Mgr. Josef Neckař
Považuji asertivní komunikaci z praxe za jednu z nejdůležitějších strategií či dovedností, která dokáže zamezit mnoha nedorozuměním. V systému rodiny a páru, ale i v obecně sociálních kontaktech a kontaktech na pracovišti, tato dovednost omezuje konflikty a přispívá k většímu porozumění a pohodě.
První principy asertivity jako umění přiměřeně se prosadit či bránit v situaci, ve které se právě nacházíte, byly poprvé uceleně publikovány v USA v roce 1950.
Tvůrce asertivního tréninku vycházel z toho, že neurotické potíže jednotlivců jsou vysvětlitelné nepřiměřeně vysokými zábranami. Psychologická pomoc jednotlivci by se měla především soustředit na modifikaci jeho sociálních vztahů, tj. vybavit ho do těchto vztahů (ať náhodných nebo trvalých) repertoárem technik, větším sebevědomím, komunikační jistotou, svobodou bez zábran.
Dalším podhoubím, z něhož v Americe vznikl asertivní trénink, byla poválečná společenská situace s nebezpečným vlivem masových médií. Rozšíření pasivního přejímání předkládaných vzorů, komentářů, názorů prezentovaných mediálními idoly, vyvolalo reakci psychologů, kteří se obávali možné manipulace.
Také proto vyzbrojil Andrew Salter jednotlivce asertivitou, která mu říkala „věř hlavně sám sobě“ a která programově zdůrazňovala individualismus v názorech a postojích. Asertivita se pak rychle rozšířila. V 50. letech doporučoval autor asertivitu také těm jedincům, kteří snadno zčervenají nebo kteří o sobě hodně přemýšlejí.
Pojem asertivita je odvozen z latinského asserere = tvrdit něco s jistotou, důrazně, nárokovat si něco, zdůrazňovat to. V češtině je možné se setkat s termínem „sebeprosazování“. Tento termín ovšem není přijímán všemi autory bez výhrad. Někteří považují za vhodnější tzv. popisnou formu tohoto pojmu, tj. že ho popisují jako přímé, přiměřené a sebevědomé jednání. Jedná se jak o souhrn zásad komunikace, tak o pohled na život a na svět. V oblasti komunikace sleduje nikoli jen prosazení vlastního názoru, ale i schopnost poučit se z názoru druhého i za cenu uznání vlastní chyby.
Asertivita je praktický způsob komunikace a jednání, kterým člověk vyjadřuje a prosazuje otevřeně a přiměřeně své myšlenky, city, názory a postoje. Postupuje tak, aby nepřekračoval vlastní práva, ani práva ostatních lidí.
Asertivita je komunikační dovednost zdůrazňující aspekt sebedůvěry a sebeprosazení. Slovo asertivita není vždy chápáno správným způsobem. Nesprávně se toto slovo považuje občas za jakési synonymum agresivity, i když jeho skutečný význam je pozitivní. Asertivita nespočívá pouze v prosazení a obraně vlastních práv a znemožnění manipulace ze strany partnera, ale také je to též komunikace s jinými lidmi.
Pro mne přijatelná definice asertivity je podle Prof. PhDr. Rudolfa Kohoutka,CSc., a zní:
Asertivita je zdravá schopnost a dovednost autoprezentace během socální komunikace, sebeprosazování při zachovávání slušnosti, taktu a zdvořilosti.
Verbální komunikace je prostředek v řešení konfliktů, tedy řešení situací a konfliktů tak, aby ani jedna ze zúčastněných stran neodcházela poražená. Řešení situací způsobem, při kterém kdokoliv prohrává, je neperspektivní, protože poražený bude čekat na příležitost, jak se stát vítězem. Rovnováha je relativní, dočasná a ve chvíli, kdy vítěz ztrácí třeba jen na chvíli svoje síly, musí počítat se zákonitou odvetou.
Neasertivní chování je buď agrese, nebo manipulace.
Manipulativní chování je velmi často neuvědomělé, osvojené v rodině díky výchově. Jeho základem je několik výchovou vštěpených neasertivních pověr. Na odstranění neasertivních pověr byla zformulována základní asertivní práva. Jako například:
- Mám právo změnit svůj názor
- Mám právo dělat chyby a být za ně odpovědný
Neasertivní chování je možné změnit na asertivní. Taková změna chování vede především ke zvýšení kvality života člověka, který se pro změnu rozhodl, ale stává se přínosem i pro jeho okolí.
Podmínkou k překonání neasertivní stydlivosti a uzavřenosti je i určitá dávka odvahy v rozhovoru se svému partnerovi přiblížit, ale také odkrýt i sebe samého na místech, které zasahují do vlastního soukromí. Kromě asertivních dovedností k úspěchu asertivní komunikace vede i uplatňování asertivního neverbálního chování:
- výraz tváře a mimika
- pohled a oční kontakt
- řeč těla
Sladění mimoslovní komunikace s obsahem sdělení potvrzuje “pravdivost” a “upřímnost” naší komunikace. Pokud vnímáme nesoulad mezi slovní a mimoslovní částí komunikace, máme pocit nejistoty a neupřímnosti.
Dva hlavní nástroje asertivní komunikace jsou sebeotevření a zpětná vazba.
Optimální komunikace v blízkém vztahu je přímý, upřímný a otevřený způsob sdělování a sebevyjadřování, který bere v úvahu jak vlastní sebeúctu, tak úctu k partnerovi.
Příspěvek byl přednesen na konferenci v rámci Národního týdne manželství, jehož partnerem je i Střídavka.
8. 8. 2012 at 6:37
Dobrý den.Když hájíte zájem dítěte dlouhodobě proti všem,tak emocionálně chladnej psí čumák lze zachovat velmi těžko.
8. 8. 2012 at 10:04
Jane Rysko, i já mám pocit, že v oblasti opatrovnické a prosazování zájmů dítěte , atd., v této společnosti vede neasertivní chování. Tedy dle článku agrese či manipulace. Většinou obojí. Samozřejmě mám na mysli ze strany matky dítěte, jejích příbuzných, soudkyně, soc. pracovnice, soudní znalkyně, … Bohužel.