Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.
Příspěvek přednesený v Senátu Parlamentu České republiky na veřejném slyšení „Porozvodová péče o děti: právo dětí na oba rodiče“ dne 20. května 2013.
Vážené paní senátorky, vážení pánové, vážené dámy, děkuji za možnost vystoupit. Nazval jsem svůj příspěvek Bezradnost českých institucí při rodičovských únosech dětí a tuto bezradnost bych chtěl ilustrovat na konkrétním extrémním případě, kdy je dítěti upírán kontakt s jedním rodičem, a bohužel z vlastní hořké zkušenosti. Jsem otcem čtyřletého syna Mirka, českého občana s trvalým bydlištěm v Praze, kterého má španělská manželka, podotýkám s českým trvalým pobytem, už podruhé unesla do Španělska. První únos začal v červenci 2010, kdy synovi bylo něco přes rok. Manželka se tehdy nevrátila z návštěvy své původní rodiny. Než se mi podařilo prokázat, že šlo o únos a španělské soudy jsou nepříslušné k rozhodování o výchově mého syna, uběhl rok. Během tohoto roku jsem svého syna nemohl vídat a český soud, kterému jsem podal návrh na svěření syna do své péče nebo alternativně do střídavé péče, pokud by to situace umožňovala, v prvním roce řízení svolal dvě jednání, dlouze přemýšlel o své příslušnosti a nepodnikl nic k tomu, abych mohl syna vídat, natož vychovávat.
Další rok se manželka se synem vrátila do Prahy a mé vztahy se synem se rychle obnovily i přesto, že mi v kontaktu s ním občas bránila a české soudy to přehlížely. Dosti mne šokoval odvolací Městský soud v Praze, kde trojice soudkyň zúžila můj kontakt se synem na dva dny měsíčně. Je pro mne nepochopitelné, proč dva rodiče, kteří žili ve stejném městě, měli předběžným opatřením rozdělený čas strávený s dítětem během jednoho měsíce v poměru 28:2. Obzvláště za situace, když obvodní soud pokračoval v řízení tempem dvě jednání za rok. Soud tedy vyslechl oba dva rodiče, určil soudní znalce a ihned poté, co manželka zjistila, že v České republice není zdaleka automatické svěření dítěte matce, jak by tomu bylo ve Španělsku, našeho syna unesla podruhé. Od tohoto druhého únosu proběhl právě rok, během té doby jsem syna viděl jenom jednou na několik hodin. Více mi manželka neumožnila, protože vytrvale nechci souhlasit s tím, aby byl svěřen do její péče a zůstal ve Španělsku. Český soud odmítl několik mých návrhů, aby nařídil synův návrat domů, kde bychom syna vychovávali oba rodiče. Španělská justice dodnes nevykonala exekuci na můj styk se synem do doby, než český soud rozhodne. Manželka se tak po svém druhém únosu cítí bezpečně pod ochranou španělské justice, která nedodržuje mezinárodní úmluvy.
Shrnu-li postup českých institucí, tak policisté ze služebny na Barrandově mne posílali na služebnu na Žižkov, ti ze Žižkova zase na Barrandov, poté se obě dvě služebny domluvily a jedna se mnou sepsala oznámení o únosu, které odložila se sdělením, že se mám obrátit na soud. Soud na sklonku třetího roku řízení stále nedošel k rozhodnutí, své dítě nevidím. Únoskyně soudní usnesení nedodržuje, dítě nepředává ani když jsem si přijel do Španělska, na nařízená znalecká zkoumání nepřišla a vzkázala, že ani nepřijde. Čili, ukradnete-li v české samoobsluze housku, jste zloděj, a podle toho se s vámi zachází. Ukradnete-li v české rodině dítě, byť své vlastní, a unesete-li ho nezákonně do zahraničí, je to pro naše instituce v pořádku. V řadě zemí je únos vlastního dítěte trestným činem nebo aspoň pádným důvodem pro svěření do péče druhému rodiči. V České republice nikdo nic neudělá, a tak pro své dítě jsem nějaký virtuální otec, který se občas objeví na Skypu.
Proto, vážená paní předsedkyně, v zájmu podobně postižených dětí vám navrhuji, abyste s kolegy podobným situacím legislativně předcházeli. Například, abyste prosadili, že se rodičovský únos bude posuzovat jako trestný čin nebo jako porušení rodičovské dohody, a hlavně bude impulsem pro české soudy, aby v případu rozhodovaly rychle. Únosů do zahraničí, do států, jež neplní mezinárodní úmluvy, je u nás více. Hranice jsou otevřené, lidé cestují, pracují, studují v zahraničí, logicky se přitom i seznamují a z těchto vztahů se pak rodí děti. Pomocí podobně postiženým dětem a rodičům by podle mne mohlo být, pokud by se zákonodárci a ústavní činitelé podobnými případy zabývali, upozorňovali na ně při svých mezinárodních jednáních a trvali na dodržování práva a mezinárodních úmluv. Napsal jsem o svém uneseném synovi dvěma poslancům, ale ani jeden z nich mi neodpověděl. Možná, že kdyby se obrátili na své zahraniční protějšky nebo na další instituce, tak by to pomohlo. Děkuji za pozornost.
29. 5. 2013 at 10:18
Tomáši,
je to šílené. Jmenuj tu soudkyni.
A co ti na té konferenci na to řekli? Přislíbil někdo něco udělat?
Na tvém místě vidím už jedinou možnost – napsat do nějakého publicistické pořadu, nebo do reflexu apod. a medializovat všechno. To je tak poslední, co by na ně mohlo platit.Protože dodržovat zákony po policajtech a soudech nemůžeš chtít…
29. 5. 2013 at 11:35
Enigmate, zatím z taktických důvodů neodpovím, manželka i její advokátka slintají při čtení Střídavky, aby se dozvěděly, jak se věci mají u mne. Až bude po všem, vše zveřejním, i se jmény těch, co pomohli a těch, co nehnuli prstem.
29. 5. 2013 at 12:24
když jsem seznámil několik žen které důvěrně znají mého syna se lživou psychologickou zprávou vytvořenou kým jiným než Uváčikovou, jednali vpodstatě stejně, „at už jí někdo zabije“.
Všimětě si ŽEN… Kdyby orgány jednali takto se ženami, již by tu byla Brieviková co vystřílí nějaké doupě neuvěřitelné nespravedlnosti která se jí děje a jednoduše jí neunese, a samozřejmě se únos dítěte rovná nejtěžším trestným činům.
Ženy dovedete si představit být v kůži pana Jadlovského?
29. 5. 2013 at 18:02
Přesný postřeh a naprostá pravda. Dít se takové nespravedlnosti a ústrky nějaké osobě ženského pohlaví, je oheň na střeše. Děje se to muži, je to nějakým způsobem tzv. „v pořádku.“ Co si bude ještě stěžovat!
30. 5. 2013 at 22:24
Enigmate, o zveřejnění podobných svinstev nemájí televize zájem. Mám podobný otřesný případ, kdy moje bývalka přemístila mé děti do ciziny za svým milencem. Švédský soud rozhodl, že se jedná o nedovolené zadržení dětí v cizině a že mají být navráceny domů k otci, ale české soudky rozhodly, že je v pořádku, že děti jsou matkou zadržovány v cizině. Byl jsem v kontaktu s několika televizema, všichni si to vyslechnou, řeknou „no to je strašné“, ale nikdo nemá na to pořad kam by to zařadili. Vypadá to, že není politická vůle taková svinstva zveřejnovat.