Martin Prášek
Soud v Norském Hokksundu zbavil E. Michalákovou rodičovských práv. Abychom pochopili taktiku norského Barnevernetu, musíme se podívat do brakové literatury. Až do téměř pornografického cyklu o planetě Gor – Protizemi, Johna Normana.
PLANETA GOR ve fantasy novelách Johna Normana je takzvanou Protizemí. Je trochu menší nežli Země, ale obíhá po stejné oběžné dráze jako Země, akorát je se Zemí v zákrytu Slunce a tudíž ze Země nepozorovatelná. Planetě skrytě vládnou technicky vyspělí mimozemšťané „PriestKingové“, kteří na planetě uměle brání rozvoji jakýchkoliv zbraní a věd, krom lékařské, a tak je společnost ve stádiu zhruba starého Říma nebo ranného středověku. Tedy bojuje se meči atd. Převážná většina populace na této planetě žije v městských státech řízených zpravidla samovládcem s titulem Ubar. Na planetě funguje kastovní systém a otrokářství. Znakem otroků a otrokyň je zpravidla železný obojek kolem krku.
Někdo tento cyklus, čítající nyní již přes 25 knih, pokládá za kultovní, jiný za brak a jiný až za sadomaso pornografii, neboť v Goreánské společnosti je muž pokládán od přírody za vládce a majitele a žena za otrokyni. Zejména FEMINISTKY pak z celého cyklu zlostí čůrají maggi v kostkách, chytají psotník a nenechají na cyklu nit suchou.
Hlavní hrdina knihy jest na tuto planetu přenesen ze Země, a v průběhu cyklu dostává nalejvárnu o tamější kultuře a společnosti (se kterou seznamuje i čtenáře). A protože cyklus je rozsáhlý a kromě toho má svůj kult a fanoušky, kteří o planetě Gor diskutují, mají své komunity, píší eseje a úvahy a tak dále, jest dost materiálů k tomu usoudit, jak vlastně společnot na Goru funguje.
Hlavnímu hrdinovi se již v první knize dostane poučení, že žena, protože je fyzicky slabší, přirozeně touží podlehnout silnému muži, být jím zotročena a vlastněna. Je tedy od přírody předurčena být otrokyně (tamějším jazykem Kajira). A může být hrdá na to, že pro svého majitele představuje cenný a ušlechtilý kus. A samozřejmě zotročena je většina Goreánských žen. To ale, spolu s drobnými nuancemi společenského systému této planety, není teď důležité.
Důležitější pro nás je však postavení otroků – mužů, především v tamních městských státech. Kromě svobodných mužů a žen otrokyň jsou na Goru i muži – otroci. Přece jen těžká práce, doly, farmy, stavby, kamenolomy, doky a tak dále. Hlavnímu hrdinovi knihy je vysvětleno, že muži jsou z podstaty věci hrdé a svobodomyslné bytosti, které svoji důstojnost čerpají ze svých schopností, kompetencí, síly a svobody, a tedy se za své zotročení v hloubi duše stydí. Obojek na svém krku vnímají jako symbol té nejhorší hanby, potupy a ponížení, neb veřejně dává všem najevo jejich podřízený, nesvéprávný, bezmocný a ponížený stav. Většina mužů se také raději nechá zabít, než by se nechala zotročit. A těm, kdo jsou přinuceni obojky nosit, se každý svobodný muž a dokonce i zotročená žena posmívá a pohrdá jimi.
Na dotaz, proč hlavní hrdina ve městě téměř žádné muže s obojky, ani v nějakém typickém oděvu ukazujícím jeho stav otroka, neviděl, obdrží hlavní hrdina lakonickou odpověď: Aby nikdy otroci nevěděli, kolik jich ve městě opravdu je.
Je jasné, že kdyby tamní otroci věděli, jakou reálnou sílu ve skutečnosti představují, vzbouřili by se.
Majitelé městských mužů-otroků jim obojky nedávají schválně. Nošení obojku na veřejnosti mají mužští otroci přímo zapovězeno. Používá se ale jako trest. Aplikuje se tak jakýsi mechanizmus sociální kontroly. Otroci „bez obojku“ si tak mohou zachovat alespoň iluzi svobody a důstojnosti, neboť tak se vyhnou posměchu a pohrdání od lidí svobodných. Protože tomu, kdo nosí obojek, se bez mrknutí vysměje a pohrdá jím každý. A dokonce i jiný otrok téhož majitele, který obojek zrovna nosit nemusí. A že by byl hlavní hrdina knihy překvapen, kolik dělníků, řemeslníků a vůbec mužů, které po městě potká, ačkoliv jsou naprosto nenápadní, jsou ve skutečnosti prostě otroci. Otroci, kteří udělají vše pro to, aby si jejich zotročení nikdo nevšimnul.
Je tedy jasné, na jakých principech tamní mechanizmus v městských státech funguje. Zotročení. Poskytnutí iluze svobody a důstojnosti a umožnění vyhnout se hanbě otrockého stavu. Cenou za to je ovšem fakt, že zotročení si díky tomu nikdy nebudou vědomi svého skutečného množství, svojí reálné síly, kterou díky tomu představují. Odpor proti systému pokládají za marný… a tedy zůstanou navždy zotročeni.
Velmi promakaný systém.
—–
Ať již to byl od Johna Normana záměr a filozofická alegorie, nebo prostě jen slepé kuře našlo zrnko, dlužno podotknouti, že se mu povedlo odhalit podstatu fungování soudobé společnost. Stačí jen nahradit otroka z Goru pojmem občan, prakticky libovolného pozemského státu.
Občané jsou z podstaty věci hrdé a svobodomyslné bytosti, které svoji důstojnost čerpají ze svých schopností, kompetencí, síly a svobody, a tedy se za své zotročení v hloubi duše stydí. „Obojek na krku“ je pro ně symbolem té nejhorší hanby a ponížení, neb veřejně dává všem najevo jejich podřízený, nesvéprávný, bezmocný a ponížený stav. Tady na Zemi to ovšem není zotročení „senso stricto“, pouze „de facto“. A i ten „obojek na krku“ je věcí čistě symbolickou. Má podobu břemen, která nemůže normální občan unést. Podobu bezpráví a bezmoci proti zvůli úřadů a systému.
Svobodní občané se snaží žít, pachtí se za svým úspěchem, štěstím, tvrdě pracovat a bránit si svoji svobodu. A potom jsou zde novodobí otrokáři.
Elity, manipulující zákony ve svůj prospěch. Exekutoři, lichváři, OSPODy, zákeřní státní úředníci, které prakticky nelze volat k zodpovědnosti. Justice a policie překračující zákony. Soudci soudící podle svojí zvůle, nedotčeni ani Právem, ani Spravedlností. A tak dále a tak dále, výčet zdaleka není úplný. Caus jsou kolem ne stovky, ale tisíce. A ano, Barnevernet k nim také patří.
A tak jako na Goru je i pozemským „otrokům“ dána jakási možnost iluzorní svobody, možnost vyhnout se hanbě. Ta je vyjádřena mantrou úředníků:
spolupracuj a o bezpráví mlč!
A že tento způsob zastrašování a zavírání hub obětem úřednického, vládního a systemického bezpráví je docela účinný, se můžete přesvědčit sami. Stačí přečíst pod jakýmkoliv článkem o bezpráví desítky či stovky komentářů ve stylu „dobře ti tak, můžeš si za to sám, ony úřady, zákony, elity atd. dobře vědí, proč provedly to a to…“. A samozřejmě nejčastěji od lidí, kterým samotným visí nad hlavou Damoklův meč téhož osudu.
—–
Barnevernet, norská instituce péče o děti, instituce založená zřejmě s těmi nejlepšími úmysly (jak jinak, že…), se mnohokráte zcela absurdně ukázal jako živoucí úkaz lidové moudrosti
Nejvíce zla vždy natropí pachatelé dobra.
A samozřejmě ve své činnosti implementuje proti jeho zvůlí postiženým rodinám psychologické a nátlakové taktiky, které jim mají zabránit, aby zvěrstva a absurdity, které pracovnice Barnevernetu opilé mocí a bez kontroly a zpětné vazby produkují, vyplavaly na povrch a mohly se setkat s kritikou široké veřejnosti. O činnosti dalších článků „dětského průmyslu“ ani nemluvím.
Tento systém zotročení funguje právě na takové nepsané Omertě. Zákonu mlčení. Přímo spoléhá na to, že se podaří oběti systému stigmatizovat, zdeptat a rozeštvat. A že když jim dají jakousi iluzi svobody a iluzi důstojnosti, tak že to vlastně dopadne nejlépe jak to dopadnout může. (A ano, pan Michalák je případ právě takového zlomeného a krátkozrakého „otroka“, který za drobnou výhodu a za drobnou laskavost, za kost ze stolu otrokáře zapoměl na svou čest, reálnou svobodu a s patolízalskou vděčností svému pánovi přizvukuje.)
A tak jako na Goru, za onu iluzi důstojnosti a svobody platí oběti praktik Barnevernetu příliš tvrdou cenu. Nejsou si vědomy své vlastní síly, dané už jen jejich počtem. Každý je zoufale sám, ve své bublině světa a klepe se strachem, aby se na jeho hanbu nepřišlo.
Výhrůžky. Zastrašování. Tresty za medializaci případů. Stovky a tisíce rozvrácených rodin ve strachu držících hubu. Marně nás norská velvyslankyně Siri Ellen Sletner prostřednictvím OFICIÁLNÍCH STRÁNEK VELVYSLANECTVÍ přesvědčuje, že žádné takové tresty a postihy v řízení rodičům nehrozí (cituji):
Jsou rodiče trestáni za medializaci?
Svoboda slova je jedním z pilířů norské společnosti. Kdokoliv může informovat média o čemkoli. V kauze Bratři Michalákovi matka dětí, paní Eva Michaláková, se sama rozhodla poskytovat médiím detaily ze soukromí své rodiny. Je to její volba a nebude za ni v Norsku žádným způsobem trestána.
Tváří v tvář stanovisku Barenvernetu, proč Evě Michalákové děti do péče nevrátit, cituji:
„Zejména jedna okolnost přiměla komisi k rozhodnutí zbavit paní Michalákovou rodičovské zodpovědnosti za Denise. Paní Michaláková v nebývale vysoké míře exponovala a/nebo nechala exponovat své děti v této kauze v různých médiích …„
a v pátek zveřejněného rozsudku soudu, které toto stanovisko potvrdil,
zní její ujištění jako špatný vtip. Velmi špatný vtip, nebo úmyslná lež. Ale koho chleba jíš… Brzy se u nás asi začne říkat úsloví „Lže jak norskej velvyslanec.“
Stejně jako Barnvernnet pak zacpávají hubu lidem, postiženým zrůdností systému, který se vymknul kontrole, i jiní. Například britské rodinné soudy. A výroky těchto rodinných soudů si nezadají s těmi vynesenými Barenvernetem. I když tady je boj veden spíše proti otci, než proti celé rodině. Tyto soudy jsou tajné a nejsou tedy pod kontrolou veřejnosti. Dokonce tak tajné, že rodičům (zpravidla otcům) i novinářům (!) za medializaci čehokoliv hrozí několik let tvrdého kriminálu. Svojí uzavřeností, tajností a neproniknutelností již dávno připomínají tribunály čarodějnických procesů. A proto je prakticky jedinou možností, jak na zrůdnost systému poukázat, dělání šprťouchlat á la VÝLEZU V KOSTÝMU BATMANA NA FASÁDU BUCKINGHAMSKÉHO PALÁCE atd., jak to činí sdružení FATHERS FOR JUSTICE. (Ano, oni ty svoje eskapády v kostýmech superhrdinů tedy dělají ne proto, že jsou to exoti a magoři, jak se je snaží kritici očernit, ale činí je proto, že ze zákona nesmí protestovat pomocí faktů.)
—–
Čeho se Barenvernet v cause Michalákových – a jiných – tak strašně bojí, proč se musí za medializaci mstít? Proč se snaží rodiny i jednotlivce vystrašit a terorizovat, aby o bezpráví mlčeli? Aby „nenosili svůj obojek veřejně“?
Ty důvody jsou stejné jako na Goru. Když si lidé kolem uvědomí, že byť skrytě nesou ta stejná břemena, že jsou terčem tohotéž bezpráví, že jejich smutné osudy nejsou vyjímkou, ale pravidlem. Že jich není pár, ale hodně. Že chyba je v systému a ne v nich… A z malých je síla a z bezvýznamných je najednou armáda. A při tom se vždy establishmentu otřásají koryta v základech, přicházejí o moc, o vliv, o peníze a leckdy i o fasádu. A z toho jim cvakají prdele pětku drát přeloženej nadvakrát.
Především je ale tady dosti velká šance, že se násilím odebrané děti budou jednou zajímat o svůj původ. Až dojedou do věku mladé dospělosti a budou se zajímat kdo jsem, kam jdu, kde jsou moje kořeny. Potom začnou vyplývat na světlo věci… které by ani pěstouni, ani Barenvernet jako takový rozhodně nechtěl, aby vyplynuly. Když se o věci nikde nepíše, nebudou moci tito mladí lidé nikdy zjistit pravdu o svém osudu. Koneckonců…
Koneckonců, spisy lze nevydat, archivy skartovat, stopy zahladit. Ale ne stopy ve veřejném prostoru. Je tedy velmi velká šance, že informace o cause například Michalákových a o boji jejich matky o své děti – a o lžích podrazech a špíně, kterou mají barnevernet ježibaby na rukách – půjdou vygooglit když ne věčně, tak alespoň do doby, nežli někdo někde v generálním štábu stiskne ten pověstný „červený knoflík“. Je tedy pravděpodobnost hraničící s jistotou, že u medializovaných caus se budou moci děti, kterých se týkaly, dozvědět pravdu. A nejen tu, co do nich hustí Barnevernet a jejich suita obchodníků s dětmi. A to se potom budou „pod víčkem dít věci“.
Mohlo by se třeba docela dobře stát, že nějaké „vděčné zachráněné dítě“ půjde s bejsbolkou nebo rovnou „po Breivikovsku“ (ostatně i on je plod Barnevernetu) řádně poděkovat svým „hrdinným zachránkyním“, které mu udělaly ze života trosky. Leckterá Barnevernetbabajaga pak pravděpodobně skončí třeba s xichtem rozloženým na prvočísla nebo rovnou čuchat kytky odspoda.
Nebo bude soud, ostuda, nepříjemnost a daňové poplatníky to bude stát peníze. Ostatně Barnevernet už projel nejeden proces s takovými „zachráněnými dětmi“ a musel platit MNOHAMILIONOVÉ ODŠKODNÉ.
Teď se, zásluhou právě Michalákových a jiných rodičů, kteří neváhali „si svůj obojek nasadit veřejně“, i s tím, že budou od jiných vystaveni posměchu, dějí pro establishment nepěkné věci. Demonstruje se proti nim, lidé se spojují, mluví o svých okovech, o svých causách, medializují, zveřejnují. Zapojují se do diskuze. Ne všichni, ale alespoň někteří. Ti, kteří také sebrali odvahu. Ale i ta menšina je dost na to, aby dostali mocní strach. Strach z toho, že se k tomu přidá alespoň polovina většiny a bude tóčo. Veřejnost se začíná zajímat. Hrozí nejen ostuda, ale i to, že budou mnozí pseudolidé za svoje zločiny voláni k odpovědnosti. Že se na leckterou sviňu voda dovaří.
Mocní mají problém, všemocní začínají mít strach. Je třeba se za to E. Michalákové pomstít. Vyvolat strach. Zastrašit ty ostatní, kteří by mohli být ochotni se svými okovy jít na veřejnost, burcovat svědomí a odvahu těch, co jsou v těchtýž řetězech. Sebrat jim odvahu, sebrat jim naději. Naději na to, že rezistence má smysl. Že vzpoura proti systému není marná.
A to byl hlavní cíl, který okresní soud v norském Hokksundu měl. Právo? Spravedlnost? Ta byla v jeho prioritách až někde vzadu, za třemi kupkami hnoje a cisternou fekálií. Ostatně celý průběh jednání, které se spravedlivým procesem nemělo nic společné, o tom svědčil.
Norsku, Barenvernetu a okresnímu soudu v Hokksundu se podařilo obohatit právní žargon o nový výraz.
Trollgoroo court.
Takže teď zbývá jen vydržet. Protože když to nyní vzdáte, přistoupíte na jejich hru, stáhnete se z veřejného prostoru, nějakou iluzi jakovítězství vám dají. Ale ve skutečnosti hydra jen posílí.
Převzato z PRASEK.BLOG.IDNES.CZ
5. 7. 2016 at 10:03
Degenerované ideológie a útoky sa rodili vždy na Západe.
5. 7. 2016 at 12:12
Začátkem 90tých let skupina Lucie zpívala „a nejhůř na to byli soudci“ a všichni si mysleli, že pádem komunismu už bude justice fungovat. Jenže „nejhůř na tom je opatrovnická justice“ platí bohužel stále. A to nejen u nás v Česku
5. 7. 2016 at 12:39
V Německu okamžitě vyměnili všechny bolševické soudce! Jen u nás to nešlo, tak co se pořád divíme. Je zákon o zločinnosti komunistického systému a leda tak pro smích.
5. 7. 2016 at 17:51
Právní kontinuita s předlistopadovým režimem? Dodnes se musí naši komunisti a postkomunisti i kryptokomunisti smíchy za břicha popadat, když si vzpomenou na naivitu, s jakou byl Hradem, parlamentem i vládou přijat výklad profesora Jičínského, že nelze tuto kontinuitu polistopadového práva s (bezprávím) bolševickým přerušit. Jak silně tenkrát vypadaly argumenty, že by přestaly platit manželské svazky, či dokonce rozvody…
5. 7. 2016 at 20:21
Ano, situace stojí za hovno. Problém je, ale v tom, že situace začíná stát za hovno ve všech různých odvětvích života jedince. Já osobně se snažím pomáhat v konkrétních případech, kdy na druhé straně stojí žena OSPOD a primitivně vychcaný soudce či soudkyně. Pokud se zabývám případem samotným mám pocit, že mohu něčeho dosáhnout, pokud, ale vezmu v potaz všechny sračky, které se ve světě dějí a na sebe navzájem navazují jsem pesimista a myslím, že budoucnost bude jako v polském filmu ,,sexmise“.
5. 7. 2016 at 20:36
A co se Spartaka týká, otroci, kteří s ním povstali měli před sebou jen jedinou jistotu a to smrt. Takže neměli co ztratit a povstáním mohli jen získat. ŽIVOT A SVOBODU.Občané v ČR, ale i v Evropě potažmo v křesťanském světě mají ještě stále co ztratit kromě života a tak z povstání nic nebude!!!!!!!Myslím, že dobrým obrazem konání lidstva byl život lidí pod Hitlerem. Mizivé procento aktivně odporovalo, zbytek přežíval a měl strach, aby nepřišel o to co má a pak v každém státě byli kolaboranti. A po válce byli z největších kolaborantů hrdinové a po revoluci jejich potomci i státníci.
5. 7. 2016 at 20:42
A poslední myšlenka, proč v muslimském světě nemají otcové takové rodinné problémy jako mi. Je to postavením, ženy ve společnosti.
Takže, dle mého problém nevyřešíme my, ale oni až osídlí Evropu, doufám, že to hned tak nebude a že se toho nedožiji, na druhou stranu bych rád znal osudy feministek a podobných až dorazí.
7. 7. 2016 at 18:48
Tipněte si: Jak si Marksová představuje podporu rodičovství?
https://www.novinky.cz/domaci/408616-revoluce-v-umelem-oplodneni-stat-by-ho-mohl-umoznit-zenam-bez-souhlasu-muzu.html
8. 7. 2016 at 12:08
Je uplne evidentni, ze marksova a spol. je neskutecne pruzna co se tyka vsech levicovych feministickych ideologii. Reaguje temer okamzite a vzdy pozitivne. Skutecnost, ze na zapade je „moderni“ i stridavka ji ale nezajima. Nebot tato snaha o zachovani pece obou rodicu neni propagovana v ramci feministickeho levicactvi. Naopak. Skoda, ze se ten bolsevismus tak hluboce zahnizdil v nasi zemi. Otcove nemohou vychovavat vlastni deti. Marksova s tim nikdy nic neudela. Libi se ji tato perverze.