do školy, už se tady připravuje a už je takovej nastartovanej s tím, že ten tejden celej bude u nás.“

(27 matka – formálně výlučná péče matky, reálně střídavá péče)

Nicméně ani předávací den v pátek nebývá akceptován bez výhrad. V pátek po vyučování po celotýdenním zápřahu děti bývají naladěny již na odpočinek a vypuštění povinností, a tak těžko snášejí, že musejí přerušit své hry a balit si věci. Nutnost je k tomu pobízet nepřispívá k domácí pohodě. Nepříjemná, nervózní atmosféra bývá umocněna, pokud druhý rodič očekává jejich příjezd na minutu přesně.

Pondělí

Pondělí bývá preferováno pro možnost vyvrcholit společný čas s dítětem víkendem, který si děti i rodiče ještě nerušeně užijí. Někteří rodiče mají za to, že nepřecházejí-li děti rovnou z jedné domácnosti do druhé, pobyt ve školním zařízení ve společnosti kamarádů vytváří určitý přirozený předěl, který jim změnu prostředí usnadní. Tam, kde pondělí jako předávací den dobře funguje, se dítě po škole přesune rovnou k druhému rodiči a jeden z rodičů mu večer převeze jeho věci. Případně se dítě ze školy vrátí zpátky k rodiči, u něhož trávilo předchozí týden, a druhý rodič ho tam večer i s věcmi vyzvedne.

„Když jsme teďka u mamky, tak je to nastavené tak, že každé pondělí si tady pro nás přijede taťka autem a všechny věci, co potřebujeme, tak prostě vezmeme a přejedeme k taťkovi a tam se prostě vybalíme. A opačně to platí zase to samé, když jsme u taťky, tak si přijede mamka ve smluvenej čas, to pondělí a tady vybalíme. Takže nemusíme rozhodně jezdit hromadnou dopravou. Ani by to moc nešlo, protože takový standard, co přenáším, tak je aktovka, potom nějaké dvě další tašky, ale občas těch tašek třeba mám pět, jo? Když potřebuju tam něco dělat, tak přenést ty věci je komplikované, takže v té hromadné dopravě, ani pěšky nebo třeba na kole, tak to by určitě jako nešlo. Takže to auto je jediná možnost, jak to vlastně přepravit. (…) Kolem šesté hodiny, tak v šest hodin prostě se sbalíme a jedem, takhle to máme.“

(27 syn – střídavá péče)

Pondělí jako předávací den bývá mnohdy zavedeno také v rodinách, kde spolu rodiče nevycházejí. Využívají tak možnosti předání dítěte prostřednictvím mateřské školy či školy a cíleně se vyhýbají společnému setkání. Někdy toto řešení jako východisko doporučil psycholog či určil soudce s ohledem na dítě (aby nebylo svědkem jejich konfliktů a znevažující komunikace).

„No, protože právě bylo špatný předávání kvůli hádkám, kvůli rejpancům, že on do mě hodně jako rejpal a taky mě není schopnej ani pozdravit. Což řešila i soudkyně, že pro dítě to je důležitý… protože on mě zdraví – dobrý den. Anebo mě nezdraví vůbec. Jo? Takže to vlastně i soudkyně… i psycholožka mu vysvětlovala, jak je tohle to pro dítě důležitý. Takže pak usoudila, že nejlepší předání bude kvůli Madlence, aby my jsme se u toho nepotkávali. Takže ve školce.“

(36 matka – střídavá péče)

V této souvislosti dodejme, že domluva na předání přes mateřskou školu nebo školu může být užitečná i tehdy, je-li jeden z rodičů ve vyzvedávání a vracení dítěte nespolehlivý, což obvykle dítěti působí stres a do vztahu rodičů vnáší napětí (bez ohledu na praktikovaný model péče).

„A paní [mediátorka] říkala: ,Tak jak to teda chcete, Karle, tu péči?‘ A on řekl: ,Já bych Karličku chtěl mít od pátku ne od sedmi až, co máme v dohodě, ale já bych jí chtěl vyzvednout ze školy a dát jí do školy v pondělí a nevracet jí v neděli večer v šest, jak se to dohodlo v dohodě.‘ Já říkám: ‚Super, máš to mít, to je ideální.‘ (…) Ta paní koukala a říkala: ‚Vážně?‘ Já říkám: ‚Jo, nebudem se vídat prostě, vyzvedne dceru ze školy, tam jí vyzvednout musí, protože taková je dohoda, jinak by na něho volali policajty.‘ A jim řeknu: ‚Hele, tady máme dohodu, prostě musí vyzvednout ze školy on, pokud by mi nedal vědět dopředu, to bych jí musela samozřejmě vyzvednout já. Ale už bysme na něho doma nečekaly jak trubky prostě v sedm hodin večer – příde, nepříde?‘ Tak to je ideální stav.“

(08 matka – výlučná péče)

Středa

V jedné rodině soud jako předávací den určil středu. Byť děti zažívají změnu uprostřed týdne, rodině vyhovuje, že předávání nijak nezasahuje do víkendů. Výhodu otec spatřuje i v tom, že rodič, který zrovna nemá děti u sebe, pak může se svým volným víkendem naložit zcela svobodně.

5.4 Rytmus střídání péče

Čtrnáctidenní rytmus

Vidina nerušeného víkendu může být i jedním z důvodů preference střídání v péči o děti ve čtrnáctidenním rytmu. Ten je však v rodinách často považován za příliš dlouhý jak pro děti, tak pro dospělé. Zejména v mladším věku dětí. Vedle stesku na obou stranách (z dospělých zmiňovaný spíše u matek) se u rodičů objevují obavy, že dítě by si v jedné domácnosti příliš přivyklo a přechod do druhé by pak pro něj mohl být o to těžší. Čtrnáctidenní rytmus byl v rodinách našich respondentů praktikován spíše u dospívajících dětí. Mnohdy na přání těch, kterým už přesouvání mezi domácnostmi nevyhovovalo, pociťovaly větší potřebu stálosti jednoho místa, víkendů pro své vlastní aktivity a přitom se nechtěly střídavé péče vzdát. Ať už kvůli sobě, či z ohledu na rodiče. Nicméně výjimečně se lze setkat i s tím, že si o delší interval řekne i dítě mladšího školního věku. Rodičům jednoho takového děvčete, které stálo o čtrnáctidenní rytmus, aby si rodiče více užilo, toto nastavení rovněž vyhovuje – daří se jim zorganizovat si svoji práci tak, že v období, kdy je dcera u nich, pracují méně, aby se jí mohli věnovat.

„Jí [dceři] se zdálo, že ten týden je strašně málo u jednoho a že si to málo užije. A my jsme pak poznali, že de facto těch čtrnáct dní si dokážeme tu práci naplánovat. (…) Třeba z těch čtrnáct dní já pracuju jenom čtyři dny a pak zase, když je u Simony, tak pracuje Simona čtyři dny a směny má našoupaný do těch dnů, kdy prostě nemá Martinku.“

(33 otec – rovnoměrná péče nesezdaných)

„Původně jsme teda… jsem já navrhoval čtrnáct dní, ale to už se manželce zdálo moc. Spíš, abych pravdu řekl, ani ne tak ve vztahu k dětem jako k její osobě [stýskalo by se jí]. Ale za mě by to mělo být, že je tam jeden nerozbouraný týden, kdy nemusíme myslet na to, že neděli večer je musím předávat manželce anebo ona mně. No, nakonec to tak nedopadlo, takže je to týden – týden. A největší rozepře teď posledního půlroku roku bylo to, že jí to nestačí, že prostě skoro každý telefonát se zvrhl do hádky v tom smyslu, že ona chce se s nima vídat ještě někdy během toho mého týdne. A už jsem rezignoval prostě, takže to dopadlo nakonec tak, že i v mém týdnu si kluky vyzvedne jeden den po obědě, jsou s ní do večera do pěti večer a v pět večer vyzvedávám já.“

(25 otec – společná péče praktikovaná jako střídavá péče)

Týdenní rytmus

Nejobvyklejším rytmem je střídání po týdnu, i s případnou nocí či odpolednem u druhého rodiče v polovině týdne. Z hlediska dospělých, kteří ho preferují, bývá jeho výhodou přehlednost a předvídatelnost. Zejména v případě mladších dětí bývá časté, že rodič v týdnu, kdy nemá děti v péči, pracuje více a déle, aby se jim ve svém čase mohl věnovat větší měrou.

V rodinách, kde má rodič nového partnera, jenž má děti také ve střídavé péči, je obvyklé nastavení, že jeden týden mají děti oba, druhý týden jsou jen spolu bez dětí. Toto nastavení bývá pro nový pár výhodné, avšak ne vždy je pozitivně a ochotně přijímáno druhým rodičem. (11) Zvláště pokud on sám by preferoval jiné nastavení (jiný rytmus, jiný předávací den) a z jeho pohledu je takto nucen přizpůsobit se novému partnerovi svého expartnera, proti zájmům svým a zájmům svých dětí. K tomu, aby se druhý rodič odmítl ohledně rytmu péče přizpůsobit či vyjít vstříc, ho přitom může pobízet i jeho okolí – rodiče (prarodiče dětí), případně jeho nový partner, kterému vadí, že expartner jeho nového protějšku ovlivňuje, kdy on s ním může trávit čas. Balancování mezi potřebou udržet vztah s dětmi a nový partnerský vztah může být pro rodiče náročné, někteří tlaku nového partnera podlehnou a se svými dětmi pobývají méně.

„Ale skoro bych řekla jako ze svý zkušenosti, že jestli do toho někdo hází vidle do těch dohadování, tak to nebejvají ty dva [rodiče dítěte], ale bejvá to nějaká třetí strana. Ať už to jsou rodiče, anebo jsou to ty noví partneři. Nebo aspoň u nás to takhle bylo, že u nás opravdu do toho, nejdřív do toho jako tvrdě házeli vidle ty jeho rodiče, který mu jako furt říkali: ‚Seš na ní moc hodnej… ona za to může, tak ať si to vyžere…‘ A pak do toho začal házet vidle ten můj novej partner. (…) On měl obecně problémy se svým egem, takže mu přišlo, že přece můj ex jemu nebude diktovat, kdy mě uvidí. A takhle to pak postavil, takže to bylo fakt jako hodně složitý. A on říká: ‚Chci, abys tady byla lichej tejden.‘ A já říkám: ‚Ale mně je jedno, jestli tady budu sudej nebo lichej, tobě je to taky jedno a říkáš to jenom proto, že víš, že tady ten lichej bejt nemůžu.‘ A on říká: ‚No, takže vidíš, že tvůj ex diktuje mně, kdy tady budeš.‘“

(12 matka – střídavá péče v jedné domácnosti)

Dětem nastavení „všechny naráz spolu“ může vyhovovat, pokud si s novým partnerem a jeho dětmi rozumějí. V rozhovorech mladí lidé glosovali s větším či menším pochopením, že dospělí zkrátka chtějí být i sami bez dětí. Nebezpečí nicméně tkví v tom, že děti pak mohou postrádat čas pouze se svým rodičem – pro důvěrné rozhovory, společné aktivity, zájmy a vůbec jeho pozornost –, pokud na to rodič nemyslí a nevyhrazuje si čas i jen pro ně, bez členů nové rodiny. V takových případech se děti mohou cítit být rodičem upozaděny a přehlíženy. To, že si nepřipadají pro rodiče dostatečně zajímavé, aby se jim chtěl věnovat, může mít dopad na jejich pocit vlastní hodnoty.

Několikadenní rytmus

Střídání se v péči v rytmu kratším než týden je typické především pro rodiny s malými dětmi (zejména v batolecím, předškolním, ale i v mladším školním věku). (12) V některých rodinách jej praktikují pouze přechodně několik týdnů či měsíců v počátečním období po rozchodu, aby si děti ale i rodiče zvykli, než se ustálí na týdenním rytmu. Také rodiče totiž prožívají stesk po dětech a každodenním kontaktu s nimi, zažitých společných zvyklostech, rituálech a někdy také oni potřebují čas a pozvolný přechod, aby se s novou realitou sžili.

„A že jsme střídali vlastně tři dny a čtyři dny, protože jsme měli pocit, že ten tejden je hrozně moc na začátku. A i byl rozdíl je mít tři dny a čtyři dny jako, pocitově, prožitkově.“

(02 matka – střídavá péče)

„No to bylo postupně, my jsme si hledali nějakej jakoby rytmus, ty děti byly hodně malinký, takže já jsem chtěla, aby pokud se budeme střídat, tak často. To znamená, že my jsme to na začátku měli třeba dva dny a dva dny, nebo den a den. I to bylo takový to, že ze školky vyzvedával jeden a potom druhej, nebo ze školy, jako že to bylo hodně častý střídání v tom týdnu.“

(23 matka – společná péče praktikovaná jako střídavá péče)

„Tenhle pátek si ji vyzvednu u Marie v šest večer a v pondělí ráno jí vedu do školky. Ve středu si jí vyzvednu ve školce a v pátek ji zavedu do školky a tam už si jí vyzvedává Marie. Takže se mnou tráví jeden víkend od pátku do pondělka a ten následující týden od středy do pátku. Takže se spolu vídáme každý týden a část jsou pracovní dny a část jsou víkendy, takže máme… jako já mám všechno, co potřebuju. (…) Trávíme spolu i volný čas i pracovní dobu, takže řešíme i školní úlohy, i volnej víkend.“

(01 otec – střídavá péče)

Ukazuje se, že střídání malých dětí v kratších intervalech v ustálených dnech v týdnu může mít mimo jiné výhodu, že tentýž rodič se může s dítětem účastnit pravidelné volnočasové aktivity, doprovázet jej na kroužek, který ho svým zaměřením s dítětem spojuje (středeční fotbal apod.). Je-li jeden z rodičů méně spolehlivý či příliš vytížený na to, aby malé dítě na kroužky doprovázel, druhý rodič docházku na kroužek může zajistit, pokud je pravidelně ve stejný den v týdnu. Nevýhodou takového režimu, trvá-li dlouhodobě, může být, že pro některé děti jsou krátké intervaly střídání u rodičů příliš náročné (únava, změny denního režimu, domácích pravidel a strategií dětí, jak u rodiče dosáhnout svého – „co na něj platí“). Z výpovědí respondentů se zdá, že toto časté přepínání mezi dvěma domácnostmi je pro děti problematičtější tam, kde se pravidla a režim u matky a otce výrazně liší, a komunikace, ochota k domluvě či kompromisu přinejmenším na jedné straně vázne. Zatímco v předškolním věku může tento režim probíhat poměrně hladce, po vstupu do školy vyžaduje podporu dětí ze strany rodičů a jejich vzájemnou kooperaci. Pro některé děti mladšího školního věku například může být obtížné dokázat myslet na to, co za učebnice a sešity budou potřebovat za dva dny. Zatímco v některých rodinách střídání dětí častější než jednou týdně přetrvalo až do dospělosti dětí k jejich spokojenosti, někde si děti či některý z rodičů časem vyžádali prodloužení intervalu.

„Člověku to ani nepříde jako, že se nestihne pořádně někde zabydlet, naopak, je furt zabydlenej všude…“

(39 dcera – střídavá péče)

Výsledky našeho výzkumu naznačují, že častějšímu využívání střídání v péči v rytmu kratším než týden a v jejím asymetrickém nastavení (např. u malých dětí větší počet dní s matkou než s otcem) mnohdy brání stereotyp v myslích rodičů, že střídavá péče má být v poměru 50 : 50 po týdnu, neznalost doporučení psychologů ohledně vývojových potřeb dětí dle věku a nedostatečné povědomí rodičů o tom, jak děti v jednotlivých obdobích vnímají čas. (13) Často tak usilují o nastavení, které by vyhovovalo jim. Posuzují možné dopady nastavení péče z perspektivy dospělého. Rodiče, zvláště pokud je mezi nimi konflikt, mnohdy mají tendenci při již prvotním vyjednávání o nastavení dosáhnout nejvyšší míry kontaktu s dětmi z obavy, že by později narovnání asymetrie již nedosáhli. V zájmu dětí je přitom nastavení zkoušet, hledat, co jim vyhovuje, a přizpůsobovat nastavení jejich potřebám, samozřejmě v rámci možností rodičů.

„Manželka ještě navrhovala, že ta střídavá péče bude probíhat daleko častěji, že ty kluci budou střídat ty domácnosti, já nevím, třeba po dvou nocích, což jsem řekl zase za mě obrovský nesmysl, ti kluci budou nestálí, nebudou vědět pořádně, kde jsem se vzbudil, kam mám jít, jestli mám jít k mamince, jestli mě dneska vyzvedává tatínek. Takže jsem chtěl nějaký delší časový úsek a ideálně nějakým způsobem ohraničený školní docházkou…“

(25 otec – společná péče praktikovaná jako střídavá péče)

Pravidelnost versus nahodilost

Zatímco část rodičů i dětí si zakládá na pravidelnosti rytmu střídání, je pro ně důležité mít jasno v tom, co bude, mít možnost plánovat, pro jiné je určitá nahodilost v péči nutností či preferovanou volbou.

„Já si úplně odjakživa pamatuju pondělí, úterý máma, středa, čtvrtek táta a pátek, sobota, neděle se střídá. To říkám jako básničku.“

(41 dcera – střídavá péče)

„Ty děti vědí, že středa, čtvrtek, pátek… mají fázi, kdy se těší na jednoho, a fázi, kdy se těší na druhýho.“

(02 matka – střídavá péče)

„Pro mě jako pro rodiče ta výhoda stoprocentně je v tom, že teď mám nějakým způsobem jasno, relativně dost dopředu, kdy a co jak bude, takže můžu plánovat nějakým způsobem. Není to prostě takové to živelné – hele, teď se mi to nehodí, vezmeš si kluky?“

(25 otec – společná péče praktikovaná jako střídavá péče)

V některých rodinách určují rytmus střídání rodičů jejich pracovní směny. V případě, že na směny pracuje jeden z rodičů, druhý se jim přizpůsobuje. Pracují-li na směny oba, snaží se je nastavit proti sobě, aby se v péči o děti mohli střídat.

„Už předtím jsme měli směny nastavené tak, aby vždycky někdo byl doma a staral se o děti. Takže v podstatě jsme se dohodli tak, že to budeme praktikovat, jen už každej bude bydlet jinde. Nebo víceméně, když já mám volno, tak ona je v práci a já mám děti. A naopak samozřejmě. Jak říkám, už jsme to praktikovali takhle předtím, když jsme vlastně ještě byli spolu, a jenom jsme v tom pokračovali s tím, že každej v jiným bydlišti.“

(18 otec – společná péče)

„Máma chodila do práce jednou za čtyři dny, protože dělá u policie. Takže chodila na čtyřiadvacítky a pak měla tři dny volna. Takže jsme byli tři dny u mámy, tři dny u táty. Takhle jsme pořád přejížděli, abysme nebyli doma sami.“

(24 dcera – střídavá péče)

Jinde je střídání v péči na nahodilé domluvě podle aktuálních plánů rodičů, týkajících se práce či osobního života (čas s novým partnerem apod.).

T: „Takže když vy jste doma, maminka dětí je u svého přítele…“

R: „Ano, ano, přesně, nebo je někde jinde, já nevím, prostě já se neptám, já si myslím, že je u bejvalý tchýně třeba někde. (…) Prostě mi řekne třeba: ‚V sobotu nejsem doma.‘ A já řeknu: ‚OK, večer jsem doma.‘ Nebo: ‚Přes víkend nejsem doma.‘ Řeknu: ‚Dobře, tak já si to zařídím, abych byl doma já.‘ Anebo se domluvíme i třeba esemeskou.“

T: „Takže… nemáte určené určité dny v měsíci, kdy vy jste doma?“

R: „To nemáme, to ne. (…) Já si myslím, že objektivně asi ona je doma častěji s dětma, (…) protože já, když jsem v práci, tak jsem třeba dvacet čtyři hodin mimo.“

(19 otec – společná péče v jedné domácnosti)

Specifickým příkladem je rodina, kde se bývalí nesezdaní partneři domluvili na sdílení péče o syna s tím, že on sám si volí, kdy a jak dlouho u kterého z rodičů chce být. Vedla je k tomu snaha, aby byl spokojen.

Zatímco v některých rodinách je nastavení péče striktně dodržováno, jistým ideálem pro řadu rodičů i dětí je, dle výpovědí respondentů z obou těchto skupin, určitá míra klouzavosti střídavé péče. To znamená, že dítě má určitou volnost v tom, u kterého rodiče, jak dlouho pobývá, a jejich domácnosti nejsou daleko od sebe, aby pro něj byly snadno dosažitelné.

„Co jsem viděla i ve svým okolí, pokud se rodiče dobře domluvěj a jsou schopný spolu komunikovat, tak za mě je asi ideální nějaká jakoby klouzavá péče než takhle striktní. Když se podaří, že ty rodiče jsou schopný bydlet blízko sebe, že to dítě má ve vzdálenosti, která je nějak rozumná, rozumně zvládnutelná, tak je fajn prostě, když minimálně ze začátku, než si na to zvykne, má možnost bejt u těch rodičů tak, jak prostě potřebuje. A ne jako u nás, že to prostě bylo jasně nalinkovaný čtrnáct dní a čtrnáct dní a přes to nejel vlak ani o hodinu jinak, jo? To si myslím, že je pro to dítě strašně náročný. Takže minimálně zpočátku by ty rodiče měli bejt rozumný a dát tomu dítěti nějakým způsobem volnost, neříkám, aby si zase úplně rozhodovalo – já zase úplně nerazím teorii, že by všechno se muselo stoprocentně podřizovat dítěti. Ono má mít nějaký svoje mantinely. Ale v těch mantinelech by mělo mít prostě odmalička možnost se rozhodovat. A my bysme to jejich rozhodování měli vzít v potaz. Nesouhlasím s tím, že dítě je středobod všeho, ale zároveň nesouhlasím, že to je dítě, a tudíž prostě nemá nárok na jakejkoliv svůj názor. (…) Dát jim tu možnost odmalička jakoby vědět, že jsou poslouchaný a že mají prostě právo říct svůj názor.“

(03 matka – nejdříve výlučná péče, později střídavá péče)

(11) V rodinách, kde je výlučná péče, to v tomto ohledu mnohdy funguje obdobně. Noví partneři se snaží uchránit si čas pro sebe navzájem a synchronizovat péči o děti z předchozích vztahů – buď tedy například o víkendu mají v péči všechny současně anebo žádné.

(12) Čtyř- až pětileté děti jsou na nároky víceméně rovnoměrné péče, spočívající ve střídání výchovných prostředí a odloučení od primárně pečujícího rodiče i přes noc, vývojově lépe připraveny než děti raného věku, kojenci a batolata (Smyth et al., 2016). Psychology bývají pro děti předškolního věku doporučovány intervaly střídání maximálně po třech až čtyřech dnech. Malé děti, kojenci, batolata i předškoláci, navazují pevné vztahy prostřednictvím péče, je tedy důležité, aby zažívaly úkony péče od obou rodičů. Děti raného věku potřebují mít tělesný kontakt s primárně pečujícím rodičem (nejčastěji s matkou) a možnost rozvíjet vztah s druhým rodičem (zpravidla otcem), ideálně obden během jeho pravidelných návštěv (Pemová & Ptáček, 2020).

(13) Viz např. Pemová a Ptáček, 2020; Levine & Klineová, 2012

POKRAČOVÁNÍ – JÍT NA ZAČÁTEK

Toto dílo je licencováno pod Mezinárodní licencí Creative Commons Attribution 4.0, umožňující jeho volné rozmnožování a sdílení.