Marie Vavrušová
Souhrn výchozí situace: rozvedený pár se dvěma dětmi. Maminka má děti v péči. Je znovu (potřetí) vdaná za svou osudovou lásku, kvůli níž ukončila předchozí manželství. Oficiálně je nezaměstnaná. Tatínek je ten, kdo platí výživné, a styk s dětmi se postupně komplikuje. Je podruhé ženatý, vzal si Macechu. Pracuje. Oba páry bydlí v rodinných domech. Výchozí situace se tedy pro nezaujatého diváka zdá byt vyrovnaná…
Macechou jsem se stala ve svém druhém manželství. Po dlouhé řadě let bez partnera. Asi jsem nevyzařovala ty správné signály. Nebo nechtěla. Dnes už to není důležité a v našem příběhu to nehraje roli.
Roli naopak hraje skutečnost, že jsem na své dcery po rozvodu zůstala sama. Jejich otech v jednom jediném okamžiku zmizel a to, že žije, víme jen zprostředkovaně a z toho, že dvakrát – třikrát do roka pošle mladší z dcer (dnes je jí devatenáct) smsku. Dala bych tenkrát království za to, kdybych sebou mohla o víkendu „švihnout na gauč“, protože děti jsou s tátou. Ulevilo by mi, kdyby vodil děti do plavání, a rozhodně bych se nezlobila, kdyby posílal výživné.
V období deseti let bez partnera poznáte řadu lidí, kteří jsou taky sami. Řadu mužů i žen. Vyslechnete si jejich příběhy. O setkáních i rozvodech, nasloucháte jim v období jejich akutní bolesti z rozchodu i v době, kdy už mají, díky časovému odstupu, nadhled. V té době jsem si vyslechla i příběhy o ženách-matkách, které komplikují otcům setkání s jejich dětmi. Zcela upřímně – nevěřila jsem jim ani slovo. Dívala se na vše drobnohledem vlastní zkušenosti přesvědčená, že my ženské jsme přece rozumné a tohle bychom nedělaly svým dětem a vlastně ani sobě. Dnes se jim všem v duchu omlouvám.
Za poslední rok totiž nevycházím z údivu. A hlavou mi vrtá brouk vedle brouka (už se dají počítat na desítky). Asi bych měla umět řešit spory, už mám na to ostatně zkušenosti i věk. Ale Maminka a její Manžel používají metody, na které se v mých „paměťových registrech“ nenalézá recept. Kdo ví, třeba ho má nějaká zkušenější maceška. A tak si dovolím namátkou vybrat několik „modelových“ brouků.
První brouk:
Syn se těžce zhorší ve škole. Plave v několika předmětech, přičemž Táta vyhodnotí, že zvlášť pitomé je to v případě matematiky, protože ta Mamince nikdy nešla (i s jejími dětmi z předchozího manželství se ji učil on) a navíc, jedno učivo tam navazuje na druhé. Chce se se Synem učit, nabízí spolupráci, kterou doporučuje i Synův matikář. Maminka ji odmítá s odkazem na to, že Syn se vrací ze školy unavený, protože je hyperaktivní. Ze stejného důvodu jej nepustí učit se s Tátou. Nedovolí ani, aby zajistil a zaplatil doučování. A tak Syn plave ve škole dál a „plavecký styl“ se zhoršuje. Je mu třináct. Už se hraje o další vzdělání…
Druhý brouk:
Táta si vezme děti na čtyři týdny prázdnin. Normálně pracuje, a tak dětem na dva týdny zajistí příměstský tábor, dva týdny si vezme z dovolené. Děti jsou tábory nadšené a po příchodu domů si rovnou plánují, že příští rok jdou zase. Maminka pak vyjasní sociální pracovnici, že Táta děti zanedbává, protože je „odložil“ na tábor. Táta tiše zírá – tábory a dovolená s ním byly jediné aktivity dětí v létě. Já jsem otrávená. Veškerý čas i „volné prostředky“ padly na Tátův čas s dětmi. Dovolená „dospělých“ se prostě nekonala, měla logicky nižší prioritu…
Třetí brouk:
Táta si dlouhodobě vyzvedává děti, aniž by s ním Maminka prohodila slovo. Prostě je vystrčí za dveře. Často nemají základní věci. Nezvedá telefon. Neodpovídá na sms ani na papírové dopisy. Z dětí „vypadne“, že když Táta chce, aby něco měly, má jim to koupit. Zpočátku to Táta s Macechou dělají, ale děti pak často nesmějí koupené věci nosit a na vyhazování fakt nejsou peníze. Když v dušičkovém čase příjde Dcera v malých teninkých teniskách a v mikině, s Macechou koupí teplejší botičky. Dospělí pak zjistí, že holčička neumí v devíti letech zavázat šňurky (nepozná ani hodiny). Bundu už koupit odmítnou. Dcerka příště příjde v jiných „čínských“ botách koupených maminkou. Ty od Táty nosit nesmí…
Čtvrtý brouk:
Maminka, nejspíš ovlivněna Tátovou svatbou a jeho stěhováním do domku, udělá Tatínkovi na ulici scénu a požádá soud o zvýšení už tak nadstandardního výživného. Svou nezaměstnanost zdůvodňuje péčí o postiženého Syna. Tomu (kromě zmíněné hyperaktivity) nic není. „Postižení“ se diví i pediatr, neví o něm. Zato všichni vědí, že Maminka pracuje. Viditelně, v ulicích. Jen tak trochu mimo oficiální systém. (Já bych v té situaci byla tiše jako myšička a neupozorňovala na sebe. Maminka s tím klidně běží k soudu.) Dokonce i soudkyně se ptá maminky, jestli svou žádost nechce stáhnout. Maminka nechce. Chce polovinu Tátova příjmu…
Pátý brouk:
(tak trochu retrospektivní) Je zimní den před dvěma lety. Sněží. Je to důležitý den. Právě jsme pochopili, že nám na dveře klepe Vztah. Sedíme v Tátově bytě, zaskočení situací, tak trochu nevíme, co s tím. U dveří někdo dlouze a jakoby naléhavě zvoní. Do bytu vběhne Tátova nevlastní dcera, že ji Máma vyhodila z domu. Uvařím jim oběma kafe a tiše se vytratím. Stejně potřebuju čas na vlastní myšlenky. Vyhazování se pak opakuje tak dlouho, až První Dcera skončí v podstatě na ulici. Nabízenou pomoc v té době neumí přijmout…
Intermezzo:
Po sečtení všech vyjmenovaných i dalších brouků Táta požádá o střídavou péči. Ani jeden nenacházíme způsob, jak „mírově“ situaci řešit. Sociální pracovnice, která k nám příjde na návštěvu, je velmi jemná a decentní. Pomůže mi srovnat si myšlenky. A zcela vážně, ač velmi ohleduplně k Mamince, vyjádří svůj názor, že dětem by pobyt u Táty prospěl. Mám z toho husí kůži…
Šestý brouk:
Děti nesmějí říkat, co se děje doma. Kličkují a lžou. Nastavujeme si pravidlo, že místo lhaní je lepší říct, že se o tom či onom nebudeme bavit. Aby bylo alespoň u nás relativní bezpečí. Poprvé si já, výchovná anarchistka celoživotně tvrdící, že děti jsou bytosti s vlastním názorem, které lze naučit pozdravit, poprosit a poděkovat (a to je tak celá role rodičů), uvědomuji, že děti vychováváme tím, jak sami žijeme. Pečeme cvičnou vánočku. V kuchyni je štěbetající babinec. Moje studující Starší dcera mění práci a tak to probíráme. Tátova Dcera přispěje informací, že práce se hledá na pracovním úřadě a zjevně nám nevěří, že zrovna tam práci žádná z nás nikdy nehledala. Jistě, jiné hnízdo. Ale taky formování pohledu na svět…
Sedmý brouk:
Soud doporučí použít k domluvě mediační službu. Maminka odmítá. Přemýšlím nad tím, jestli bych vzdorovala „autoritě taláru“, a jsem si jista, že ne. Bála bych se o děti. O Vánocích příjdou děti zakřiknuté, zvláště Dcera je zjevně manipulovaná a neví si rady, a tak se schovává do kožíšků zvířátek a nebaví se s námi. Ovlivňování trvá už déle, teď je situace až „hmatatelná“. Brouk intenzivně vrtá…
Osmý brouk:
Maminka odmítne dát Tátovi v pátek děti. Prý mu je přiveze v neděli a nechá do středy. Pošle dopis. Doporučený. Táta takovou změnu odmítne, byl by s dětmi v součtu kratší čas než ten i teď ubohý. Maminka mu odmítá přijímat telefonní hovory, když jí přinese odpověď na dopis, odmítne si ji převzít a v sms oznámí, že v pátek mu děti nepředá…
Kam se asi brouci dovrtají?
Převzato z VAVRUSOVA.BLOG.IDNES.CZ
16. 1. 2012 at 11:48
pěkné a reálné, soudruzi a soudružky kupředu levá, až sem a ještě dále to hodláte svojí přefeminizovanou emancipací, která je proti mysli dotáhnout…skvělé to vyhlídky pro českou společnost…evidentně kdo nechce nepochopí, všichni si budou hrát na svých písečcích o své nepostradatelnosti ve státních službách při formování společnosti, jaké? nemocné a čím dál více, dědící se z generace na generaci, tabu mlčenlivosti a málo dostupných informací padlo, jak dlouho tento stav ještě tento stáv hodlá podporovat a udržovat při tiché podpoře českých žen….
ano důvodem funkčnosti tohoto systému je tichá podpora českých žen – bohužel, pakliže by nebyla, nebyla by síla toto udržeti…nepostihne to vás, vaši funkční rodinu dnes, není vyloučeno, že takto vychovaní jedinci nepostihnou vaše děti a vnoučata…dokud česká společnost neotevře oči a to pořádně a bude slepě naslouchat feministickým organizacím, jak k ničemu jsou tátové, co vlastně budou vychovávat ve svých synech a dcerách? Bojovníky na život a na smrt… 
16. 1. 2012 at 13:20
Maruško, jako vždycky – pěkně a výstižně napsané, ale tolik, tolik smutné…
16. 1. 2012 at 15:33
Klasika a napsaná od ženy, jen smekám. Jenomže řešení jsme zatím nenalezli. Jak já tento příběh dobře znám. Třeba tento víkend. U nás na Vysočině. Metrové závěje. Dcerka „předána“ v letních teniskách, bez rukavic, bez čepice. Prý nic z toho nepotřebuje, říkala maminka. Kontakt žádný ! Ono kdyby probůh otec přeci jenom zavolal, nebo napsal SMS, hned by byl trestán, tahán rozvodovým právníkem Šalamounem po soudech.
16. 1. 2012 at 15:42
A tak brouci vrtají tátovi v hlavě. Vezme dcerku do marketu a ta chce koupit tričko !!?? Ve škole zhoršení ! Příčina ? No samozřejmě otec ! Proč ? Protože prý k němu musí chodit na 2 víkendy v měsíci !!! Táta se chce ale s dcerkou učit. SMS – dej prosím V. učení, koukneme se na to. Odpověď žádná. Dobrá – dotaz na dcerku, co se učíte – nic
No a na dokreslení – výchovná poradkyně školy otci tvrdí, že informace se podávají pouze matce, protože má dítě v péči (inu soudružka učitelka).
Škola tedy zarytě mlčí, ostatně matka tam pracuje tak je vše vpořádku !!!
17. 1. 2012 at 1:08
někdy se mi svírá žaludek, žiju takový podobný příběh, ale ještě to nemám zdaleka nejhorší, jenže to začalo už v osmi měsících dcerky věku, děsím se jak to bude vypadat až začne mluvit, chodit do školy, mám o ní takový strach ale to je jen část toho čeho se bojím děsí mně kam se tahle společnost žene a před čím vším zavírá oči….. Maruška mi pripadá tak trochu jako matka Tereza mezi pekelnými ženami, naštěstí není jedinou, ale průvod z takových žen zatím nevytvoříme 😉 Nikdo si jakoby nechce uvědomit, že když se rozvádí 50% manželství jednou to padne na syny či vnuky a na dcery i vnučky, neboť ve společnosti zmizí dostatek mužů, budou buď mamánci nebo psychicky narušení muži, psychicky narušené budou ale i ženy dcery a vnučky….. kam se to ženeme, proboha a systém a ženy co mu vládnou mají pocit, že toto se neděje, děje a v míře naprosto nevídané a čím dál tím víc nezralých a rozvedených žen si sdluje zkušenosti jak potrestat muže a vytáhnout z něj maximum, že to ničí jejich vlastní dítě je jednoduše nezajímá a systém a nikdo je nenutí a nepřinutí aby je to zajímat začalo…..
17. 1. 2012 at 9:25
Krásné psané smutné čtení, přeju méně brouků
17. 1. 2012 at 14:48