Ing. Jiří Fiala

“Times are changing” zpíval Bob Dylan už v 60. letech. Do češtiny jeho píseň tehdy krásně přezpívala Marta Kubišová.

O aktuálnosti jeho slov jsme dnes měli možnost se přesvědčit na soudě ve Zlíně, a to u soudce, u kterého bychom to ani nečekali – totiž u soudce Holcmana. Není jistě žádným tajemstvím, že jsme o něm dobré reference neměli a toho špatného jsme slyšeli (i viděli) také dost.

Přesto – na dnešním jednání nás asi všechny překvapil tak, že mnozí soudů neznalí se ptali, jestli tohle je standard a nač si pak vlastně stěžujem.

Standard to doteď nebyl, alespoň v Praze ne. A pokud se jím stane ve Zlíně, není daleko doba, kdy tam Sváčka pošlou na školení, jak má vypadat opatrovnická justice.

Šlo o poměrně klasickou situaci, kdy matka sbalila vybavení bytu a společné dítě a zmizela do podnájmu – k dodatečné legalizaci tohoto únosu si pak vymyslela story o domácím násilí a týrání. Moc přesvědčivě to ale neznělo ani mě, ale ani soudci, který ji poslouchal.

Dlužno dovysvětlit, že soudce Holcman převzal tento případ teprve v půlce července, jak sám neopomněl zdůraznit, po soudkyni Gothové, která odešla na mateřskou dovolenou (ta za skoro rok neudělala vůbec nic, krom toho, že nařídila – jak jinak – dítě předat matce – když předtím fungovala střídavá péče rodičů).

Soudce Holcman udělal několik netradičních úkonů, kterými vzbudil celkem zaslouženou pozornost a vybočil tak z jinak šedé mlhoviny naší opatrovnické justice :

a) Především seřval matku, jak si to dovoluje sebrat dítě a zmizet a jak jí by se asi líbilo, kdyby totéž udělal otec. Tuhle zdánlivě samozřejmou věc jsem za deset let slyšel na našich soudech poprvé (!!!!).

b) O něco mírněji, ale přece seřval i jejího advokáta, který se – jako klasický komerční právník a vlastně mladá stará struktura, jak já jim říkám (neboť věkem byl mladý, myšlením tak v 70. letech minulého století) – zajímal výhradně o příjmy a finanční situaci otce. Soudce jeho otázky přerušil a na rovinu mu řekl, že ještě není ani zdaleka jasno, komu budou děti svěřeny a že tedy vyptávat se výhradně na otázky související s výživným je minimálně hodně předčasné a se současně projednávanou věcí to nikterak nesouvisí). Protože mladá stará struktura se jinak ptát neuměla a v rodinném právu byla zjevně mimo (natož pak v rodinné morálce), otázky skončily.

c) Jednání soudce ukončil vydáním předběžného opatření, které nejen že z 95 % kopírovalo náš návrh úpravy styku – a to i přes deklarovaný nesouhlas matky – ale taky prakticky zakotvovalo střídavou péči, ke které se – navzdory dřívějším prohlášením – soudce nestavěl nikterak skepticky .

Předběžné opatření rovnou doručil stranám, takže vlastně okamžitě nabylo právní moci. Vyřešil tak během jednoho jednání věc, která mnohým pražským soudkyním trvá dva roky a více a ještě nejsou schopny se s ní trochu slušně vypořádat.

Skupina veřejnosti, která se na jednání přišla podívat, včetně šťastného otce, vycházela omráčena ze soudní budovy a nestačila se divit.

Divit se asi nestačila ani matka a její komerční právník, který asi poprvé viděl, že rodinné právo není nějaká odstrčená popelka, kde je všechno dobré a jehož jedinou podstatou je oškubat otce i o poslední kalhoty, – jak jinak než “v zájmu dítěte”. Zmizeli odtamtud jako pára nad hrncem a asi mají o čem přemýšlet.

Kromě drobností tomuto jednání nebylo co vytknout, obdivuhodná rozhodně byla rychlost a rozhodnost, s jakou soudce k věci přistoupil.

A to ještě nebyl konec.

Protože v soudní budově nám nikde kopii předběžného opatření udělat nechtěli, vydali jsme se do vedlejší budovy, což byla luxusní prodejna BMW. Na otázku, zda nám udělají pár kopií, odpověděli kladně a hoch, co ty kopie přebíral, podotknul, že tam vidí podepsaného soudce Holcmana a že jeho kamarád se tady asi před měsícem soudil – a bez dlouhých diskusí dostal syna do péče, když se prokázalo, že matka má jisté problémy s alkoholem. Povídal, že sám taky žasnul, jak rychle to šlo.

Když jsem se zeptal, co chce za ty kopie, tak prohlásil, že “to je dobrý”, tak jsme mu na oplátku všichni slíbili, že příští BMW si koupíme právě u něj – a vydali se na parkoviště.

Nutně jsem si musel vzpomenout na proroctví jednoho z našich dobrých a dobře postavených známých, který – už po blokádách, tedy přede dvěma roky – prohlásil : “Jednou bude všecko, co jste chtěli. I střídavá péče, i děti u otců, i soudce za mřížemi, pokud pošle otce do vazby, že si jel pro děti. Všichni budou vědět, že je to výhradně vaše zásluha, ale nikdy o vás nepadne ani zmínka a nikdy to nikdo nepřizná. Přesto to všichni budou vědět.”

Nepochybuji, že se nemýlil.

Z dnešního soudu ve Zlíně jsem odcházel jako zástupce plnoprávného rodiče, o jehož právech se nepochybuje. Ne jako pastýř, marně se snažící zabránit oškubání ovečky o poslední srst.

Byl to nesmírně příjemný pocit.

Převzato z webu K213